Člověčina v Buchenwaldu

09. 07. 2018 | 09:33
Přečteno 935 krát
Člověčina by se měla neustále připomínat, takže nabízím další hluboce lidský příběh z pera mého spolužáka Saši Goldschreidera.

Dne 2. července to byly dva roky, kdy ve svých 87 letech zemřel světoznámý spisovatel Elie Wiesel, nositel Nobelovy ceny a autor 57 knih. Málokdo ví, že by nenapsal jedinou a nedožil se ani sedmnácti, kdyby nebylo českého politického vězně Jiřího Žáka, který Elie Wieselovi a mnoha dalším zachránil v Buchenwaldu život. Rád bych mu, jako jednomu z našich nejbližších a nejdražších přátel, věnoval alespoň pár dalších víkendů pozornost, které by si zasloužil ještě mnohem více. 

Čtěte, prosím, bez bázně a hany....

Jiří Žák, novinář, spisovatel, básník, jazzman a recesista, vyrůstal s mým tatínkem v Plzni a váže se k němu celá řada úžasných příběhů. Dnes začnu jeho nikde neoslavovanou a přitom tak jedinečnou rolí v Buchenwaldu, kam se dostal po udání spolužáka jako trockista a přežil tam celou válku. Nejen, že dokázal přežít, ale spoluzaložil tam i jazzový orchestr a stal se především vlivným písařem, který vedl knihy uvězněných.

Znal jsem, obdivoval a měl ho moc rád od nepaměti. Imponoval mi svou ohromnou silou, statečností, integritou, smyslem pro humor a také přepestrou znalostí žen, o kterou se se mnou milerád dělil. Byl ostatně třikrát ženatý a jeho silný magnetismus se projevoval i tím, že mu jeho první žena, Jiřina Čiperová, i po rozvodu chodila ze své vlastní vůle dlouhá léta uklízet. Magnety dokážou i odpuzovat, a tak si jako absurdní maličkost živě vzpomínám, jak se jednou Jirka, na procházce s námi zničehonic sehnul a začal si zavazovat tkaničky na mokasínech, které samozřejmě žádné neměly.

‘Prosím Tě, co se to snažíš dělat,’ ptal jsem se vyděšeně ve svých 12 letech.
‘Schovávám se, abych se neviděl se svou druhou ženou, jde naproti na chodníku v zeleném kabátě, dejte mi vědět, až bude spolehlivě pryč.’

Vedl mě k jazzu stejně jako k lumpárnám, dával mi číst zakázané knížky, věnoval mi i pár, které napsal sám, brával mě přes den s sebou koupat se na dnes už nepředstavitelnou dřevěnou plovárnu Mánes na Vltavě, nebo 'Občanku' pod Letnou, a večer na jazzové koncerty v Lucerně. 


Můj kavkazský dědeček mě v dětství úspěšně přesvědčoval, že není nad Čajkovského a Rachmaninova, až mi Jirka na začátku 60. let nejprve pustil, a když viděl, jak jsem unešený, i daroval dvě LP desky Milese Davise, Sketches of Spain a Porgy and Bess. Mám je, a neméně rád, dodnes, a stejně posvátně jsem je pouštěl našemu Samuelovi o skoro 40 let později, když se začal učit hrát na trumpetu. 

Dědečkovi jsem na jeho pianině hrával Rachmaninova a Prokofjeva, nikdy ne k jeho naprosté spokojenosti, zatímco Jirka, k jehož křídlu jsem si sedával mnohem spontáněji, mi s mocným povzbuzováním předkládal noty jazzových etud, blues, boogie-woogie, Ježkův Bugatti Step, Gershwinova Preludia a Rhapsody in Blue.

Ne, že by na druhé straně zatracoval vše ruské, dal mi přečíst před válkou vydanou fascinující Babelovu Rudou jízdu, nebo třeba Solženicynův otřesný Jeden den Ivana Děnisoviče, který sice vyšel v roce 1963 česky, ale nesmělo se o něm mluvit. Recitoval mi z Jesenina verše typu ‘pro mne už Lenin dávno modlou není,’ prozradil mi, že se Majakovskij zasebevraždil, to vše v 50. letech, kdy jsme literaturu i fakta dostávali velmi selektivně, filtrované a převařené k tomu. 


