V Evropě se, v souvislosti s nutností převzít od Turecka část migrantů, málo hovoří o jejich integraci. Málo na to, že se ani tak vyspělým zemím jako Francie, Anglie či Německo integrace muslimů do většinové společnosti příliš nezdařila. Víme přitom, že v rámci přemísťování se ČR zavázala přijmout dohromady 4306 uprchlíků. Víme dále, že přes jejich počáteční neochotu požádat u nás o azyl se dnes jejich zájem zvyšuje, a to jenom proto, že sousedíme s Německem. Jinými slovy, jak u nás, tak i na Slovensku se dříve či později s větším počtem migrantů nutně setkáme. S laskavými čtenáři se - na úvod - shodnu jistě minimálně na tom, že vyznavače džihádu – svaté války proti nevěřícím a odpadlíkům - zřejmě do naší společnosti integrovat nelze. Snad se shodneme i na tom, že Islám, aby byl v Evropě akceptovatelný, nutně potřebuje reformu.

Judaismus už si tímto procesem prošel, takže máme z čeho vycházet. Židy dnes můžeme rozdělit do tří skupin:

1/ ortodoxní, kteří vycházejí z toho, že pět knih Mojžíšových (Starý zákon pro křesťany) skutečně Mojžíšovi „nadiktoval“ Hospodin a jedná se tedy o svaté písmo. Tóra je tak jimi pojímána jako dokončená svatá kniha, jejíž zákony se musí do puntíku (doslova a do písmene) dodržovat;

2/ reformní, kteří vycházejí z toho, že Tóra je dílo lidských rukou a je tedy možné vybrat si z jejích pravidel ty, které odpovídají 21. století. Laskavým čtenářům jistě neuniklo, že Židé mají mít oddělenou masitou a mléčnou kuchyni. V době, kdy byla Tóra psána, mělo toto rozdělení svůj hluboký hygienický smysl. Co se na poušti ve velkých vedrech první kazí, je krev a mléko. Smíchání těchto dvou potravin ohrožovalo jejich konzumenta na životě, takže není divu, že spojení obou kuchyní bylo zakázané. V momentě, kdy objevily ledničky, už toto dělení postrádá smysl. Obdobně například z oblasti židovského práva dnes přežívá hlavně rodinné právo (sňatky a rozvody), které jsou majoritní společností tolerovány;

3/ sekulární, kam patřím i já, jako „nevěřící pes“.

Klíčovým problémem při integraci muslimů do Evropy je skutečnost, že Islám obdobnou reformou neprošel a tak platí jen jedna – ortodoxní verze Islámu, která obsahuje i sporný džihád.

Jistě se mohu mýlit, ale pro integraci muslimů v ČR a na Slovensku je mnohem méně podstatné, zda jsou „váleční“ či „ekonomičtí“ imigranti, ale zda jsou či nejsou vyznavači džihádu. Rád bych čtenáře zavedl do Sýrie z let 2009 až 2010, kde nastalo dva roky trvající sucho, díky jemuž přišli zemědělci o obživu a vynuceně se stěhovali do měst. Vzhledem k tomu, že se jednalo o 1 až 2 miliony nově přišedších a města na takový příliv nebyla připravena, začalo v nich docházet k občanským nepokojům. Vládnoucí rodina al – Asada vzala nepokoje osobně, jako útok na své postavení, začala je mocensky potlačovat a konflikt byl na světě. Faktor sucha, které zemědělce ekonomicky zlikvidovalo, a faktor války je těžké od sebe oddělit, stejně tak jako ekonomické a válečné migranty.

