Tak zase jeden příběh na víkend, o sérii náhod a solidaritě, které během 36 hodin ovlivnily, a vlastně i následně přivodily, životy dnes už mnohých. Netuším, jestli to bude jiné mnohé zajímat, ale jako vždy nabádám, ať se do čtení nikdo nenutí! Pro velký úspěch tu publikuji už třetí příběh mého spolužáka Saši Goldcheidra z gymnázia Jana Nerudy v Praze.

„Když jsem 28. 6. 1968 odjížděl stopovat po Evropě, byla poslední slova mého nade vše blízkého tatínka:
‚A kdyby přišli Rusové, tak se nevracej! ‘
‚Nepřipadá v úvahu,‘ vyloučil jsem. ...

Nepřipadalo to v úvahu ani 21. srpna, když jsem k svému šoku na ulicích viděl v Amsterdamu noviny s fotkami tanků na Václavském náměstí. Nejprve mě napadlo, že jde o nějakou nemístnou oslavu 2. světové války, nebo nově točený historický film, než mi došlo, že jde o aktualitu dne.

To už se mnou týden stopovala moje studentská láska Irma, a naše vytoužené prázdniny nabraly docela jiný ráz. Snažili jsme se oba telefonovat domů ale marně.
26. srpna jsme dojeli do Antverp a z maximální šetrnosti spali ne ve studentské ubytovně, ale na trávníku před ní. Vzbudilo to nemalou pozornost a přisedla si k nám tam řádně spící skupina Američanů, kteří se s námi do noci bavili o životě v Československu, a snažili jsme se společně odhadnout, co nás asi čeká a nemine.
Ráno k nám vedoucí skupiny ospale přišel s tím, že si uvědomil něco pro nás zásadního. V noci nás tak pokousali mravenci, že jsme skoro vůbec nespali, a jeho zásadní informaci jsem věnoval jen slušnostní pozornost.

‚Jsme tady najatým letadlem, dva z nás zůstávají v Evropě a mohli byste pozítří letět s námi místo nich!‘
‚To je hezká představa,‘ řekl jsem sice zasněně, ale rezolutně mu to vzápětí vyvrátil. ‚To vůbec nemá šanci, my bychom museli mít americké vízum, očkování, rozšířenou výjezdní doložku…‘
‚Rozšířenou co?‘
‚To se Ti raději ani nebudu pokoušet vysvětlit, je to vlastně výjezdní vízum.‘
‚Vy musíte mít i výjezdní vízum? No, když už jste jednou vyjeli, tak toho využijte!‘
‚Jsi milý, ale to je fakt nepředstavitelné, promiň…‘
‚Hele, víš co, tady je na mne telefon do Bruselu, kam dnes jedeme, kdybyste si to rozmysleli, dejte vědět. Naděje umírá poslední.‘
Objali jsem se, rozloučili a my se šli s Irmou věnovat turistice.

Moc nám to nešlo, myšlenkami jsme byli doma, ale s pobavením jsme si představovali, jak budeme po návratu vyprávět o našem možném letu do Ameriky.
Antverpy jsme v poledne proti plánu vzdali a jeli do Bruselu. Stopovat s českou vlajkou bylo ty dny nejsnadnější na světě, dojeli jsme snadno a rychle přímo do centra, kde jsem se šel do informační kanceláře zeptat, kde je studentská ubytovna.
‚Trochu z ruky, navíc bývá plná, já vám tam zavolám‘, nabídla hbitě roztomilá holka v mém věku.
Ubytovna se ukázala být beznadějně plná, ale v tu chvíli mě nejvíc ze všeho zajímal telefon, který měla na stole.
‚Odpusťte, vy smíte volat jen po Bruselu?‘
‚Kam bystě chtěl volat jinam,‘ ptala se zmateně, ‚určitě najdeme jiné ubytování, přece to hned nevzdáte a nepojedete jinam!‘
‚Dokázala byste třeba zavolat do Československa,‘ jel jsem dál po svém?‘
‚Vy jste Čech? Ach, to je mi tak všechno líto, hrůza… Neměla bych, ale samozřejmě Vám to vytočím! Zavolám Vám kamkoliv budete chtít!‘

Až na to, že do Československa telefonovat vůbec nešlo, a tak jsem jí téměř proti své vůli poprosil, zda bychom mohli zavolat na československou ambasádu. Kupodivu v pozdní odpoledne vzali telefon, a nejen to. Když jsem se otázal, zda by mi druhý den dokázali rozšířit doložku do Ameriky a prodloužit třeba o půl roku, řekla zaměstnankyně bez váhání:
‚Dejte mi své jméno, datum narození a bydliště, a vyřídíme Vám to!‘
Chvilku jsem váhal, ale risknul to.

