„Ponižuje nás nedůstojnost parlamentu, který i státní nezbytnosti vyřizuje stranickým handlem, ponižuje nás parlamentní systém, v němž bez hrubé a honorované majority by potřeby státu nebyly uhájeny. Ponižuje a skličuje nás přízemnost politického jednání, co jde vysoko nad domácí zájmy stran, je politickým exponentům tak lhostejno, jako chalupníkovi aviatika. Ponižuje nás samozřejmost, se kterou političtí machři přijímají fakt, že stát je odevzdán stranám k exploataci. Ponižuje nás osobní úroveň mnohých, z nichž strany učinily vladaře nad věcmi národa. Ponižuje nás forma i duch politiky, jež vládne pomocí nečistých kompromisů mezi bezohlednými zájmy… Jsme-li nespokojeni, volá se na nás: Pracujte ve stranách! NE; je-li nám čeho třeba, tedy je to pracovat proti stranám, proti vládě stran, proti hlasovací mašinérii, proti inkompetenci, proti politice za zavřenými dveřmi, proti všemohoucnosti výkonných výborů, proti našemu ponížení, proti úpadku demokracie.“



První a druhou část mého textu najdete zde a zde

Židovské obce v Čechách znají jen dva druhy moci. První je moc lidu, reprezentovaná volenými samosprávnými orgány a moc soudní, historicky odvozená od Sanhedrin (zde) - Nejvyššího soudu a zároveň legislativní rady složené ze 71 učenců starého Izraele. Moc soudní v pojetí českých židovských obcí tak v sobě obsahuje i moc zákonodárnou (pozor neplést se státem Izrael!). Moc zákonodárnou považují čeští židé za činnost po výtce odbornou, zatímco Češi za po výtce politickou. Nevím jak laskavému čtenáři, ale (mně) stačí sledovat přenos z Parlamentu či Senátu, pozorovat, jaké právní zmetky schvalují, kolikrát je musejí „novelizovat“ a jak jsou české zákony, i díky nejrůznějším přílepkům nepřehledné, aby bylo každému jasné, že jde o drahé, nevýkonné a zhola zbytečné orgány moci. Výsledkem činnosti českých volených zákonodárců je soustava 7000 zákonů, v nichž se téměř nikdo nevyzná a také je téměř nikdo nerespektuje, včetně státu samého.

Moc zákonodárnou a potažmo i soutěž politických stran, také v mém konceptu nové Ústavy nenajdete. Moc zákonodárnou dělím mezi lid a soudy. Soudní moc rozděluji též do dvou větví, a to na zákonodárnou, reprezentovanou (např.) Nejvyšším zákonodárným soudem a na soudy obecné (trestní, obchodní a občanské právo). Aby byla moc lidu a moc soudní v rovnováze, jinými slovy, aby Nejvyšší zákonodárný soud jen neschvaloval zákony, které sám vytvořil, lid by si v nové Ústavě měl vymínit, které zákony chce v referendu schvalovat sám. Rozhodně by mezi ně měla patřit Ústava, důležité mezinárodní smlouvy, jimiž se přenášejí pravomoci z národní úrovně na mezinárodní (EU), vstup a výstup z mezinárodních organizací (EU, NATO), vyhlášení války, daňové zákony, pracovní právo atd. Jinými slovy jde o vyvažování moci lidu a moci soudní, reprezentující vládu práva.

Shodneme-li se na samosprávě, jako na základním principu organizace a řízení společnosti, pak ji nelze upřít ani soudcům. Rozhodneme-li se zrušit kromě Parlamentu a Senátu i funkci Prezidenta republiky, pak soudce Nejvyššího zákonodárného soudu - tak aby byla zachována jejich nezávislost -by jmenovala výlučně Rada soudcovské samosprávy (doufám, že se mezi nimi najde i oněch požadovaných 71 učenců). Jmenování soudců obecních soudů by mohlo probíhat přímou volbou lidem, a to na základě personálních návrhů (jakési „soudcovské kandidátky“) vypracované Radou soudcovské samosprávy. Z navržené kandidátky by si lid sám zvolil „svého“ obecního a městského soudce. Lze zvážit i možnost, že by ji lid mohl doplnit i o své kandidáty z řad soudců, kteří se v minulosti osvědčili. Rada soudcovské samosprávy by tak nemohla do městských a obecních soudů jmenovat jen své kamarády.

