Blíží se víkend, což je ten správný čas pro publikaci pokračování příběhu mého spolužáka Saši Goldscheidra z gymnázia Jana Nerudy v Praze a spolučlena Pražské židovské obce. V prvním příběhu jsme sledovali jeho vskutku napínavý útěk do USA a dnes zachycujeme jeho počátky v New Yorku.

"Jako základní předpoklad pro život v Americe jsem potřeboval zlepšit svou angličtinu, kterou jsem nikdy pořádně nestudoval. Začal jsem v místní tělocvičně, abych se dostal do kolektivu anglicky mluvících a udělal i něco pro své tělo.
Byl jsem přijat s otevřenou náručí, nabídli mi první měsíc zadarmo, ale po ani ne hodině jsem zjistil, že ta otevřená náruč měla tendenci mě skutečně objímat, více a ještě k tomu jinde, než bych kdy očekával a přál si. Byl jsem rád, že jsem vypadnul bez úhony a moje jediná návštěva se změnila ve dvě: první a poslední.

Naproti byl košer obchod a doufal jsem, že mi ho prozřetelnost přihrála tentokrát bez tělesných rizik.
Pro jistotu jsem hledal ženskou prodavačku, ale marně, a tak jsem se zeptal majitele, jako by vystřiženého z plakátu na Šumaře na střeše, zda neví o nějakém klubu, kde bych se mohl dostat mezi ‘našince’.
‘Ty si ze mne musíš dělat srandu, ne,’ ptal se s krajním nepochopením majitel obchodu? ‘Jsou nás tu dva milióny a ty myslíš, že snad potřebujeme mít kluby, abychom se scházeli? Z jaké planety jsi sem spadnul?’
‘Z Československa, kde to bylo úplně jiné: nás mladých bylo v celé Praze stěží 200 a scházeli jsme se na jednom místě, na obci, mívali jsme i přednášky o židovství a tak...Tady nic takového není?’
‘Ty to fakt myslíš vážně,’ zvedl oči k nebi souvěrec. ‘Co si od toho slibuješ,’ ptal se už laskavěji dál.
Když jsem dodal, že je mi osmnáct, nikoho neznám, nic nemám, potřebuji konverzovat, zlepšit si angličtinu, abych lépe obstál, našel si práci a vůbec, přidal Tevye k laskavosti ještě radu.
‘Jestli jsi na tom opravdu takhle, moje známá pracuje pro dobročinnou židovskou organizaci NYANA, dám ti na ni kontakt.’
‘NYANA?’
‘New York Association for New Americans – znáš?’
‘Říkal jste židovská organizace…já ještě vůbec nejsem žádný Nový Američan…’
‘To jsi tak ortodoxní, že chceš, aby měli něco ausgerechnet židovského v názvu – oni tě v Československu nenaučili být někdy nenápadný,’ zakroutil nevěřícně hlavou a podal mi lístek se jménem a číslem.

Druhý den už jsem seděl u Shulamith Halkin a snažil se jí pravdivě popsat, co obnášelo židovství v 60. letech v Praze, protože, jak se ukázalo, jsem podmínky pro jejich podporu úplně automaticky nesplňoval. Shulamith sice valila oči a kroutila hlavou, jak mohla, ale byla hodná, velkorysá a nakonec se rozhodla být nápomocná.
Ta velkorysost, jak jsem záhy zjistil, nicméně předpokládala, že mám v sobě opravdu židovské geny a umím s nimi řádně naložit.
‘Dobře, my Ti zařídíme a zaplatíme večerní studium na New York University, ale musíš mi slíbit, že tam budeš poctivě chodit a učit se,’ vyrazila mi dech.
‘S čím bys ještě potřeboval pomoci,’ pokračovala prakticky dál a významně se dívala na mé oblečení. 'Máš vůbec co na sebe?’
‘Omnia mea mecum porto,’ vnesl jsem hrdě svou milovanou latinou do váznoucí angličtiny, a pravdivě s tím, že vše, co jsem měl, jsem měl jak u sebe, tak i na sobě.
‘Jestli myslíš, že Ti pomůže mluvit latinsky v židovské charitě, tak jsi vedle. Citát dobrý, ale kdybys mluvil hebrejsky, udělal bys líp.’
‘Latina patřila v Praze k středoškolskému vzdělání, a hebrejština byla úplně tabu,’ pokračoval jsem zahanbeně ve výčtu praktických nesnadností žít za socialismu židovským životem.
‘Škoda…No nic, universitu zařídím a tady je ještě 50 dolarů, a k tomu seznam věcí, co si za ně koupit. Nezapomeň se ohlásit, jak jsi pochodil.’

