Českými turisty oblíbený Egypt se otřásá v základech. Demokraticky zvolený islamistický prezident Muhammad Mursí byl svržen a uvězněn, moci se chopila vojenská junta, která masakruje a masově zatýká své odpůrce z Muslimského bratrstva. Tlak Západu proti těmto praktikám je slabý a nepovede v budoucnu k ničemu jinému, jen k pěstování si nových islámských diktátorů, radikálů a teroristů.

Podobně chybné kroky Západu jsme v minulosti mohli sledovat i při nejednoznačném postoji k iráckému tyranovi Saddámu Husajnovi (doputoval k moci po puči) či libyjskému diktátorovi Muammaru Kaddáfímu (opět cesta na vrchol pomocí vojenského převratu). Byznys a strategické zájmy byly často přednější, než kritika nedemokratických prakticky podobných vůdců. Kam to nakonec vedlo, všichni víme: k teroru na místních obyvatelích, genocidě a válkám. Taktika Západu zkrachovala.

V Egyptě ale opakujeme stejnou chybu.

Spojené státy, Evropská unie i Česká republika léta tolerovaly flagrantní porušování lidských práv v Egyptě za dlouholetého prezidenta Husního Mubáraka. Spolupráci s ním si ve své době chválil například expremiér Jiří Paroubek. Opět měl přednost byznys a dodávky zbraní. Velká politika přebila naše demokratické zásady.

Když nenáviděný Mubárak v únoru 2011 po protestech Egypťanů padl, nastalo správné volání po demokratických svobodných volbách. Stalo se. V těch parlamentních a následně i prezidentských ale vyhrálo islamistické hnutí Muslimské bratrstvo, jehož odnože jsou silné i v Tunisku, Palestině, Sýrii a dalších zemích regionu. Pro část Západu to byl signál k postupnému čelem vzad. Výsledky svobodných voleb se najednou moc nehodily.

Snaha USA a Evropy oslabit moc Muslimského bratrstva vedla k současné slabé kritice, když v červenci egyptská armáda svrhla prezidenta Mursího. Západ se probral k akci až teď, kdy vojáci zabíjejí před očima celého světa své protivníky přímo na ulicích. Jenže už je pozdě.

Egypt je zásadně a nenávratně rozdělen. Nakonec se také islamisté uchýlili po relativně mírných demonstracích k vražednému jednání. Tvrdé zásahy armády pak ženou Muslimské bratrstvo z pozic politického islámu opět do ilegality (stejné jako za dob Mubáraka). Výsledkem bude jen další násilí a teror.

Navíc většina západních politiků zřejmě nesleduje, co vrchní pučista generál Abdal Fatah Sisi ve skutečnosti chce. Již v roce 2006 při studiích na Army War College v americkém Carlisle ve své práci napsal, že si představuje jakýsi hybridní režim, který by kombinoval islamismus a militarismus. O něco podobného se pokusil (jak jinak, také pučista) generál Muhammad Zijául Hak, který po převratu v roce 1977 více než deset let islamizoval Pákistán, který je dnes v důsledku toho rodištěm tisíců těch nejradikálnějších islamistů a teroristů.

Váhání Západu v případě Egypta může vést k podobnému vývoji, jen s tím rozdílem, že zřídlo teroristů a radikálního islámu se posunulo až na samé hranice Evropy.