Moc výkonná, reprezentovaná představiteli politických stran je dnes nejvíce kritizovanou mocí ve státě. Zatímco čeští židé považují jak zákonodárnou, tak i výkonnou činnost za ryze odbornou, v Čechách převládl názor, že ministr a další řídící pracovníci ministerstev a veřejní správy nemusí být odborníci, protože mají za úkol prosazovat „pouze politiku“ vládnoucí koalice. Přeložíme-li si výraz „politiku koalice“ do češtiny, znamená to zaprvé, „dohazovat“ státní zakázky sponzorům a spřízněným firmám a získat odtud, pro svoji „rodnou“ stranu, co nejvíce finančních prostředků. Za druhé, obsadit „své“ ministerstvo zasloužilými členy strany s cílem získat co nejvyšší počet hlasů nutných pro své znovuzvolení. Zkrátka a dobře, české volby jsou dnes jen špatnou hollywoodskou atrakcí, která plodí „neználky“ a dosazuje je do řídících funkcí společnosti.

Ve své koncepci Ústavy navrhuji, aby nejvyšší orgán samosprávy (Sněm měst a obcí) si výkonnou moc prostě najal. Pracovně si tento orgán nazvěme Výkonnou radou samosprávy. Ministři a jejich náměstci, ale i řídící pracovníci na úrovni místních samospráv by měli být najatými odborníky, kteří pokud by neplnili své úkoly, by mohli kdykoliv odvoláni. Zcela samozřejmá je hmotná odpovědnost za škody, které by svými chybnými rozhodnutími zapříčinili. Jinými slovy to znamená řídit stát obdobně jako firmu. Z Čechů propagoval tuto myšlenku například Jan Baťa, ve své knize Budujme stát pro 40 000 000 lidí, Zlín, 1938 (ke stažení zde). Stejně jako dnes, mělo i meziválečné Československo deficitní státní rozpočet. Nástroj k řešení tohoto problému viděl Jan Baťa v přenesení principu fungování soukromých firem na státní firmy a úřady, tzn. předání zodpovědnosti a s tím souvisejících pravomocí konkrétním lidem. Tyto lidi pak odměňovat, případně postihovat (včetně možnosti ztráty pozice) podle skutečných výsledků jejich práce. Zastáncem tohoto principu je dnes Andrej Babiš, takže u kulatého stolu jistě zazní. Moc výkonnou (Výkonnou radou samosprávy) by do funkce jmenoval Sněm měst a obcí, tedy nejvyšší orgán samosprávy.

Sněm by byl jmenován ze 2/3 volenými zástupci samosprávy jednotlivých měst a obcí a z 1/3 Radou soudcovské samosprávy. Soudci by v ní měli být zastoupeni proto, aby rozhodování Sněmu vždy korespondovalo s Ústavou. Hlavním úkolem Sněmu by bylo strategické rozhodování, nebo jinak to, co dnes chápeme pod pojmem „politické zadání“. Odtud by měla vyplývat i délka funkčního období členů Sněmu. Strategické rozhodování se dělá na 5 až 10 let dopředu, takže tímto horizontem bych omezil i horní hranici jejich funkčního období. V pravomoci jednotlivých samospráv měst a obcí bych nechal rozhodnutí, zda svého zástupce odvolají, či zůstane po celou dobu funkčního období.

