Náš čertovsky dobrý Mikuláš
Nechala v ponožce nejen nějaká ta lízátka, mandarinky a jablíčka, ale taky brambory, cibuli a ohněm opálený vzkaz. Ten je nyní na čestném místě. Sobota pak byla celá o čertech, Mikuláš a andělé se nějak vytratili. Vrhli jsme se na vánoční výzdobu a uklidili jsme tu část domova, kde se na Vánoce objevuje stromeček. Odpoledne se u nás ve městě tradičně rozsvěcí vánoční stromeček. Všude je plno dětí a vyrojí se první čerti. Jeden z nich byl obzvlášť hrozivý, děsil i mě. Takže jsme celou cestu domů řešili, jací čerti k nám domů přiletí a že snad doufejme ne ten, co nám připadal nejstrašnější.
Kolem osmé večer, se ozval řev, čerti s Mikulášem a andělem byli za dveřmi. Dítě zmizelo v pokojíčku, ale nedalo se nic dělat, muselo před čerty předstoupit. Nejhorší na tom bylo, že přišel i ten, co jsme ho už jednou viděli (skřeti z Pána prstenů byli něco podobného). Mikuláš četl hříchy a poprosil o básničku. Došlo k předání taštičky s uhlím, cibulí a bramborami. Synáček poděkoval a řekl, že se docela těší na bramborové placky. Mikuláš se ptal, jak to bude s těmi hříchy a zda se naše dítě polepší. Tadeášek sliboval docela statečně a řekl ještě jednu básničku. S čerty se domluvil, že kdyby náhodou zlobil, můžou za ním znovu přiletět. Anděl přistoupil s větší taštičkou, pohladil ho a vyřídil pozdravy z nebe. Vzhůru jsme byli do půlnoci a o všem si povídali.
V neděli byl Tadeášek jako vyměněný, hádám, že mu to vydrží tak týden. Po svátečním obědě jsme se vydali na obnovenou tradici vánočních trhů. Bylo to moc povedené odpoledne s písničkami, pohádkou o třech kůzlátkách a spoustou maličkostí a perníkovou chaloupkou, koupenou pro radost.
A protože jsme si řekli, že už jsou u nás Vánoce, rozhodli jsme se pomoct Ježíškovi a ozdobit stromeček. Je to sice netradiční, ale alespoň si jej užijeme. Je nejkrásnější na celém světě.
Nevím, kdy se dostanu k dalšímu psaní a tak si říkám, že je teď možná předčasný, ale ideální čas, popřát všem, se kterými jsem se tady potkala, nebo se třeba jednou potkám, ale i těm, se kterými se míjím, pokojné Vánoce a co nejkrásnější rok 2010, který je už vlastně za dveřmi.
Poznámka na konec: Na mém jiném blogu, se rojí vlci. Před chvílí skončil výborný norský film Bårda Breiena z roku, 2006, Kurz negativního myšlení. Na ČT 24 politici (včetně našeho nejchytřejšího hejtmana), řeší naše zdravotnictví. Bějak je mi to teď jedno, život je totiž krutě krátký. Každý konec roku mě nutí k bilancování. A říkám zcela upřímně, na jednu stranu to pro mě nebyl dobrý rok. Našla jsem si jeden z nejhorších alergenů, nad kterým se nedá zvítězit, dá se mu jen vyhýbat. Na druhou stranu, jsem potkala nové přátele a opustila ty, o nichž jsem se domnívala, že k nim také patří. Díky nim jsem si uvědomila, že jsem pro ně, na ty své opravdové, neměla tolik času, kolik jsem mít mohla.
Polepším se a tento slib posílám i na Nový Zéland!
Hodně odvahy, přátelé moji!
PS: Můj loňský blog na podobné téma:
blog.aktualne.centrum.cz/blogy/veronika-vendlova.php?itemid=5480