Když do Československa vtrhly Brežněvovy tanky, bylo mému tátovi devatenáct. Dnes už mezi námi není, a nemůže se tak podělit o své vzpomínky. Přesto mám pro vás, myslím, něco velmi zajímavého. Skoro celý život si psal kroniku a zápisky ze srpna 1968 opravdu stojí za to. To nejsou smířlivé vzpomínky moudrého muže na dávno zapomenuté časy. To je nefalšovaný vztek a bezmoc mladého kluka z jedné podbrdské vesnice tady a teď. Žádné usmíření v následujícím textu nehledejte.

Přijeli k nám bratři. Hvězdy měli zamalovaný a potírali kontrarevoluci.

Ve středu 21. 8. stejně jako každej den a každou středu jsem odjížděl ráno do práce. Teprve ve vlaku v Rokycanech jsem se dozvěděl, že nás přišly osvobodit cizí tanky, aby ochránily naše dělníky před západoněmeckýma imperialistáma a krvelačnou kontrarevolucí.

V práci se samozřejmě nedělalo, měli jsme puštěný rádio, bezmocně jsme proklínali ruský drbany a čekali, co se vlastně bude dít. Z pražskýho rozhlasu se ozývala střelba. Už kolem půl sedmý jezdily spousty ruskejch tanků a jiný chamradě kolem RND Ejpovice. Pospíchali na jih, na rakouský hranice.

Rozhlas vyzýval ke klidu, zatímco budova rozhlasu byla obklíčena, byla obsazena čs. televize, vysílání pokračovalo. V noci byla obsazena budova ÚV KSČ, NS, členové naší vlády byli odvezeni neznámo kam.

22. srpna byl svolán a také zahájen XIV. sjezd KSČ. Sjezd se konal za neúčasti internovaných funkcionářů a odsoudil agresi stejně jako naše Národní shromáždění. Byl zvolen nový ÚV KSČ. Ve 12 hodin se konala generální stávka na protest proti okupaci. V rozhlase mluvil Č. Císař, který jediný z ÚV KSČ uprchl, a pak o tom vykládal asi toto: informoval o jednání ÚV KSČ v noci z 20. na 21., kde vystoupili s. Indra, Biľak, Kolder, Rigo, Švestka proti Dubčekovi. Dubček dostal dopis od velkého Brežněva, ve kterém se mu vytýká, že nedodržoval podmínky sjednané v Bratislavě.

Ve 4 hodiny ráno bolševická Volha sovět. velvyslanectví přivedla na Hrad obrněné vozy a tanky z ruzyňského letiště. Zatím ještě stačila vláda vydat prohlášení, ve kterém popírá, že by k nám kdy naše spojence pozvala.

23. srpna odletěl president do Moskvy. Spolu s ním odjeli Husák a ministr obrany M. Dzůr. To už zasedala Rada bezpečnosti, na které čs. zástupce J. Mužík označil okupaci za nezákonnou. President vzkázal z Moskvy, že „jednání“ se zúčastnili pánové Dubček, Černík, Smrkovský.

26. srpna rozstříleli bratři Krašov a Klínovec.

27. srpna se vrátili všichni pánové, kteří jednali v Moskvě. Vrátili se, aby vyzývali k normalizaci. Teprve za měsíc potom podepsal pan Černík dohodu o „dočasném“ pobytu sov. vojsk v Československu.

Po 27. srpnu „požádali o uvolnění z funkcí“ ministr zahraničí prof. dr. Hájek, který jednal v Radě bezpečnosti, místopředseda vlády V. Šik, s. Kriegel (předseda MF), Č. Císař, ministr vnitra Pavel atd. atd. XIV. sjezd KSČ je anulován. Situace se normalizuje, jenomže my se asi jen tak nedáme, prostého člověka to žere.

21. srpna byly Strašice (tedy lesy kolem dokola) obsazeny našima Ivanama. Z lesů čouhaj jenom hlavně namířené na vesnici, aby snad v případě potřeby mohli obrátit vesnici vzhůru nohama. Na národním výboře byla podpisová akce na podporu naší vlády a republiky. Tak jsme s Aninkou podepsali taky. Pak jsme se byli občas podívat, jak nás chrání bratři po lesích. Říkalo se, že maj hlad a žízeň. U Rokycan prej ukradli krávu z kravína JZD a vyhrabávali brambory. Jsou to strašný pitomci, člověk se na ně nemůže vynadívat. Večer jsem se byl podívat venku a zúčastnil jsem se čmárání po zdi. Jsem a jsme kontrarevolucionáři a šovinisti.

Máme schováno pár novin, který vycházely těsně po začátku okupace, aby naše děti, který se možná budou zase učit milovat Sovětský svaz, viděly, co se tady v srpnu a po něm dělo. Aby viděly, že budovat socialismus a přitom mít takový spojence není možný ani rozumný.