Vzhledem k tomu, strategická rozhodování Sněmu budou realizovat najatí odborníci, musí být samozřejmě kontrolování též profesionály. Sněm měst a obcí by tak zřizoval a jmenoval vedle Výkonné rady samosprávy i Kontrolní radu samosprávy. Zkušenosti židovských obcí, ale i výzkumy ukazují, že lidé méně šidí, lžou a podvádějí, pokud nad sebou cítí dohled a hůl, která je okamžitě „praští přes ruce“, poruší-li stanovená pravidla. Do působnosti Kontrolní rada samosprávy, by měly spadat všechny kontrolní organizace státní správy i samosprávy, jako například NBÚ, NKÚ, Inspekce Ministerstva vnitra, Celní správa, Státní úřad pro kontrolu léčiv, Státní zemědělská a potravinářská inspekci, až po Kancelář Veřejného ochránce a organizací na Ochranu spotřebitele. Osobně si myslím, že by sem měla spadat i soustava Státních zastupitelství. Vzhledem k tomu, že mnoho organizací ruším, mohu si dovolit navrhnout vytvořit jednu novou, jíž by byl útvar „Generálního auditora“. Jeho hlavním úkolem by měl být audit všech společností se státní (veřejnou) účastí, a to i na úrovni měst a obcí. Lidí by tak měli do puntíku vědět, jak se s jejich daněmi hospodaří. Své zástupce do Kontrolní rady samosprávy by měla jmenovat i soudcovská samospráva s úkolem dohlížet, jak se v jednotlivých samosprávách dodržuje Ústava a zákony a bránit městům a obcím ve vydávání protiústavním „vyhlášek“.

Z výše uvedeného vyplývá, že by se konaly jen jedny „vnitrostátní“ volby, a to do místních samospráv a soudů. Kandidovat do místní Samosprávy by mohl kdokoliv, kdo splní zákonem předepsané požadavky. Samozřejmě, že volený zastupitel by mohl být i odvolán. Zákonodárce předepíše, za jakých podmínek. Například: získal-li zastupitel ve volbách 10 000 hlasů, pak na jeho odvolání by mělo stačit shromáždit 3000 až 5000 podpisů pod petici žádající jeho odvolání. Druhým typem voleb by měly být volby „mezinárodní“ do Evropského parlamentu.

Z teorie systémů víme, že čím je systém složitější, tím více v něm může nastat chyb a poruch. České židovské obce proto mají jen dvoustupňový systém organizace a řízení a Spojené obce českomoravské by mohly mít též jen dva. Základem by měla být města a obce, do jejichž zastupitelstev by lid přímo volil své zástupce a nadstavbou pak zmiňovaný Sněm měst a obcí, do něhož by jednotlivá zastupitelstva jmenovala své zástupce a zároveň by ze svých rozpočtů zcela hradila jeho činnost. Součástí Sněmu by byla i Rada regionů, jež by zastupovala města a obce vůči EU, protože odtud míří fondy soudržnosti k regionům.

Souhrnně řečeno: snažil jsem se vytvořit co nejjednodušší, nejpružnější a nejlevnější variantu organizace a řízení nového státu. Vycházím z poznání, že váhy mají jen dvě ramena a tak i moci, aby se mezi sebou mohly dobře vyvažovat, musejí být jen dvě. Navrhuji proto založit novou Ústavu jen na moci lidu a moci soudní a jen na dvoustupňové organizaci státu.

Na závěr bych rád čtenáře upozornil na návrhy dvou koncepcí nové Ústavy, které vycházejí z typicky českých zvyků a tradic. Prvním je „Návrh občanské ústavy“ z pera Hnutí za přímou demokracii (zde) a druhým kniha „Úsvit“, v níž svoji koncepci představuje ekonom Pavel Kohout (zde). Laskavý čtenář tak má možnost porovnat slabé i silné stránky jednotlivých návrhů.

Vzhledem k blížícím se prezidentským volbám publikování dalších dílů odložím. Na závěr bych chtěl poděkovat všem diskutujícím za jejich příspěvky i čas, který mi věnovali.

Příště: ekonomika Spojených obcí českomoravských.