Virtuální realita sportovních výsledků s důrazem na budování pocitů důležitosti českých úspěchů je mnohem okatější než mediální masírování v jakémkoli jiném oboru lidské činnosti. Ostatně i ten lední hokej je takhle populární jen na několika málo pitoreskních ostrůvcích světa. Myslíte, že letošní sestup slovinských hokejistů oplakávaly v Lublani tisíce pomalovaných a ovlajkovaných fanoušků ve sportbarech a na náměstích? A myslíte, že třeba v Brazílii vůbec tuší, co je to lední hokej?

S tím sportem je to opravdu na pováženou. Vemte si jen ty selektivní přehledy sportovních výsledků. Když vládli bratři Pospíšilovi světové kolové, vysílala televize zápasy v tomto okrajovém sportu v přímých přenosech. Když lámal Jan Železný jeden rekord v hodu oštěpem za druhým, věnovali se novináři výsledkům v této disciplíně víc, než kterýmkoli jiným. A kdo mi dnes z hlavy řeknete jména posledních mistrů světa v kolové či hodu oštěpem? Ano, nikoho z nás to naprosto nezajímá. Stejně, jako málokoho ve světě zajímali naši borci v dobách své největší slávy.

I tak je radost vidět, kolik se mezi námi zase vyrojilo hrdých vlastenců vozících na autech vlajky a repliky dresů. Když mi někdo řekne: „Vyhráli jsme olympiádu,“ nebo aspoň „mistrovství světa,“ upřímně mu blahopřeji a zdvořile se zajímám, na kterém hrál postu, případně kolika góly a přihrávkami se na úspěchu podílel. Je neuvěřitelné, jak se nám to přivlastňování cizích úspěchů zažralo pod kůži, aniž bychom si to při hovoru uvědomovali.

Rozhodně si nemyslím, že jde o fenomén ryze český. Ale zpátky k nadpisu: Proč je český fanoušek neporazitelný? Když se vyhrává, volá do světa: „Vyhráli jsme!“ Když se však prohraje – to si všimněte – prohráli ONI. Ano, lze slyšet bezprostředně po prohraném utkání v návalu emocí i: „My jsme prohráli.“ Ale velmi brzy se první osoba jednotného čísla nenávratně ztratí: „Co to tam ten Jágr vyváděl? Hm, ten Eliáš byl úplně z formy. A ten trenér…“

Tak ať nám ta hrdost na „naše“ úspěchy dlouho vydrží.