Saša Goldscheider se tentokrát poutavě rozepisuje o tom, jak se mu – jako naprosto nedůvěryhodnému emigrantovi z Východu - podařilo přes všechny překážky založit svoji firmu v konzervativním Londýně.

„Pomohli nám k ní nakonec můj drahý přítel z dětství, Mirek Láb, a vynálezce a podnikatel Clive Sinclair – byť ten první to učinil potažmo, a pro druhého jsem byl jen jeden z milionů uživatelů jeho produktů.

Mirek mě přes našeho společného přítele, geniálního designéra hi-fi přístrojů společnosti NAD, Erika Edvardsena, na jaře roku 1982 poprosil, zda bych mu po Erikovi neposlal mikropočítač ZX81. Neměl jsem sebemenší ponětí, co to vůbec je, přes oblibu matematiky jsem se počítači nikdy nezabýval, ale přístroj jsem koupil a pro jistotu chtěl vyzkoušet.

Byl to moment, který změnil celý můj život. O počítačích jsem měl jen mlhavou představu jako o velkých místnostech plných super drahé technologie a otáčejících se cívek s pásky, vše nedostupné, vyžadující specifické vzdělání a možná i spoustu mechanické práce. Najednou jsem držel v ruce malý přístroj, který po půl hodině začal plnit mé drobné příkazy, a přišel mi jako budoucí pán světa. Hrál jsem si s ním celou noc, vůbec jsem nespal, byl jsem unesený a hlavně přesvědčený, že tudy povede cesta k miliónům a při větší či menší snaze i pro mě.

Druhý den jsem si v místní knihovně půjčil tolik knih o počítačích, kolik jsem směl, a jal se pronikat do nového světa. Snadno a rychle jsem zjistil, že bez praktického použití se daleko nedostanu, a využíval jsem alespoň v hudebních studiích, kde jsem natáčel, tehdejší monstrózní a finančně nedostupný hudební sampler/počítač Fairlight.

Moje první opravdová příležitost používat mikropočítač byl revoluční produkt, který následoval ZX81, a to Sinclair ZX Spectrum. Prodával se na dobírku, byl inzerován ve dvou verzích, s dnes směšnými 16 nebo 48 kB paměti, měl jsem peníze jen na levnější verzi, ale jako dobré znamení mi přišla poštou omylem ta dražší – firmě jsem ještě ze slušnosti telefonoval, nedovolal se a vzal to jako příznivý osud, který se měl stát.

Po pár týdnech používání jsem zjistil, že při vší úžasné technologii má Spectrum nečekané slabiny, jako například při hře šachů, kdy se partie nedala v žádné fázi uložit, a při vypnutí počítače nenávratně skončila. Nemohl jsem se dočkat první speciální ZX výstavy v Londýně, v prosinci 1983, abych zjistil, co všechno dalšího k počítači na trhu existuje. Tak jako už v mnoha životních průsečících mě tam čekalo náhodné setkání, které zásadně ovlivnilo víc než další dekádu naší britské anabáze.

Když jsem u jednoho stánku slyšel mluvit vystavovatele česky, byl jsem mile překvapen. Společnost Zlín Electronics patřila dvěma emigrantům z tehdejšího Gottwaldova, pro které klíčově vyvíjel počítačové produkty o něco starší Pražák, Ondřej Kořínek. Byl přesně tím, koho jsem hledal, a čím jsem sám nebyl: expertem. Dali jsme se do řeči, výstava pomalu končila, a tak jsem ho pozval k nám domů na improvizovanou večeři. Bydlel v High Wycombe, britské obdobě kalifornského počítačového Silikónového údolí, necelých 50 kilometrů na západ od nás, ale tu noc tam nedojel. Probírali jsme, zda je technicky možné vyrobit software, který by umožnil uložit momentální obsah počítače a opět ho naložit a rozběhnout. Povídali jsme skoro do rána, Ondra u nás zůstal spát a nakonec neodjel ani další den.

Ve skutečnosti neodjel další dva, ano dva! měsíce, protože jsme začali víceméně okamžitě pracovat na programu, pro který už jsme měli tehdy jméno, Trans-Express, stejně jako pro společnost, kterou jsme spolu záhy založili, Romantic(ký) Robot. Jméno byla variace na píseň, kterou jsme v roce 1978 napsali s Michaelem Žantovským, a to "Mluví k vám robot". Všechno programování obstarával Ondra, fyzik, který před svou emigrací pracoval v TESLE, Výzkumném ústavu pro sdělovací techniku, zatímco já se soustředil na grafiku, manuál a především budoucí osud výrobku i společnosti. Trans-Express se vyvíjel tak slibně, že jsem z hrůzy, aby Ondra neodjel a vývoj se nezastavil, mu, trochu jako otrokář, i sám zajel párkrát domů pro košile, ponožky a podobné, mezitím co Ondra u nás žil a jen a jen programoval. Nonstop.