‚Ještě jednu věc,‘ pokračoval milý alt. ‚Volala sem nějaká paní, že kdyby někdo potřeboval pomoc, ať jí určitě zavolá. Nechcete její číslo?‘
Milé děvče v informační kanceláří už se mnou začalo prožívat situaci, vysvětlil jsem jí rychle, co a jak, a volali jsme neznámé samaritánce. V pár větách jsem se jí představil a svěřil, že mám šanci za 36 hodin letět do Ameriky.
‚Napište si mou adresu, vezměte taxu, budu na vás čekat, zaplatím to a udělám pro Vás vše, co budu moci.‘

Venku čekající Irma se na mne zpytavě dívala a když jsem jí z mosta doprosta oznámil, že to s tou Amerikou snad zkusím, jen se smutně, ale i pobaveně usmála a dodala:
‚Mně to bylo hned jasný….‘
Vzali jsme taxíka a vypravili se za Janou Vanneste. Už čekala před luxusní pasáží, vzala nás do oslnivého klenotnictví, které, jak se ukázalo, patřilo její mámě, a šli jsme rovnou na věc.
Rovnou se také ukázalo, že jsme nemohli padnout na nikoho ideálnějšího. Byla to novinářka s kontakty na doslova každého, americkým velvyslancem počínaje, přes doktory až k ředitelům leteckých společností.
‚Nejdříve si ověříme, že na tu letenku můžete letět.‘
O pár telefonů později uklidněná už volala na americkou ambasádu a mezitím zjišťovala, kdo vlastně jsme.
Jméno Goldscheider jí, jak mě ujistila, signalizovalo hned, že nás dva asi bude leccos spojovat.

‚Strašně se trápím holokaustem a tím, že jsme s mámou nedokázali včas pomoci našim příbuzným v Československu. Všichni zahynuli v lágrech, dodnes si čtu jejich zoufalé dopisy, už to nikdy neodčiním, ale proto chci pomoci dnes tam, kde je to možné.‘
Její maminka emigrovala do Belgie ve 20. letech, Jana se narodila už tam, tatínek v jejím životě záhy nefiguroval a česky ji učila babička a máma. Legračně proto uměla jen ženský rod, takže všechny otázky směřované na mne končily s a: ‚A kam jsi chodila do školy? A kde jsi bydlela?‘

Když došlo na otázky o rodičích, najednou zjistila, že máma s tátou nic netuší.
‚To přece nejde, ty musíme hned sehnat!‘
Naši byli tehdy na dovolené na Slovensku a zcela zázračně jsme se jim poprvé od invaze dovolali.
‚Jste v pořádku,‘ ujistil jsem se nejdřív?
‚My ano, a Ty s Irmou?‘
‚Já bych mohl pozítří ráno letět za tetou Elsou,‘ oznámil jsem bez obalu, kódovaně a strašně rozrušeně. Máma se beznadějně rozbrečela a táta bez váhání instruoval:
‚Vůbec neváhej, a leť!‘
Mluvili jsme ještě déle a Jana mi mezitím nalévala jednu sklenici whisky za druhou, abych nebyl tak rozčilený. Celý den jsme s Irmou skoro nejedli a tak netrvalo dlouho, a opravdu mě whisky přivedla na nejen jiné myšlenky, ale později, a na déle, i na jiné, sanitární místo. Obdivuhodná Jana se ukázala být i něžnou pečovatelkou a vždy, když na to vše po létech vzpomínala, jí přišlo úsměvné, jak jsme byli mladí, nezkušení a jak si můj organismus nedokázal poradit s půl litrem whisky.
Mezitím se ale dokázala spojit i Irma se svou rodinou, kde instrukce dávala spíše její máma. Když jí Irma řekla, nekódovaně, že mám letět do Ameriky, zeptala se moje (za osm let) budoucí tchyně:
‚A Ty proboha nemůžeš?‘
‚Ani tolik po Americe netoužím,‘ řekla na tak nečekané vybízení rozpačitě Irma.
Její rodiče mě nikdy neviděli, jen o mě slyšeli z vyprávění, ale to jim nebránilo horoucně apelovat na Irmu, ať se v dané situaci v žádném případě nevrací a letí se mnou.
A byli jsme dva.

