Jak už jsem zde jednou zmínila, v našem městě vychází měsíční zpravodaj. Jmenuje se Odolen. Má dlouhou tradici. Když jsme se sem přistěhovali (cca před čtyřmi lety a kousek), začali jsme ho kupovat. Vždycky jsme ho otevřeli, přečetli si báseň o ročním období, pár zpráv ze školy, školky, sportu, o tom, co se dělo na zastupitelstvu, co se podařilo, poděkování, gratulace jubilantům a nějakou tu inzerci plus něco o historii.

Připadalo nám to, jako by se život v tomhle městě zastavil někde na rozhraní 90 let. dvacátého století. Odolena Voda – krásné místo k žití. Všichni se máme rádi, všem se nám krásně žije a nemám žádné problémy. Trochu legrační, zdálo se nám.

A pak se jednou ve zpravodaji objevil otevřený kritický článek. To bylo pozdvižení a ta reakce ze strany města na jednu celou stránku. Něco v tom smyslu: ale no tak, přátelé, copak, copak, nějaká kritika vedení města? To ne, to nemáme ale vůbec rádi….!

Delší dobu po té, mne nečinnost vedení města v oblasti dotací donutila k tomu, také napsat článek. Po cca čtvrt roce pak další. Oba jsem v řádném termínu poslala redakční radě, počkala na vyjádření o zamítnutí či nezamítnutí a v obou případech po zamítnutí zveřejnila jako soukromou inzerci. Na tom asi není nic neobvyklého.

Co mě překvapilo víc, byly reakce na mé články ze strany osoby zastupující redakční radu. Očekávala jsem vyjádření redakční rady jako například: „Vážená paní Vendlová, redakční rada dne toho a toho zamítla Váš článek k bezplatnému otištění a to z důvodu, že se nejedná o zpravodajský článek, na které se většinově zaměřujeme. Pokud máte zájem, můžete článek zveřejnit jako placenou inzerci dle platného ceníku, který je zveřejněn na…“ Místo toho jsem se nechala vtáhnout do e-mailové korespondence, ve které jsem své názory poměrně asertivně vysvětlovala a obhajovala a to i přes to, že reakce na ně nebyly ze strany reakční rady profesionální a poměrně hodně emočně zabarvené s mnoha vykřičníky a otazníky. Vše jsem činila z přesvědčení, že to třeba do budoucna pomůže všem dalším, kteří budou mít trochu odlišný názor, než redakční rada, nebo vedení města. Že to třeba pomůže odstranit komunikační bariéry.

Od té doby přemýšlím, jak to vlastně je s obsahy těchto zpravodajů vydávaných samosprávami v ČR. Kdo rozhoduje o jejich obsahu? Samosprávy, nebo občané měst a obcí? V prvním odmítnutí a vlastně i v tom druhém, mne pořád dokola napadalo, že jde možná v jistém smyslu o omezení svobody slova, nebo cenzuru. Možná ano, možná ne. Ptala jsem se sama sebe, co bych vlastně chtěla ve zpravodaji číst. Určitě bych například uvítala větší názorovou pestrost a myslím, že parametry zveřejňování z hlediska prostoru, by se určitě daly snadno a rozumně nastavit.

Jak je to ale s obsahem příspěvků? Kdo zhodnotí, zda jde, či nejde o politický názor, za jaký byl považován můj druhý článek a proto byl také redakční radou odmítnut. Z druhé strany jsem přitom dostávala reakce, že o žádnou politickou agitku nejde...

Jak je to jinde? Sází se na to, že zpravodaje stejně nikdo moc nečte, nebo si naopak uvědomujeme, že mají velkou politickou moc? Nemělo by být vše v rozumné rovnováze? Co myslíte Vy?