Onen seznam se už na první pohled zdál totálně nerealistický, zahrnoval ponožky, spodky, trička, košile, svetr, kabát a ještě k tomu něco i v kvantitách. Cestou domů jsem míjel obchody, které inzerovaly, že bankrotují a mají finální výprodej. Když jsem ve dvou seznam ukázal i s cílovými cenami, prohlásili prodavači shodně, že kdyby měli takové věci za takové peníze prodávat, tak už opravdu dávno zbankrotovali.
Nakonec jsem to vzal jako výzvu, se kterou si musím v principu poradit, a také, že si poradil, byť s pár věcmi ze ‘sekáče’. Když jsem Shulamith podával zprávu, že mám vše, jen jsem k tomu potřeboval hodně 'chucpe', několik obchodů mě mělo za 'mešugener', ale nejsem žádný 'shmendrik' a mám přece 'yiddisher kop', tak se Shulamith halasně smála a dodala, že jestli měla na počátku určité pochyby o mém židovství, tak jsem je dokonale vyvrátil.

To už ale vůbec netvrdila, když jsem jí v prosinci poslal vánoční gratulaci a přání Nového roku.
Tehdy mě ani v nejmenším nenapadlo, že to je nepatřičné, a když mi najednou pár dní poté volala do práce, kterou mi pomohla sehnat, a ostře mě vybídla, abych k ní okamžitě přišel, byl jsem vyděšený.
Na stole měla významně rozloženou kartu s mým přáním a bez pozdravu se otázala:
‘Co má tohle znamenat?’
‘To byla v Praze základní slušnost, posílat Vánoční a Novoroční přání.’
‘Cože??? I mezi Židy???’
'My jsme i Vánoce slavili s židovskými přáteli, včetně Štědrého dne, vánočního stromku…’
‘Snad už raději vůbec nic neříkej! Já myslela, že jsi to udělal omylem nebo mě chtěl z neznámých důvodů provokovat! Vy jste opravdu slavili Vánoce?’
‘Slavili,’ potvrdil jsem melancholicky! ‘A uznával je i socialismus,’ dodal jsem, aby mě přešla sentimentalita.
‘Ach ach,’ pohladila mě po chvíli po rukou, které jsem měl na stole, oněmělá Šulamitka, ‘kam takhle ten náš národ dospěje… No nic, to není tvoje vina, ale už se musíš začít přeorientovávat, takhle to dál nejde. Chodíš už vůbec někam do synagogy?’
‘Když já byl vychován jako ateista a do synagogy se v Praze stejně chodit nedalo. Je to něco, co vůbec neznám, co mi dost dobře nejde, ji mi to tak líto, ale já tam prostě nějak nepatřím, i když už bych mohl…’
‘V Boha nevěříš a přitom posíláš karty s Madonou?’
‘V tu také nevěřím, a ten Leonardův obraz se sice jmenuje 'Madona ve skalách', ale na obrázku je z něj jen anděl, vlastně trochu jako jste Vy - také nade mnou držíte ruku...’
‘Já a spanilý anděl, to tak! Ty asi dobře víš, co je to 'shmoozer', přiznej se,’ pousmála se káravě obrýlená, prošedivělá padesátnice, hluboce vzdychla, zakroutila párkrát hlavou a dlouho bylo ticho.
‘Jak jsi na tom jinak, zvládáš to všechno?’
‘Snažím se’ odpověděl jsem větou, kterou používám v méně snadných chvílích dodnes.
‘Už ti zvedli plat v Blue Delft,’ ověřovala, jak asi prosperuji v importu holandského porcelánu, kde jsem balil jeden nevkus za druhým, a o co strašnější, o to dražší.
‘Ne, zatím nezvedli, před 14 dny jsem tam při práci usnul a rozbil víc než za týdenní plat. Byl jsem rád, že mi vůbec zaplatili.’
‘Usnul při práci? Už mě snad zase provokuješ?’
‘Pracovat od rána do večera, pak chodit na universitu, jezdit přes hodinu ráno tam a přes hodinu večer zpět, psát domů pravidelně dlouhé dopisy, aby si o mne nedělali starost, ještě i 2x týdne učím česky, v pátek a v sobotu chodím na koncerty a v neděli o nich píšu...’
‘Koncerty a píšeš o nich? Ohromné! A kam? Tak si aspoň přivyděláš!’
‘Píšu do pražských časopisů a novin, česká koruna je sice nesměnitelná, ale mě to těší a mám alespoň z toho pocit, že dělám něco smysluplného.’
‘Ty jsi odešel z Československa, ale píšeš tam, ještě k tomu zadarmo, když tady skoro nemáš z čeho žít, a je to přitom to jediné smysluplné? Já se z Tebe snad zblázním!’
‘Tam mi to tisknou, anglicky bych to ještě nedokázal, třeba se k tomu propracuji... Jak jsem říkal, snažím se, ale balit porcelán není žádná životní náplň, natož perspektiva. Sama přece ve mne musíte mít víru, že mám na víc!’
‘Ach Sašo, Sašo…Co mám s tebou dělat…Samozřejmě v tebe věřím, ale o překvapení s tebou nouze nikdy není…
No nic, když už jsi tady a budeš teda mít ten svůj ‘Nový rok’, tak tady máš jeden týdenní plat extra, a nezdaněný k tomu,’ pousmála se Shulamith mateřsky a podala mi šek na 75 dolarů, který mezitím vyplnila. ‘Kup si za to teplejší kabát a pořádné boty, má být hrozná zima,’ dodala, jako kdyby měla v očích roentgen jako Superman a viděla, že jsme si s Irmou vycpávali boty novinami, jaká nám byla ráno a večer cestou do práce a z práce v mrazivých, větrem proháněných newyorských ulicích příšerná zima.

