Jeden z posledních filmů, které jsem točil, se týkal duchovní tematiky a zabýval jsem se tím pádem i prostředím církve. V této souvislosti se mi sešlo i několik silných podnětů, z nichž snad nejintenzivnějším je proces masivního výprodeje tisíců kostelů ve Spojených státech, k němuž dochází m.j. vlivem toho, že tamní katolická církev není schopna financovat soudní náklady na skandály s prokázaným sexuálním zneužíváním nezletilých církevními představenými. Celý proces útlumu a prodejů je nenápadný a pozvolný, probíhá pod názvem „Pastoral plan“ a jeho vnějším cílem je sdružovat farnosti do větších celků. A „přebytečné“ kostely jsou prodány, stávají se z nich obchodní domy, herny ap.

Moje americká kolegyně na fakultě Mary Carmel Angiolillo pochází z městečka Syracusy ve státě New York a její letní pobyt s dětmi u jejích rodičů se letos protáhnul o několik týdnů – stala se spontánně aktivistkou za záchranu komunitního kostela v její rodné čtvrti, což se navzdory velkému úsilí řady lidí jeví neschůdné. Kostel totiž stojí v lukrativním místě a čtvrť nepatří k těm bohatým. V rámci kampaně, které vedou malé komunity na stovkách míst, se tito aktivisté pokoušejí také kontaktovat různá místa ve vatikánské hierarchii a žádají je o podporu. S příjezdem papeže do Čech se Mary začala aktivně zajímat o možnost pokusit se s ním o tom mluvit, což se samozřejmě ukázalo být neschůdné. Celý případ mi přijde natolik zajímavý, že jsem se rozhodl s ní udělat – u příležitosti papežské návštěvy - alespoň krátký rozhovor (přeložil jsem jej z angličtiny):






Žiješ už dlouho v Praze, co tě přivedlo k tomu opřít se tak aktivně do záchrany kostela v rodných Syracusích – je to přece jen trochu z ruky od místa, kde tvoje rodina tráví většinu svého času?

Nemyslím si, že je to daleko. Jako Američanka sotva můžu zrušit svojí identitu, zvláště v Čechách, kde jsou si lidé více vědomi, kdo je místní a kdo je cizinec. Ale hlavně, moji příbuzní a rodiče žijící ve Spojených státech jsou celou záležitostí hodně dotčeni. A taky já sama mám děti, které chodí v Praze do církevní školy a jsou svědky toho, jak se naší rodiny dotýká likvidace kostela v mé rodné čtvrti v Syrakusích. Mnoho příbuzných tam bylo pokřtěno, proběhly tam jejich svatby, strávili tam mnoho důležitých momentů svých životů. Minulý rok jsem pobývala s dětmi u rodičů přes pět měsíců a děti chodili do kostela zpívat. Je to jedna z nejstarších a nejkrásnějších staveb ve městě a nikdo nemůže pochopit, proč by se měla zavřít a prodat, když kolem existuje vitální komunita věřících...

Co se s těmi prodanými kostely děje?

Z prodávaných kostelů je odvážena veškerá výzdoba a jsou zbavovány oken s vitrážemi. Přičemž třeba v kostele Svaté trojice v Syrakusích jsou okna, která specielně pro tuto stavbu dovezli místni přistěhovalci z německé komunity více než před sto lety. Místní diecéze za ně určitě dostane velké peníze. Prý už existují celá skladiště takových předmětů, jen se čeká na vhodnou dobu, kdy bude možné začít s prodejem. Správce naší farnosti, ustanovený před několika lety, zjevně usiloval o to, aby kostel chátral, postupně také utlumoval řadu doplňkových aktivit, pro děti, pro bezdomovce... V místní komunitě například zemřel poměrně bohatý člověk a odkázal místní církvi částku, která by pokryla opravu celé střechy kostela, což bylo třeba. Ale správce to odmítnul udělat. Pro místní diecézi je asi výhodné, když kostel zchátrá a pak je možné jej zbořit. Samotný pozemek, který bývá většinou vždycky v dobrém místě, má tak ještě větší cenu. V jiné části Syrakus už takto nedávno zbořili kostel a na jeho místě právě dokončují novou stavbu – videoprodejnu.

Role církve ve Spojených státech viděná z venku může být přitom vnímána ve spojení s oficiální podporou vládních míst – například George Bush se velmi často odvolával ke křesťanským hodnotám a k Bohu, často i při obhajobě amerických válečných operací ve světě. Tvoje perspektiva vychází ze zkušenosti lidí, kteří se ke křesťanství vztahují řeknemě zdola. Můžeš trochu osvětlit roli církve v místních komunitách? A také ohledně zavírání kostelů by přece bylo možné říct, že pokud v širším sousedství zůstavají funkční kostely, není to pro věřící tak fatální? Není to třeba otázka určité nostalgie lidí starší generace?

