Česko je vedle Lucemburska jedinou zemí Schengenského prostoru, která nemá vnější schengenské hranice. U všech ostatních členských zemí Schengenu jsou národní hranice alespoň částečně zároveň vnějšími hranicemi schengenského prostoru. Pilotované i bezpilotní letouny (drony) mocně přispívají k ostraze vnějších hranic. Na rozdíl od toho, co tvrdí kritici, tyto letouny přispívají k ochraně lidských práv migrantů a k záchraně jejich životů. Takzvaná militarizace hranic za pomoci těchto letounů je pak předpokladem pro boj proti nebezpečím, jako je znečišťování životního prostředí a pašování narkotik.

V současné době se pozornost nás všech upírá na rušení přeshraničních kontrol uvnitř Schengenu díky odeznívání pandemie SARS-CoV-2.

Jako země, která nemá národní hranice, které by byly zároveň vnějšími hranicemi Schengenu, si však často neuvědomujeme nutnost tyto vnější hranice náležitě chránit. Řada středoevropských politiků sice dává rady jižním členským státům, jak silně a razantně si mají počínat, z jejich vyjádření však často zní neznalost a u některých naivita ohledně toho, co strážení vnějších hranic Schengenu obnáší.

Ochrana těchto hranic je složitá z řady důvodů. Na jedné straně máme všichni zájem na tom, aby bylo možné snadno a bez překážek přecházet vnější schengenské hranice, pokud cestujeme za turistikou či za prací. Podle statistik každý rok dojde k 1,3 miliardám přechodů, jejichž drtivá většina je zcela legitimní. Na druhé straně má řada z nás oprávněné obavy z přeshraniční kriminality, nelegální migrace a agresivních akcí nepřátelských států, například na baltsko-ruské hranici.

Pilotované i bezpilotní letouny (drony) k ostraze hranic pomáhají při zajištění všech těchto funkcí. Pád železné opony vedl v západní i východní Evropě k prudkému snížení výdajů na ostrahu hranic. Dvacet let Evropa těžila z této „mírové dividendy“ bez větších potíží. Avšak migrační krize z roku 2015 a pašováni drog, lidí a zbraní do Evropy přes Středozemní moře přivádějí jak národní vlády, tak instituce EU k poznání, že ostraha vnějších hranic Unie se až příliš dlouho zanedbávala.

Přesto jsou letouny k ostraze hranic často kritizovány některými lidskoprávními organizacemi pro to, že přispívají k „militarizaci“ evropských hranic, že ničí sen o otevřené Evropě, že jejich používání maří lidské životy a že jejich vývoj je pouze v zájmu vojensko-industriálního komplexu.

S tímto pohledem nesouhlasím. Tvrdím naopak, že bez moderních pilotovaných letounů i bezpilotních dronů by nebylo možné chránit dlouhou evropskou hranici, odrazovat lidi od překračování hranic mimo vyznačené přechody a zachraňovat životy na moři.

Tvrdím to proto, že Evropská agentura pro ochranu vnějších hranic Frontex, si v poslední době najímá soukromé poskytovatele monitorovacích služeb. Tyto firmy mají za úkol ze vzduchu sledovat vnější schengenské hranice. Můj výzkum ukazuje, že tito soukromí poskytovatelé jsou vázáni řadou předpisů, že musí Frontexu a národní policii podávat zprávy o všem, co jejich letouny spatří, a že jsou plně integrování do informačních systémů policejních a pohraničních služeb. Součástí mandátu těchto soukromých poskytovatelů je i záchrana životů ve Středozemním moři. V závislosti na povaze incidentu vedou sledování prováděná těmito soukromými firmami k vysílání záchranných lodí v případech detekce lodí s migranty, policejních lodí v případech pašování drog a člunů environmentálních agentur v případě záměrného znečišťování moře.

Můj výzkum navíc dokazuje, že ve srovnání s fyzických sledováním hranice lidským okem používání monitorovacích letounů znásobuje množství dokumentace o tom, jak si počínají příslušní aktéři. Díky použití technologii a vzniklým informačním stopám sleduje každou pohraniční akci mnoho párů očí. Veškeré kroky lze pak také zpětně kontrolovat.

Skutečnost je tedy na hony vzdálená tvrzení, že monitorovací letouny ničí sen o otevřené Evropě. Je tomu naopak: pilotované letouny i drony přispívají k tomu, že tento sen zůstává naživu.