Dále musíme mít na paměti, že v muslimském světě stále přežívají mnohé zvyky a tradice z kmenové společnosti. Nejsilnější kmen ovládne ty slabší a z jeho členů je vybrán ten „nejsilnější“, jako vůdce. Samozřejmě, že uvnitř vládnoucího kmene vládne zákon vlčí smečky a starý vůdce jen čeká na to, až jej ten mladý a silnější vlk přemůže a převezme po něm vůdcovství. Rád bych se se čtenářem vrátil do svých studentských let, kdy jsem byl účastníkem jednoho studentského kongresu v Harare. Naši afričtí hostitelé organizačně příjezd tolika delegací najednou nezvládli, takže jsme se schovali do stínu pod příletovou halu a pozorovali cvrkot na letišti. Mezi jinými přistálo letadlo Libyjských Aerolinií a z něj vystoupil plukovník Muammar Quaddafí. Nikdo z nás ho předtím na vlastní oči neviděl, takže jsme ho šli, ze zvědavosti „okouknout“. A pak jsme se už nestačili divit: zanedlouho přistálo druhé letadlo a z něj vystoupil druhý Quaddafí (dvojník) - tak se bál o svůj život.



Jinými slovy muslimští vůdci tvrdě potlačují jakýkoliv odpor proti nim, protože to ohrožuje jejich pozici „vůdce smečky“. V evropském pojetí se jedná o diktátory, pro jejichž odstranění existuje tisíc a jeden dobrý důvod, nicméně vyvážet do převážně kmenové společnosti, demokracii evropského střihu se mu zdá nesmírně naivní. Stejně jsou nakonec nahrazeni jen jinými diktátory, kteří nám mohou být více nakloněni, než ti odstranění. Jak se říká hezky česky: „jsou to diktátoři, ale naši diktátoři“!

Jen pro ilustraci: většina Iráčanů Saddáma Husajna z duše nenáviděla a Američany vítali jako své osvoboditele. Zhruba po roce poznali, že Američanům vůbec nešlo o to, aby jim pomohli, či nedej Bože nastolili demokracii, ale pouze o to, aby prostřednictvím jimi dosazených loutek ovládli irácké ropné zdroje. Z osvoboditelů se postupem času stali okupanti, proti nimž je třeba bojovat a Islámský stát byl na světě! Reformu tak nepotřebuje jen Islám, ale i naše chování vůči muslimům. Přečteme-li si životopis Usámy bin Ládina, vidíme, že jde o syna z bohaté a úspěšné saúdskoarabské rodiny. Vzdělání získal v Evropě, kde rozhazoval peníze plnými hrstmi a ani „ženy, víno a zpěv“ mu nebyly cizí. Důvod, proč vzal za svou myšlenku džihádu, je velice jednoduchý. „Lepší“ evropská společnost, do níž se toužil začlenit, mu dala hrubě najevo, že se nikdy nestane její součástí, protože je jen druhořadý a méněcenný Arab. Jinými slovu šlo mu o pomstu a vzpouru proti společnosti, jež jej vyloučila. Budeme-li se k Arabům chovat jako k druhořadým a méněcenným lidem, jejichž jediným úkolem je vykonávat černé práce, které my sami dělat nechceme, a abychom je pokud možno neviděli, přestěhujeme je do vzdálených ghett - vytváříme tím nové bojovníky proti sobě samým.

Souhrnně řečeno: budeme-li se rozmýšlet koho u nás integrovat, pak ne podle kritéria, zda jde o „válečného“ či „ekonomického“ imigranta, ale podle toho, zda vzdá či nevzdá především myšlenky džihádu. Sporná je i myšlenka na vytvoření Kalifátu v Evropě a dodržování islámského právo šária s jeho kamenováním, usekáváním rukou, mnohoženstvím a dětskými manželkami. Pokud by islám, stejně jako judaismus prošel reformou, můžeme jeho reformní stoupence přijmout a pokusit se je integrovat. V opačném případě se jedná o předem „ztracenou vartu“. Jistě se mohu mýlit, ale v současnosti můžeme pomoci muslimským migrantům především tím, že jim poskytneme dočasný pobyt, než se v jejich domovské zemi zlepší natolik, že se tam budou moci vrátit, a obstarat jim práci, aby si mohli něco ušetřit pro nový začátek v jejich původním domově. Druhou podmínkou je nechovat se k nim jako méněcenným barbarům, protože je jen naženeme do náručí verbířů nových „bojovníků svaté války s nevěřícími a odpadlíky“, což si určitě nepřejeme.