Měl první německé vydání Pasternakova Doktora Živaga z roku 1958, a když jsem si mu stěžoval, jak se nerad učím německy, přesvědčoval mě, že to pro život budu potřebovat, a právě tu knihu si i jednoho krásného dne budu moci přečíst, protože česky hned tak nevyjde. Ještě poznamenal, že je ‘těžce napsaná’, což jsem si jako malý dost dobře neuměl představit, a opravdu si chtěl knihu přečíst a seznat to sám. Z výpravného pozdějšího velkofilmu se to vyčíst nedalo.

Nebylo nic, na co by mi nedokázal odpovědět, s čím poradit, pomoci. V devíti letech mě jednou mírně zbančila trojice kluků o dvě třídy výš, přišel jsem k Jirkovi několik dní na to s pár modřinami, vytáhnul ze mne, odkud se vzaly, a šel okamžitě se skřípajícími zuby zaklepat na dveře protějšího bytu. 


Bydlela tam rodina Gajdošů, která Jirku zbožňovala, měli tři dcery (které, když dorostly, měl naopak nadmíru rád Jirka) a o 4 roky staršího syna, než jsem byl já – zdatného kluka, se kterým si nebylo ve škole radno zahrávat. Jirka si ho nechal zavolat, položil mu závažně obě ruce na ramena, a důrazně, jako by ho chtěl uhranout, mu kladl na srdce: 
‘Spoléhám na Tebe, že se hned od zítřka postaráš, aby se tady na Sašku nevytahovali žádní větší kluci. Se stejně starými si poradí sám.’ 


Měl jsem pocit, že jeho apel se setkal s nadšeným porozuměním, dva ze tří kluků měli zanedlouho víc modřin než já, a každopádně se mi po zbytek školních let vyhnula obloukem nejen ona trojice, ale po celé škole se rozneslo, že se mě zastal a stojí za mnou Gajdoš, a měl jsem pokoj.

Když jsem jel v roce 1967 do Francie, vzal Jirka svou vizitku, roztrhnul ji napůl, a instruoval mě dát jednu půlku panu Josephu Venenymu v jisté restauraci v centru Paříže, a druhou jeho mamince, pracující v Eiffelově věži.
‘Oni už se o Tebe postarají,’ dodal a to bylo vše.

V luxusní restauraci, kam bych normálně nikdy nevkročil, se milý pan Veneny zeptal, jak Jirku znám a jak se má, co pro mne může udělat, a než jsem se nadál, posadil mě ke stolu s otázkou, zda si vyberu z jídelního lístku sám, nebo to nechám na něm. Za chvíli se už přede mnou začal objevovat dle jeho instrukcí jeden talíř za druhým. 


Po hodině jsem propadnul panice, že všechny mé peníze už dávno nestačí, po dvou už mi to bylo jedno. Snad nikdy jsem nejedl tolik a tak dobře. Když už jsem opravdu nemohl, zeptal se laskavý - jak už jsem mezitím zjistil - majitel, zda už jsem byl u jeho maminky v Eiffelovce, která mě zadarmo pustí až nahoru, a dodal, že se k němu mohu zase kdykoliv přijít najíst. 
V tu chvíli jsem s úlevou pochopil, že účet naštěstí nedostanu, a v naprostém údivu jsem se ho zeptal, jak k tomu přijdu, a co má s Jirkou Žákem za dohodu? 


‘Dohodu,’ usmál se? ‘Bez něj bych tu nikdy nebyl ani já, ani celá moje pozdější rodina, tahle moje restaurace a kdovíco. Jirka Ti to neřekl?’

A vysvětlil mi, že Jirka Žák jako písař dokázal s neuvěřitelnou odvahou systematicky zachraňovat život tolika vězňům, kolika jen mohl, tím, že je přepisoval tak říkajíc z knihy smrti do knihy života.