Moje generace, myslím, docení, co tehdy pro osmnáctileté znamenalo letět ze dne na den do Ameriky – v podstatě nevídaná, téměř nemožná věc. A také, že to nebylo jednoduché. Československá ambasáda se chovala skvěle, trochu byli překvapeni, že se přes noc jedna žádost zdvojnásobila, ale obětavě a promptně vyřídili obě. Americká ambasáda byla mnohem komplikovanější, ale i tu Jana zvládla, mezitím, co jsme s Irmou už dvě noci nespali a bylo nám pomalu víc a víc jedno, co vlastně bude – děj se, co děj!
A taky, že dělo. Jana udělala mejdan, přišel doktor, který nás naočkoval, někdo jiný přinesl kufr, další trochu oblékání, všichni nás ujišťovali, jaké máme štěstí a v 1 ráno jsme se vydali na letiště.

Štěstí nás opustilo obratem, nebo přesněji Janu, která po půl hodině nabourala. To už nám přišlo jako osudové s tím, že je nám přece jen dáno neletět. Ten pocit se zdvojnásobil, když jsme se nakonec nějak na letiště dostali, ale zmocněný šéf letu, krajně nesympatický zamindrákovaný skřet, nám se zadostiučiněním oznámil, že naše jména nejsou na původním letovém manifestu a nikam nepoletíme. Jana vzbudila amerického velvyslance, ředitele oné charterové společnosti Saturn, ředitele letiště, už ani nevím, koho dalšího, ale bezúspěšně - s kreténem, který si liboval ve své všemocnosti a zavilosti, nikdo nehnul.
Irma i já jsme se mezitím stali senzací probouzejícího se rána, kdy ti, co si s námi dvě noci před tím povídali a povídali, najednou s dojetím zjistili, že snad nakonec opravdu můžeme letět s nimi.
Až na to, že jsme nemohli.

Jenže, jak se ukázalo, nemohlo vyletět ani letadlo, protože chybělo pět cestujících. Neustále je volali ampliónem po letišti, letadlo už mělo být dávno v nebesích, a ne a ne a ne.

Jana si celou dobu nepřála, abychom od ní ani na moment odešli, ale přece jen jsem si musel odskočit. Když jsem vešel na pánské záchody, byly všechny obsazené, a to na liduprázdném letišti, kde jediný let do New Yorku už byl odbavený a všichni čekali uvnitř na odlet. Klepal jsem na jedny dveře za druhými a nakonec se hlasitě zeptal: ‚Jsou ty záchody opravdu obsazené?‘ A najednou se dveře jedny po druhých otevřely a za nimi bylo pět spiklenecky se usmívajících Američanů. V prvním momentě mi to nedošlo, vzápětí mě to rozbrečelo: skupina studentů se domluvila, pět z nich se schovalo a byli rozhodnuti schovávat do té chvíle, než se dostaneme s Irmou do letadla. Vůbec jsem nemohl uvěřit, že pět lidí podstoupí takové riziko kvůli nám, dvěma docela cizím lidem – vždyť to letadlo třeba mohlo odletět bez nich.
‚Ne, uvidíš, bez nás to nepoletí a s vámi ano!‘

Vyšel jsem ven a Janě i Irmě pošeptal, co se vlastně děje. Jana byla druhá, kterou to rozplakalo.
To už bylo dobře půl hodiny po plánovaném odletu, a tak nakonec z letadla vykráčel oprýmkovaný dlouhán, vletěl do haly a začal naštvaně zjišťovat, co se vlastně děje. Jana ho okamžitě odchytla a s ještě rudýma očima a svým ohromným šarmem a naléhavostí mu vysvětlila situaci.

Vyhýbám se vulgaritám v mluveném a dvojmo psaném projevu, ale s gustem napíšu, že kapitán letadla to vše snadno a rychle pochopil, ověřil si, že máme v pořádku doklady, odebral se k nepřejícímu šéfu letu a sprdnul ho tak, že ten jen vyjeveně a bezmocně zíral.
‚Beru si je na svou zodpovědnost, a vy se styďte!,‘ sjel ho nakonec rozložitý galán, vzal nás pevně pod svá mohutná ramena a odvedl až do letadla.
Pět chybějících cestujících se vzápětí magicky objevilo a za 10 minut jsme už letěli Saturnem 866R do New Yorku.

Byli jsme v té chvíli neschopni slov, Irma navíc v principu i jakýchkoliv anglických, protože to nebyl jeden z jazyků, kterými vládla.
Byli jsme vlastně vůbec beze všeho, především bez peněz a zkušeností, jak sami někde najednou žít. Oba jsme vyrostli víceméně bezstarostně, nikdy se o sebe moc nestarali, uměli jsme perfektně vše, čím nás vybavila devítiletka a Gymnázium Jana Nerudy, jako například pro život tak nepostradatelná měkká a tvrdá i/y v minulých příčestích v češtině, květenství v biologii, vzorce kysličníků v chemii, znali jsme data narození a úmrtí českých králů, uměli spočíst obsah kužele, recitovat latinsky, maturovali jsme s vyznamenáním - jen na život v Americe jsme absolutně nebyli připraveni. Ani jsme netušili, jaký šok to bude, od prvního momentu, kdy vystoupíme na letišti, všichni se s námi rozloučí a ponechají nás osudu.

Tehdy nám to ale zase tak mimořádné nepřišlo, byli jsme mladí, zdraví, lační světa, který byl docela jiný a v mnohém snazší a přejícnější než ten dnešní. Vlastně nám o nic nešlo, byli jsme bezdětní, nepronásledovaní, nezachraňovali jsme si životy, jako tolik generací před námi, a ještě neodpustitelněji jako tolik lidí z tolika tragických míst světa dnes.

Svým způsobem jsme vlastně byli privilegovaní, že jsme zadarmo a během necelých pár dní formalit mohli začít docela jiný život, za který by dnes daly statisíce jiných všechno – a také, že dávají…

Procházka rajskou zahradou to nicméně vůbec nebyla. A na ten věčně platný Cicerův povzdech nad světem nás vlastně Nerudovo gymnázium připravilo poctivě:
O tempora, o mores!

PS. Jedním z těch, kdo 29. 8. 1968 letěli s námi, byl, jak se později vypracoval, spisovatel a skladatel Lawrence David Moon, tehdy kluk jako já. Ztratili jsme spolu kontakt už v roce 1969, ale zcela neuvěřitelně nedávno při rešerši Franka Zappy narazil na Internetu na moje interview se Zappou z roku 1969, našel si mě na Wikipedii, poté na Romantic Robot webových stránkách, odkud mi poslal email s úryvky ze svého deníku, kde situaci na letišti popisuje.

Díky němu dnes znám číslo letu, jméno člověka, který se nám v něm pokoušel zabránit a další.

Pro anglicky mluvící je tady i jeho tehdejší přínosný pohled na 29. 8. 1968:

Alexander:
Are you the Saša who, on Thursday night 29 August 1968, boarded our Saturn Air Flight 866R from Brussels with Irena Jakubcova, and flew with us to New York City, then who lived first at 771 West End Avenue (phone MO3-3367) and afterwards at 530 East 85th Street, Apartment 1-C, (879-0951) with Irena?
If so, I was the tall blond NYU Student whom you met at the Airport in Brussels, then stayed as your friend into at least 1969.

My 29 August 1968 Journal entry records the whole story (or at least the part that I knew personally) to your emigration from Europe, and reads like a Novel. Now you can see how I turned INTO a damned Novelist! So, as written by me at that time, here’s your story, as follows:

“Thursday 29 August 1968: ‘Leave for U.S. Saturn Airlines [flight] number 866R at 5.45 [A.M.]. Arrive JFK International Arrivals Building 11.00 [A.M.] Sacha [aka Saša, the nickname of Alexander Goldscheider, whose surname, in 1968 and 1969 I misspelt as ‘Gordscheidder’] and Irena [Jakubcova], Czech kids from Prague [which had just been invaded], met AYH [American Youth Hostel] man in Antwerp. He had 2 extra tickets to U.S., because 2 left for Lon[don] early. [They] were given 48 hours to decide. [They] had [the] backing of BOAC [British Overseas Airline Company], Sabena, Czech Emb[assy], V[ice] Pres[ident] of Saturn in London, U.S. Embassy. [They] got [a] Visa (Tourist, so that their parents [would] not [be] affected in Prague), immunisation, made call to [their] parents (by code) ‘whether [they] should go to aunt’s’. [I] saw them first at 2.00 A.M., thought [they were] Eng[lish], very surprised to learn [they were] Czech, wanted to talk to them just to keep their minds off home. [Some] lady-journalist—looking like in white the perfect chic sophisticate of Jet Set circles—former translator in embassies—also Czech—helped. At 3.00 [A.M.], tickets for [the two] kids all filled out. At 5.00 [A.M.], Saturn Airline official, Mr Patel, said no, but [he] knew that [the Czechs] had all [our] backing. [I] think [that he] was waiting for money. Finally, after all [of us were] in tears, nervous as Hell, [the] call came through, and okay [the Czechs were let] on. Got in NYC at 11.00, after a stop in Bangor, Ma[ine]“

Anyway, I became a Published Poet, then Published Novelist, then Opera Composer, and see that you too became a Composer.
I'm trying to verify my friends' names for my Journals, which I'm now keyboarding.

Best regards,
Lorenzo

Lawrence David Moon

P.S.: You may have known me by the nickname Zaq."