U Spectra jsme spolu sedávali i po nocích, pokoj, kde spával Ondra, byl příliš malý a tak jsme ho, když jsme pracovali spolu, mívali v naší ložnici. Spávala tam přitom Irma a tu a tam jsem ji musel cudně přikrývat - dnes už si to vše ani neumím představit, byli jsme tehdy jako posedlí, vlastně vůbec ne jen jako, a obětovali tomu všichni vše. Naše děti přitom alespoň chodily do školy a snažili jsme se žít trochu normálním životem, jenže nikdo z nás neměl zaměstnání, žádný příjem, jen úspory, které v našem případě povážlivě řídly a spěly k
naprostému minimu.

V momentě, kdy se produkt zdál reálný, jsem se začal zabývat jeho možnou výrobou a prodejem. Potřebovali jsme pro začátek asi 1500 liber, nebyli jsme ještě britskými občany a neměli tak právo na jakoukoliv pomoc od státu, a zákonitě proto hledali půjčku v bance.

V místní NatWest, která slibovala, jak podpoří nové byznysy, jsem byl zpovídán starším seladonem s ‚tvrdým horním pyskem‘ – ‚stiff upper lip‘ býval původně termín pro Angloameričany, kteří hrdě nedávali najevo své city a pochybnosti, ale časem se stal drobně pejorativní ve spojitosti s konzervativními Angličany, majícími tendenci přehlížet ty méně konzervativní a méně anglické.

Pro bankéře v oddělení půjček jsem byl od prvního momentu jak málo anglický, tak málo konzervativní, a čím více se ptal se špatně skrývanou nedůvěrou, ne-li despektem, tím jsem odpovídal méně vstřícně a pokorněji.
‚Dívám se do Vašeho životopisu a zdá se, že jste ve Velké Británii pracoval pouhé 4 měsíce.‘
‚Co můj životopis ze slušnosti a skrývaného pocitu nespravedlnosti neříká, je, že jsem to měl po dva roky, během vyřizování azylu, zakázané.‘
‚Ach, skutečně? To byl tak komplikovaný případ, že to muselo trvat 2 roky? Váš životopis také nenapovídá, že byste už někdy měl svou společnost a s tím spojené jakékoliv zkušenosti.‘
‚V socialistickém Československu bylo, bohužel, soukromé podnikání vůbec zakázané.‘
‚Jedna překážka za druhou…. Chcete mít počítačovou společnost, ale nevidím, že byste se kdy počítači zabýval.‘
‚Ani v nejmenším ne. Ale můj partner ano.‘
‚Název společnosti, Romantický robot – neprotiřečí si to trochu?‘
‚Robot je ve skutečnosti původem české slovo. Já jsem původem romantik. Logické spojení.‘
‚Ha ha, český romantik, který se obrací na anglickou banku…‘
‚Jako politický uprchlík, který má ve své bývalé vlasti dvouletý trest odnětí svobody, bych v české bance zcela jistě nepochodil!
‚Ach, vy jste byl odsouzen, vy máte někde trest, ještě k tomu nepodmíněný?‘
‚Moje žena taky, a můj partner ještě o rok delší než my, tříletý, protože dle soudu jako absolvent matematicko-fyzikální fakulty mohl radit Velké Británii jak mířit rakety na Českolovensko.‘
‚Ale ne! Je mezi vámi někdo, kdo nebyl odsouzený?‘
‚Naše nezletilé děti. Pro dospělé je to běžná praxe za nezákonné opuštění republiky.‘
‚Tak vy máte i děti – kolikpak jste jich přivezli?‘
‚Dvě. Je to kromě mých syntezátorů také to jediné, co jsme si přivezli: nejdříve nebylo jak cokoliv vzít s sebou, a vzápětí nám zabavili veškerý majetek.‘
‚Tolik smůly najednou. Ne, že byste to měl snadné, viďte?
‚Jinak bych tu, upřímně řečeno, neseděl.‘
‚Chcete půjčit 1.500 liber, vidím tady podrobný rozpočet a příslib, že to splatíte do 6 měsíců.‘
‚Je to konzervativní odhad. Očekávám, že to splatíme za dva, maximálně tři.‘
‚No, počítače nejsou, pravda, moje parketa, ale zdáte se být takřka obdivuhodně naplněn optimismem!‘
‚Pomohlo by, kdybych byl skeptický?‘
‚Ha ha, nejste samozřejmě první, kdo chce inzerovat a doufá, že to stačí k úspěchu.‘
‚Někde musíme začít. Děláme to vše z domova, nemáme kancelář, nemáme sklad, nemáme nic. Ale plánujeme velmi užitečný a atraktivní produkt, který i při skromném úspěchu musí půjčku spolehlivě zaplatit a otevřít nám cestu dál. Bude to úspěch!‘
‚Počkejte, kromě toho, že nemáte nic, tak vy ještě nemáte ani ten produkt?‘
‚Produkt je téměř hotov, půjčku potřebujeme, abychom ho mohli vyrobit, inzerovat a dodávat na dobírku poštou – v mém plánu je to popsané a připojená kalkulace, podle mne s minimálním rizikem.‘
‚Hm, no, 1,500 liber se může zdát pro banku jako malá suma, ale to víte, já musím být opatrný. Kdybyste byl zedník, nebo řezník, pekař, zubař, to by byla jiná – ale počítačové programy, ještě k tomu na koleně, bez zkušeností, bez ničeho, nevím, nevím… Plánoval jste se obrátit i na jinou banku?‘
‚Naštěstí ano!‘
‚To je prozíravé - možná v sobě opravdu máte smysl pro obchod! No nic… Dáme vám během pár dní vědět…‘
‚Jako by se stalo, děkuji vám za váš čas a pro mne cennou zkušenost! Jakmile náš obrat dosáhne prvního miliónu, dám naopak vědět já Vám,' ujistil jsem ho nonšalantně na odchodu a měl pocit, že jeho horní ret přece jen polevil.