Přepsal takto a uchránil od smrti i Elie Wiesela, tehdy šestnáctiletého zuboženého rumunského kluka… 

Když přijel Wiesel na pozvání prezidenta Václava Havla do Prahy, první, s kým se chtěl spojit, byl Jiří Žák. V kanceláři našli telefonní číslo, ale Elie Wiesel už mohl jen pozdravit a poděkovat Jirkově ženě Jarmile: Jiří Žák zemřel 29. 1. 1986 ve svých 68 letech, podlomený koncentrákem, zdevastovaný svým nezastavitelným kouřením, a nešťastný v emigraci v Hamburku.

Jen není vše zlaté, co se třpytí a nic není zadarmo 
Elie Wiesel, pokud vím, nikdy oficiálně o Jiřím Žákovi nevyprávěl, a Jirka se obdobně nikdy svou rolí odvážného písaře a zachránce nechlubil. Je pro to, bohužel, kontroverzní důvod, který souvisí s dalším slavným přeživším, polským kameramanem Jerzy Stefanem Zweigem.

Ten byl transportován, nebo přesněji propašován v kufru! se svým otcem do Buchenwaldu ve svých pouhých tři a půl letech. Na jeho záchraně se podílela celá tamější podzemní samospráva vězňů, protože samotný Jirkův písařský zákrok už nestačil, a tak malé dítě muselo být následně komplikovaně ukrýváno.

O Zweigově záchraně byla napsaná dalším buchenwaldským vězněm, Bruno Apitzem, slavná kniha Nahý mezi vlky, a v roce 1963 byla v NDR s velkým světovým ohlasem i zfilmována (poznovu pak v roce 2015). V Západním Německu byl ale film, a s ním i celé východoněmecké oslavování role komunistů v Buchenwaldu, podrobeny zavilé pravicové kritice s tím, že Zweigova záchrana, podobně jako dalších, měla údajně nepřijatelnou cenu: čísla musela hrát, a za každého zachráněného musel zemřít někdo jiný. 


V případě Zweiga to byl šestnáctistý Rom, který byl, znovu zdůrazňuji slovo údajně, jako ‘náhrada’ zavražděn. Buchenwaldští odbojáři, primárně komunisti, ale i sociální demokrati, tak byli obviněni, že si hráli na Pánaboha a nejen zachraňovali, ale současně zatracovali ty, kdo a jak se jim hodili. Z tohoto obvinění byl koncem 60. let skandál, Jirky se to bolestně dotklo, protože statečně v Buchenwaldu dělal vše, co mohl, riskoval při tom opakovaně svůj vlastní život, ale nemohl nemožné.
 

Miloslav Moulis, novinář a spisovatel, za války rovněž vězněný v Buchenwaldu, vzpomínal v roce 1981 v novinách Národní osvobození na Jiřího Žáka a mj. uvedl: 
‚Jako vězeňský písař zachránil stovky českých kamarádů nebo usnadnil jejich osud. Jeho osobním výmyslem bylo vytvoření ‚transportní reservy C‘, v nichž byly celé stovky vězňů dlouhodobě drženy, aniž musely pracovat. Esesáci tuto velkorysou sabotáž nikdy neprohlédli.‘

Nic z toho jsem v dětství ani raném mládí netušil a seznal to až mnohem později z vyprávění Jirkovy ženy Jarmily a svých následných rešerší. Buchenwald byl totiž jediné, o čem se mnou Jirka v dětství nemluvil, a protože už jsem měl zkušenost i praxi o čem mlčet z domova, nevyžadoval jsem to. V dospělosti už bych se ho byl, přes všechna tabu, na jeho unikátní roli a vše s tím spojené detailně zeptal, jenže v roce 1969 byl už v Hamburku, kde jsem se s ním sice v dalším desetiletí párkrát viděl, ale vzpomínali jsme na jiné věci. Příště jich pár připomenu a slibuji, že každého snad především pobaví!

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Němec Václav O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy