Nenapadlo by mne, že to ještě někdy budu řešit, ale už to tak je. Prvnímu potomkovi je přesně 10 let a ten druhý se narodí začátkem listopadu. Prostě těhotenství – normálka. Za poslední 3 měsíce mám však dojem, že jsem najednou spíše pacientka a tak trochu pokusný králík…

Pořád si opakuji, že do toho systému testů, kontrol a následných hypotéz nemusím vůbec vstupovat. Přesto jsem šla automaticky a vlastně trochu jako ovce na kombinovaný screening v 1. trimestru. Jde o odběr krve, ze které se zjišťuje riziko chromozomálních odchylek plodu (Downova syndromu a dalších postižení). Cca týden se pak čeká na výsledky, aby si ta větší část žen oddychla a ta menší začala přemýšlet, co bude dělat dál, protože výsledky prokázaly zvýšené nebo dokonce velké riziko.

Dopadne-li to "špatně", tedy výsledky prokáží velké riziko, začne v tom momentě pracovat psychika. Do té doby je všechno v pořádku, ale najednou se začnou nenápadně objevovat pochybnosti, špatné sny, divné představy a nenápadné „co když“…?

A protože přesně patřím do skupiny „starých“ a tedy rizikových matek ještě s nadváhou k tomu a výsledky byly "špatné", mám myslím jen dvě možnosti: pokračovat v testování buď invazivní metodou tj. odběrem plodové vody (hrazeno pojišťovnou, ale existuje riziko potratu) a nebo neinvazivně odběrem krve a testem DNA (nejlevnější je cca za 12 000,- Kč a samozřejmě není hrazeno pojišťovnou, a nebo do dalšího testování nevstupovat a ono se uvidí.

Rozhodování je to na jedné straně snadné, ale na druhé zase velmi složité. Dobře, vyberme variantu přesnější a neinvazivní – odběr krve a testy DNA. S cca 90% přesností pak bude jisté, zda je či není s miminkem vše v pořádku. Jenže co těch zbývajících 10% nejasnosti? A zase to "co když"...?

Pro upřesnění: jsem skutečně "jen matka laik", péče zdravotnictví jsem se spíše celoživotně snažila vyhýbat – to pokud jde o mne. Spíše věřím na pomoc bylin a také to, že s nemocemi jdou ruku v ruce emoce, tedy klíčem k vyléčení je většinou úplně něco jiného. Vadí mi také byznys kolem farmacie a místo prevence se řeší stále jen následky...ale to je téma, které je lepší raději neotevírat. U potomků jsem mnohem pečlivější a systém jsem se naučila akceptovat a to včetně porodu v porodnici a očkování...

Genetice ani statistice nerozumím a snažím se spíše používat selský rozum, pragmatický a klidný přístup ke všemu, co je, ale vlastně ve finále vůbec nemusí být komplikované, protože se často prostě stačí „jen rozhodnout“ – a pak je vymalováno. Až na výjimky vždycky existuje nějaká další cesta, nějaké řešení.

Jaký přístup je nejlepší, když nikdy a v ničem nemůžeme mít 100% jistotu? Testovat, netestovat, věřit: :-) ?

Zajímají mne především názory žen, které se ocitly v podobné situaci…děkuji za ně.