V druhé bance, Barclays, si mě k rozhovoru vzal nečekaně rovnou její ředitel, a kdyby jen to: od prvního momentu se s opravdovou zvídavostí jak vyptával, tak si mě i bedlivě prohlížel a tu a tam se potutelně usmíval. Probrali jsme náš podnikatelský plán, řekl, že ho velmi zaujal a líbí se mu, ale všechny jeho otázky padaly vzápětí jedním směrem: Praha, dětství, mládí. Jeho zájem byl nelíčený a nedělalo mi problém odpovídat na stále osobnější otázky, ale v momentě, kdy se ptal, zda a jaká byla šikana ve škole, jsem znejistěl.
‚Vážím si, do jaké hloubky Vaše otázky sahají, nemám s podobnými interview velké zkušenosti a tak odpusťte, jestli se přiznám, že ztrácím nit spojující toto vše s plány naší společnosti….‘

‚Taky, že právem!,‘ zasmál se a omluvně se symbolicky kousnul do spodního rtu jako signál, že to přehnal.
‚Ale můžete být klidný: o tom, že Vám půjčku poskytneme, jsem se rozhodnul hned, jak jsem viděl váš plán a Vás. To, co nemůžete tušit je, že jsem se narodil v naprosto stejný den, měsíc a rok jako Vy! Fascinujeme mě porovnávat, jak jsme oba vyrůstali za tak rozdílných podmínek - já tady za rohem a Vy přes tisíc kilometrů za železnou oponou. Promiňte, jestli jsem zašel příliš daleko, ale to srovnávání je pro mne tak objevné! A nebylo ani zbytečné, mám pocit, že jsem Vás opravdu poznal, věřím ve Vás, naše banka vás podpoří a nejen takto jednorázově: máte ke mně dveře kdykoliv otevřené – a to skutečně neříkám každému! Těším se, jak se naše osudy budou asi vyvíjet dál a je mi ctí, že snad já a naše banka budeme moci k vašemu pozitivně přispět.‘

Byl to ohromně milý člověk, spojila nás vzácná náhoda, a žádný z nás v tu chvíli netušil, že Ondrův i můj život se budou za pár měsíců vyvíjet tak překotně, že už mu o tom ani nebudu mít chvilku podat zprávu. Půjčku jsme totiž nakonec vůbec nepotřebovali – ale o tom zase příště…

P. S.: Jak mne Ondra při kontrole těchto řádek upozornil, dnes se půjčky vyřizují přes Internet a poskytují povětšinou počítačovým algoritmem. Ten jakýsi robot, který vše rozhoduje, jistě není Romantický, ale myslím, že bychom stejně věděli, jak na něj.“