Psáno pro minority

Moji vídeňští předkové byli, po porážce Rakouska–Uherska v I. světové válce, ve složité situaci. Hrozila jim, jako poraženým, povinnost platit vítězům válečné kontribuce. Moc se jim do toho nechtělo a tak raději dali přednost zániku císařství. Klíčová tu byla pomoc Čechů a Slováků, kteří iniciativně vytvořili samostatný stát, čímž Rakousko – Uhersko právně přestalo existovat. Vůči Čechům tak máme, svým způsobem, nesplacený dluh.
Dnes, kdy jsou v problémech Češi, měli bychom jim, na oplátku, poskytnout pomocnou ruku my. Ekonomická situace české majority je komplikovaná zejména tím, že nemá svůj osud ve vlastních rukou, poněvadž jim doma už nepatří ani „pověstná klika ode dveří“ (blíže viz Milan Zelený). O osudu tzv. „českého průmyslu a bank“ pak rozhodují čistě jeho vlastníci (po výtce zahraniční), čímž je česká ekonomika velice zranitelná. Rozhodnou-li se vlastníci mladoboleslavské škodovky přestěhovat výrobu z Čech do Indie, nikdo jim v tom nezabrání. Podobných precedentů existuje již mnoho - jen pro ilustraci: sirky Solo Sušice se dnes vyrábějí v Indii, Mochovská zelenina v Rakousku, Sunar v Británii a Španělsku, baterie „Akuma“ v Itálii, elektrospotřebiče „ETA“ v Číně a tak bychom mohli dále pokračovat. Důsledkem ubývání pracovních míst (zapříčiněný i levným dovozem zejména asijského zboží) je proces „detroitizace, který dnes zasáhl celý sever republiky (Mostecko, Ústecko a Ostravsko). Notně by mě překvapilo, kdyby postiženým krajům zadlužený český stát byl schopen poskytnout účinnou finanční injekci k jejich záchraně. Zhroutí-li se sever republiky, do několika málo let jej může následovat stát jako celek. I Češi tak mohou stát před volbou - zda raději stát nerozpustit. V následujícím textu si ukážeme, jak na to.

Připomeňme si, že zhroucený stát („collapsed state“) je definován jako prázdný geografický pojem, černá díra, která pohltila existující „polis“. Kolaps státu se projevuje tím, že centrální vláda ztrácí kontrolu nad politickými a ekonomickými aktivitami ve svých mezinárodně uznaných hranicích. Ekonomické aktivity v regionech zhrouceného státu se stávají autonomními a řada z nich se chce napojit na funkční ekonomické systémy sousedních států.

Rozpad českého státu předpokládám ve dvou etapách. V první etapě, tzv. „divokého rozpadu“ (ve smyslu hesla: „zachraň se, kdo můžeš“) se od zkolabovaného státu pokusí odtrhnout ekonomicky silnější města, jako jsou Brno (se svojí spádovou oblastí), Karlovy Vary, Mariánské lázně, Plzeň, Špindlerův Mlýn a další s odůvodněním, že se jim bude dařit lépe samotným a zároveň nejsou ochotny platit dluhy svých zkrachovalých kolegů. Nelze vyloučit, že by řada příhraničních krajů hledala východisko z bankrotu státu připojením se k úspěšnějším sousedům, jako je Německo, Rakousko a Polsko). Jako přirozené nadnárodní regiony vidím nejméně čtyři:

1. Šumava (ČR, Bavorsko, Horní Rakousko)
2. Krkonoše (ČR, Polsko)
3. Moravskoslezská pánev (ČR, Polsko),
4. Jižní Morava a Dolní Rakousko.

V podstatě by se jednalo o obnovu historických ekonomických celků, které tu dlouhodobě existovaly již od 19. století.
Minority musejí zachovat chladnou hlavu a ve druhé etapě (spolu)iniciovat změnu Ústavy tak, aby rozpad českého státu získal patřičný ústavní rámec. Nemusíme přitom vymýšlet nic nového, protože podmínky, za nichž může obec stát opustit, obsahuje ústava Lichtenštejnska, která předpokládá dvojí referendum:

• v prvním se vyjadřují občané obce, zda chtějí (či nechtějí) společný stát opustit,
• v případě nadpoloviční kladné odpovědi občanů se uzavírá mezi státem a obcí smlouva o vyvázání ze státního svazku, jejíž text musí být opět schválen v samostatném referendu.

Ať už bude výsledná podoba národních a nadnárodních regionů potvrzená referendem jakákoliv, je vidět, že český stát lze rozpustit elegantně, rychle a v souladu s Ústavou. Dluh minority bych tím považoval za splacený.

Pokračování: konstituování nového soustátí Čechů a Moravanů