Neustále kolem sebe potkávám úžasné a kreativní lidi. Lidi, jejichž svět je bohatý a barevný. Lidi, kteří se v žádném případě nespokojí s průměrností a chtějí vždycky něco navíc. Lidi, kteří se nebojí své nápady realizovat.


Třeba pan Josef. Zatímco všichni ostatní se na setkání bývalých spolužáků obvykle zvou e-mailem či SMSkami, on považuje takový způsob za nedůstojný až trapný. Ale i hezká tištěná pozvánka by mu přišla tak nějak obyčejná. A tak si vymyslí kreslené pohlednice. Ne jednu. Hned tři! První pošle svým někdejším spolužákům jako vánoční přání. Druhá už je pozvánkou na třídní sraz. Tu třetí pak rozdá svým kamarádům na místě jako jedinečnou vzpomínku na dojemné setkání.

Obrátí se na mě, vše mi vysvětlí a ještě mi nechá téměř volnou ruku, co na pohlednice nakreslím. Který ilustrátor by se nadšeně nepustil do práce?

Takže kreslím detailně propracované obrázky, vymýšlím si vtípky se zeleným papouškem a ještě si lámu hlavu nad tím, kam decentně umístit číslovku 50, aby se nějaká citlivější dáma třeba neurazila, že je netaktně připomínán její věk. A k tomu všemu se zamotávám do linií secesních rámečků. Mysleli jste, že jsou na všech pohlednicích stejné, že? Tak se podívejte pořádně.

Pan Josef za své peníze nedostal jenom obyčejné pohlednice. Udělal tímhle nápadem velikou radost nejenom sám sobě, ale velmi příjemně překvapil originálním optimistickým dárkem i všechny své bývalé spolužáky a přátele. A to se vůbec nezmiňuji o tom, jakou hodnotu může mít taková malá série kreslených pohlednic mezi sběrateli. Ano, nevyčíslitelnou! Řekněte mi, který ze spolužáků by byl ochotný třeba jen pomyslet na to, že by ty pohlednice, s nimiž ho pojí tolik příjemných vzpomínek a pocitů, mohl prodat nějakému sběrateli?

Nevím, jak jsou na tom jiní ilustrátoři, ale já mám klienty přesně takové: kreativní, optimistické, precizní, náročné, nonkonformní osobnosti. Vědí, co chtějí, a neunikne jim žádný detail. S výsledkem musí být vždy stoprocentně spokojení.

Moji klienti jsou stejní jako já.