Líbil se vám v poslední době nějaký kreslený vtip? Máte svůj oblíbený fór, který vás pobaví nebo zahřeje u srdíčka, kdykoliv si na něj vzpomete? Pozor, může být kradený! Nečekejte však ode mě žádné radikální prohlášení typu – karikaturisti jsou sebranka zlodějů a podvodníků. Celá věc s přebíráním cizích nápadů (a nejen jich) mezi tvůrci kresleného humoru je mnohem zapeklitější, než by se mohlo na první pohled zdát. Ono totiž vymýšlet pořád zbrusu nové, geniální fóry není žádný med…

(Pokračování článku z 2. září)

Jiná byla třeba situace v Československu v dobách nikdy nekončícího budování socialismu. Všeobecný morální úpadek měl pochopitelně svůj obraz i v zacházení s autorskými právy. Soudruh šéfredaktor nějakého časopisu tak třeba někde objevil kvalitní vtip kapitalistického kreslíře, který se mu docela líbil, ale z jakéhosi nepochopitelného důvodu se ani nepokusil jej ve svém plátku publikovat. Místo toho zavolal svému známému soudruhu kreslíři a řekl třeba: „Hele, Bohouši, mám tady takový, nó, je to docela dobrý, ale nechtěl by ses na to podívat, potřeboval bych to nějak překreslit, aby to byla trochu, nó, sranda, víš, jak ty to umíš, že se tomu vždycky s mámou smějeme, hahaha, však ty už si s tím nějak poradíš.“ A Bohouš obkreslil fór zahraničního profesionála tak, že už nikdy nikomu nemohl připadat veselý. Šéfredaktor byl však spokojen a kresbičku nejen nadšeně publikoval, ale ještě si ji vystavil na nástěnce.

Aby nedošlo k nedorozumění, podobná praxe u nás nebyla rozhodně nijak zhoubně rozšířená. Určitě se to netýká třeba zadní strany tehdejšího Mladého světa i jiných časopisů, stejně jako skvělých autorů, na které si z té doby vzpomenete – Jiránka, Renčína, Slívy, Bartáka, Pálky, Vyčítala, Neprakty, Holého a mnoha dalších.

A jak to asi chodí v daleké Asii, v zemích, kde se běžně kopírují hudební či filmové disky, kde je zcela obvyklé, že se na teplákovou soupravu přišije nějaký ten pruh navíc, na boty se dolepí logo nějakého výrobce, kde zkrátka nechápou naše podivování se nad jejich „jiným“ vztahem k duševnímu vlastnictví? Jistě, nezdráhají-li se asijští výrobci kopírovat tvary karoserie automobilů či design náramkových hodinek, proč by tamní výtvarníci nemohli obkreslovat záhyby na šatech svých postaviček nebo vzory na tapetách z cizích vtipů?

„Vypůjčování“ nápadů ze strany některých tamních výtvarníků by možná bylo lze částečně omluvit skutečností, že kreslený humor nikdy v historii nepatřil do jejich národních kultur a povah. Je potom logické, že nemohou-li čerpat inspiraci z vlastních tradic (nebo aspoň z tak dlouhých a podnětných), musejí se ohlížet někde jinde, aby se naučili, jak se vlastně výtvarný humor dělá.

K vidění už však bylo něco z našeho západního pohledu naprosto neuvěřitelného. Čínský kolega Zhang Jia Xue se dopustil vlastního, pravděpodobně originálního vtipu, který nejspíš nikde neukradl. Z naprosto nepochopitelných důvodů však své dílo degradoval tím, že si na něj vypůjčil dvě postavičky z úplně jiného vtipu na úplně jiné téma a hlavně – od úplně jiného autora! Žádné překreslování, prostě je vystřihl a nalepil…

V naší západní civilizaci se však podobné věci netolerují. Naposledy se o tom přesvědčil americký karikaturista Jim Hope, který za plagiátorství přišel o své místo v deníku Culpeper Star-Exponent. Stalo se totiž to, že „jeho“ vtip z 22. července zveřejnil už den předtím na svém blogu karikaturista časopisu Washington Examiner Nate Beeler a ještě jej stačil publikovat na webu novinářského syndikátu Cagle Cartoons. Naprosto stejný obrázek, byť nakreslený svým stylem, Hope zkrátka nemohl u svého šéfredaktora ani před veřejností obhájit. „Zdá se, že múza v tomto případě udeřila dvakrát – v jiném čase a místě,“ plakal po vyhazovu v médiích.

Nezdá se to, ale práce kreslíře vtipů je docela složité povolání.