Americká katolická církev byla vybudována zespoda přistěhovalci, kteří věřili, že církev je nedílnou součástí společnosti. Věřili, že katolictví je nejvíce živoucí na úrovni rodiny a malých společenství. Čím výše v hierarchii, tím víc se člověk setká se zkorumpovaností. Specielně v komunitě kolem našeho rodinného kostela Svaté trojice je řada členů, kteří pocházejí z těch původních rodin, které kostel budovaly. A přijíždějí další přistěhovalci z křesťanských zemí, u kostela je také uprchlický tábor. Někdy snad může být pravda, že kostel je zavřen proto, že v komunitě zůstane jen několik málo starých lidí a mladí lidé nepřicházejí. Ale obávám se, že daleko větší roli při rozhodování dieceze o zavírání kostelů hraje skutečnost, jestli je kostel v bohaté nebo v chudší komunitě – kde prostě nevynáší. Přitom právě v chudších komunitách je dokázáno, že aktivní křesťanství přináší nízkou kriminalitu a oslabení řady jiných negativních sociálních jevů. Jakou zprávu ale dává zavírání a výprodej kostelů členům komunity, jejichž rodiny je vlastními penězi a často i prací budovaly? A novým příchozím? Že Spojené státy jsou zemí konzumu, znehodnocující posvátné věci. Že tvrdá práce a úsilí chudých, kteří kostely stavěli, nejsou respektovány. Myslím, že tyto události se dotknou všech generací, současných i budoucích – samozřejmě, že pro starší lidi je to nejobtížnější.

Snažili se místní lidé něco pro to udělat, než věci došly tak daleko?

Když bylo oznámeno, že se kostel bude zavírat, vytvořili jsme výbor z místních věřících a poslali jsme žádost o přehodnocení místnímu biskupovi. Je obtížné líčit všechno do detailů, ale ve výsledku nám bylo řečeno, že kostel se zavírá proto, že místní farníci jej nedokázali financovat. Všichni tím byli zaskočeni, protože dosud nebylo nejmenší známky, že by kostel měl finanční problémy. Až do období předposledního pastora naopak vykazoval dobrou samostatnost. Ale poslední jmenovaný pastor na příkaz svých nadřízených přestal farníky informovat o finančních záležitostech, vyměnil také pokladníka za člověka mimo komunitu a zastavil fundrising. Postupně vyměnil také místní církevní radu, omezil denní mše a utlumoval programy pro mládež. Všechno to se stalo během čtyř let, pomalé plánované odumírání až k úplné smrti – je to taková malá euthanásie, kterou jinak církev odmítá... Naše snahy i konkrétní iniciativy ve snaze zabránit zavření kostela byly správcem farnosti opakovaně odmítány, až jsme pochopili, že to je vlastně jeho úkol, který má zadán shora. Tento scénář se odehrál v tisících a tisících jiných farností ve Spojených státech v posledních čtyřech, pěti letech. V Syrakusích dokonce vznikla rada církevních komunit, které informovaly farníky o jejich právech a zkoušely pomoci v likvidaci kostelů - takové organizace vznikly v celých Spojených státech. Tato skupina v Syrakusích však byla nově ustanoveným biskupem Cunninghamem označena za disidenty a za zřejmě špatné katolíky. Tito lidé opakovaně usilovali o setkání s ním, což on ale vždycky odmítnul. Považuji za paradox, že tito dobří pastýři dobrovolně zabíjí své ovce...

Myslíš, že tato věc ukazuje na nějakou hlubší krizi, na kterou by měla církev reagovat?

Publikované výzkumy ukazují, že s každým kostelem, který se ve Spojených státech zavře, třicet až čtyřicet procent jeho spádových věřících se postupně přestává považovat za členy církve. V poslední takové zprávě bylo spočítáno, že 22 milionů Američanů se nyní sami označují za „bývalé katolíky“. Toto číslo odráží radikální zklamání z církve za posledních deset let. Nejdřív kvůli sexuálním skandálům, nyní kvůli zavírání kostelů, což se děje v jejich přímém důsledku. Americká kultura bohužel často ovlivňuje až příliš i jiné kultury na celém světě. Co se děje ve Spojených státech, často vidíme později i jinde. Bojím se, že toto je část vážné krize skoro na úrovni historické katastrofy katolické církve.

A co by v tom měla vysoká hierarchie podle tebe dělat?

Jak jsem řekla: americká katolická církve byla vybudována zespoda a stále věřím, že její největší naděje spočívá na tom nejnižším stupni – v rodinách a komunitách. Biskupové by měli dát více prostoru společenstvím věřících a přestat falešně hrát roli sebe sama jako dobrých pastýřů ovcí, ať se děje cokoli.

Dotýká se to celé také tvojí osobní víry?

Lidé z komunity kolem Svaté trojice v Syrakusích, kam se také počítám skrze celé své dětství, se ještě více semknuli v této krizi. Jsou silně a hluboce věřící, navzdory všemu, co jim přináší zklamání. Mimo praktické úsilí my katolíci věříme na zázraky, takže se společně modlíme. Dokonce i když už je náš kostel na vývěskách realitní kanceláře, stále se modlíme a věříme v zázrak. Krása lidí formovaných v katolickém prostředí byla pro mě vždycky fascinující a ráda bych takové vzdělání dopřála i svým dětem. S takovýmito událostmi se mi však i toto stává výzvou... Moje děti budou mezi těmi z pražské Ostrovní, kterou provozují Voršilky, které se půjdou rozloučit s papežem, když bude odjíždět na letiště. Chvíli jsem i uvažovala o tom, že bych mu alespoň zkusila napsat dopis, o tom co se děje v mém rodném městě a dala jej synkovi, jestli by mu to nezkusil předat. Je naděje, že by ho to mohlo zajímat?