Před necelým rokem jsem se nadšeně pustil do psaní a kreslení dětské knížky o malém ustrašeném klukovi, který se bojí všeho, nač se podívá, aby vzápětí pochopil, že bát se není čeho a že jeho iracionální strach není ničím, čemu by měl zbůhdarma podléhat. Plamenně jsem se vrhnul do příběhu, který naučí malého čtenáře (malou čtenářku) přemoci ty nejděsivější obavy. A pořád věřím, že je tohle dílko to nejlepší, co jsem v této věci mohl podniknout. Jenomže...

Když se dítě párkrát v životě odhodlá svěřit se dospělákovi s některým ze svých nejtajnějších strachů, nastává obvyklá reakce: objekt strachu je s opovržením banalizován až potupně zesměšněn. Něčeho takového se přece velcí kluci (velké holky) už dávno nebojí!

Na míru strachu nemá podobné ujištění většinou valný vliv. Jediným efektem na dětskou psychiku pak bývá mylný dojem, že čím je člověk starší, tím méně se bojí, a že dospělý se nebojí už vůbec ničeho. Větší nesmysl snad ani nelze vymyslet.

My, dospělí, si snad mezi sebou můžeme přiznat, že se taky občas bojíme. Bojíme se o své děti, příbuzné a známé, bojíme se o práci, o peníze a o majetek, bojíme se nebezpečně pošetilých politiků, bojíme se finančního úřadu, návštěvy zubaře, někteří z nás i létání letadlem, přílivu cizinců, globálního oteplování, Evropské unie... Dalo by se jistě pokračovat a není pochyb o tom, že naše obavy na sebe berou rozličné podoby a jejich počet se blíží nekonečnu.

Z tohoto hlediska jsou pochopitelně ony dětské strachy skutečně banální. Nám, dospělým, je dávno jasné, že takový imaginární upír pod dětskou postelí je směšný a nestojí nám ani za to, abychom ohýbali své unavené hřbety a pod ono lůžko se pro klid duše podívali. Víme až příliš dobře, že bát se injekce u doktora je naprosto nesmyslné, protože jsme už v životě poznali nepoměřitelně větší bolest.

A přesto se někteří z nás dokážou bát i oněch „dětských věcí“. Málokterý dospělý přizná, tím méně před dítětem, že i on se někdy bojí tmy, že i on je celý nesvůj, když je sám doma nebo když je bouřka. Dospělí se přece nebojí...

Teď ode mě možná čekáte pointu. Zklamu vás. Jsem opravdu bezradný. Máme my, dospělí, i nadále mást děti naoko nebojácným a neohroženým postojem, že se nikdy ničeho nebojíme, nebo je „konejšit“ poukázáním na to, že jejich strachy nejsou ničím proti tomu, čeho se bojíme my?



Dětská knížka Už se nebojím tmy vypráví křehký příběh o malém Štěpánovi a jeho plyšovém medvídkovi Bartolomějovi, ale hlavně o tom, co se skrývá ve tmě a o tom, co z věcí všedních a obyčejných dělá děsivé a hrůzostrašné. O kostlivci, který Štěpánovi leze každou noc oknem do pokoje, o nebezpečné chobotnici s žahavými chapadly, smějícím se upírovi z obrazu a taky o tmě, která utíká ze skříně, kdykoliv ji otevřete, neznámo kam.

Křtít a podepisovat se bude v Plzni 20. září od 17:30 v Přednáškovém sále Západočeské galerie, v Praze pak v rámci KomiksFEST!u 1. listopadu v poetické kavárně Obratník.

Více na www.vhrsti.cz.