NYANA mi pomohla postavit se v New Yorku na vlastní nohy a neopomněla mi kontinuálně připomínat kořeny, z nichž jsem sice vzešel, ale vyrůstal od nich odtržený, plánovaně přičiněním především táty, aby mi osud nezasadil takové rány jako jemu. Život v New Yorku mě už z veškerého dosavadního, ve kterém jsem vyrostl, vykořenil úplně, a v hledání se sama sebe mi Shulamith Halkin pomáhala víc, než bylo její profesionální náplní práce. Styděl jsem se za evidentní nedostatky ve svém židovství, ale míval jsem pocit, že jsem jí snad na druhé straně byl s to přiblížit, jak to po válce ve východní Evropě v mé generaci chodilo, co šlo a hlavně nešlo. Shulamith se mě snažila naopak zásadně přesvědčit, že to vně části světa, odkud jsem vzešel, rozhodně jde, měl bych si toho být dobře vědom a zaujmout jiný přístup.

NYANA už dávno neexistuje a Shulamith Halkin jsem nikdy později v telefonních seznamech nenašel. Kéž bych jí tak ještě mohl poslat někam novoroční kartu – dnes bych to už dokázal i k správnému kalendáři/letopočtu, ale ji by jistě potěšila i k tomu nevhodnému. Nadchla by se už jen tím, že naše dcera Lisa konvertovala, žije stoprocentně židovským životem, má tři senzační kluky, kteří chodí do židovských škol a ani v nejmenším jim nepřijde, že je na tom cokoliv mimořádného, a milióny musely v minulých stoletích emigrovat, aby to umožnily dalším generacím, jako jsou i oni.

NYANA z nás sice neudělala nové Američany, ale nebýt jí bychom se asi stěží stali prazvláštním řízením osudu o 20+ let později novými Angličany, a při tom všem především pokračovali v linii, kterou sice organizace ve jménu neměla, ale byla pro její působení zásadní.

Nezklamali jsem ji."