Chování národů velmi často ovlivňují jejich historická traumata. Češi jich mají skutečně požehnaně a jistě mezi ně patří i pověstné „klanění se u vrbiček“. Češi se klaněli Němcům, Rusům a nejnověji Číňanům.

Můžeme to nazvat touhou po přežití, českou vyčůraností, kolaborací či jinými názvy, jak je každému čtenáři libo. Otázkou je, kde hledat prapříčinu takového chování. Mohu se jistě mýlit, tvrdím-li, že je to dáno kombinací genofondu českého národa a jeho sociální dědičnosti. Češi pocházejí povětšinou z nevolníků, jimž se vždy vyplácelo klanět se a podlézat vrchnosti a získat tím pro sebe určité výhody.

Řešení pak vidím ve vyrovnání se s tímto národním traumatem, které vždy nakonec vyplave na povrch, jako v případě návštěvy Jeho Svatosti, dalajlámy. Češi nemohou rychle měnit svůj biologický genofond, ale sociální dědičnost už ano. Dlouhodobě zažité vzorce chování, zvyky a tradice jdou změnit podstatně rychleji, pokud k tomu má národ vůli. Problémem je, že právě tuto vůli u českého národa postrádám. Češi se dále snaží podlézat Západu, aby je mezi sebe přijal, Číňanům, aby tu utratili nějaký ten dolar, Rusům, aby odebírali naše zboží a služby, Němcům, aby u nás podnikali, Turkům, aby k nám nepouštěli migranty, Američanům a NATO, aby nás chránili. Další příklady podlézání a klanění se před vrchností si jistě laskavý čtenář doplní sám.

Jistě se mohu mýlit, ale Češi by si už měli konečně uvědomit - i díky svým traumatům z let 1938 a 1968 -, že nepatří ani na Východ, ani na Západ, ale do středu Evropy a podle toho by si měli definovat i své národní zájmy a podle nich by se měli začít chovat. Připomínám, že byly doby, kdy si český národ své národní zájmy nejenže dobře uvědomoval, ale dokonce je hájil i se zbraní v ruce. Připomínám, že byly i doby, kdy se Evropa třásla před českým vojskem. Vzpomínáte, vážení čtenáři?