Když mi bylo pět let, rozbila se mi má nejoblíbenější panenka. Brečela jsem celé odpoledne, až mi rodiče řekli, proč tolik bulíš, co budeš dělat až umřeme? Nechápala jsem tehdy smrt nebo to, že rodiče někdy nebudou. V podstatě panenka – má nejlepší kamarádka – zemřela, a proto jsem truchlila. Dospělí bohužel často zapomínají, že děti vycházejí jen ze zkušeností, které stihly získat. Nemohou mít nadhled, nedokáží vidět do budoucna. Žijí teď, v daném okamžiku.

A teď si představte, že jste se nedávno narodili. Vidíte jen na pár centimetrů a svět je pro vás obrovské neznámé a dost děsivé místo. Víte, jak voní máma, znáte její hlas ještě z dělohy. Jediná jistota. A najednou zmizí. Miminku není dobře a okolo jsou jen cizí lidé a ostrá světla. Ono nechápe, že máma odešla jen na chvilku, cítí se, jako by zemřela a podle toho truchlí a zoufale pláče. Proto nechceme své děti v těžkých chvílích opustit. Je to naprosto přirozené chování.

Nejspíš opravdu nejsme ezo/eko/bio/ matky. Všechny určitě nenosíme batikovaná trika a dredy (ale i kdyby, co na tom ?) a neběhá okolo každé z nás dula (i když já tu svoji u Apolináře měla). Na ulici byste nás nerozeznali od jiných. Jsme jen mámy, které chtějí být u svých nemocných dětí. A zákon je jednoznačně na naší straně. Je problém spaní? Na šichty bychom se tam střídali s mužem. Infekčnost? Překážení? Nosili bychom klidně roušku, spolupracovali bychom s personálem, nepřekáželi bychom, byli potichu.

V kauze ústecké JIP nechci soudit matku ani doktora. Nervy tam zřejmě ujížděly na obou stranách a situace se přespříliš vyhrotila. Obětmi jsou jak matka, tak doktor. Pro mne jako mámu, která má k Ústí nad Labem blízko, je to dobré v tom, že se možná nemocnice "chytne za nos" a zavedenou praxi změní. Nedá se očekávat, že by přiznala chybu, ale třeba se najde pokojík vedle JIP, kde budou moci maminky (samozřejmě i tatínci) přespávat. A nebo prostě dostanou k postýlce nemocného miminka pohodlné křeslo. To stačí.

Velká část jiných nemocnic už to tak běžně dělá. Vlastně mne trochu šokuje, že by to někde bylo jinak. U svého dítěte jsem v Thomayerově nemocnici měla vlastní postel úplně automaticky už před osmi lety... Ústecká nemocnice zamrzla nekdě v osmdesátých letech. Zaráží mne ale nejvíc ze všeho množství štvavých komentářů v diskuzích právě proti matce. Ačkoli běžná praxe v zemi je jiná a děti ani v těch nejtěžších chvílích nemusí zůstat sami, nejméně polovina diskutujících, ne-li víc, je proti tomu a zastává se nemocnice. Dokonce jsem viděla komentář velmi mladé ženy, že dětem je jedno s kým jsou, že jen matky potřebují být s nimi ne naopak. Má určitě trochu pravdu, protože miminka v tu chvíli dokáže utěšit i jiná náruč, pohlazení, polibky na čelo. Ale budou mít na to zdravotní sestry čas? A nebude to v noci budit ostatní víc, než pohlazení od mámy, které uklidní mnohem rychleji?

A pak tu máme ještě jeden obecně známý fakt. Děti v kojeneckých ústavech nebrečí. Naučily se, že na jejich pláč nikdo nereaguje. Personál nemá tolik času a tak přestaly volat o pohlazení a pomoc. Z takových dětí mohou častěji vyrůstat nedůvěřiví a nejistí lidé. Bojí se komukoli věřit i v maličkostech, chtějí ovládat okolí a jsou snadno zranitelní. Pěstouni mohou vyprávět, kolik trpělivosti a psychoterapií stojí zlepšení, které navíc není pokaždé úspěšné.

Prosím nedivte se nám, že chceme být se svými dětmi, když je jim špatně. Hladit je a uklidňovat, aby věděly, že v tom nejsou samy. Nemusíte s námi souhlasit. Bohatě postačí, když budete tolerovat, že to cítíme jinak.


EDIT: přidávám jeden z komentářů na FB a + moji odpověď:

Lenka Jírová Dragounová: Trochu faktů k Tvém u textu ohledně zamrznutí ústecké nemocnice v osmdesátých letech. Před 10 lety byl můj tehdy půlroční syn hospitalizován na odd. menších dětí v Ústí, kde jsem spala přímo s ním na pokoji ve vlastní posteli. Později jsem s ním absolvovala ještě jednu noc na odd. větších dětí, kde již nejsou postele pro rodiče přímo na pokojích (ale lze přespat na jiném místě v nemocnici), ale nebyl problém noc strávit v křesle vedle jeho postýlky, střídala jsem se u něj s babičkou, všichni byli vstřícní. Předpokládám, že to je stejný systém jako ve většině ostatních nemocnic v ČR. To k Tvému nespravedlivému odsudku naší nemocnice ohledně přítomnosti rodičů. Provozní podmínky JIP a JIRP jsou samozřejmě složitější. A nakonec: dr. Adama Cipru znám, je to skvělý a velice dobře komunikující lékař.

Veronika Vendlová: Ahoj, pridam to tam k tomu textu. Zvenci to vypada tak, jak jsem popsala spolu jeste s jednou maminkou z Usti. Verim, ze slo o souhru nestastnych nedorozumění.