Shoření migračního tábora Moria nesmí vést ke změně evropského přístupu k migraci. Přes kritiku některých komentátorů se zatím nepodařilo najít alternativu k modelu nárazníkového pásma na řeckých ostrovech.

Oheň, který 8. září zničill Registrační a identifikační centrum Moria pro migranty na řeckém ostrově Lesbos, se podle některých komentátorů stal symbolem selhání evropské migrační politiky. Možná tomu tak je. Než však učiníme paušální odsudky, měli bychom pochopit kontext, ve kterém k požáru došlo. Politika soustřeďování migrantů přicházejících z Turecka na řeckých ostrovech ukazuje, že současný model není zdaleka ideální, je však nejlepší ze známých alternativ.

Do roku 2016: Řecko a Evropa otevřených hranic

Do roku 2016, kdy státy Evropské unie přijaly migrační dohodu s Tureckem, byla jihovýchodní hranice EU do značné míry propustná. Od roku 2007 bylo Řecko, společně s Itálií a Maltou, hlavní branou pro vstup neregulérních migrantů do Unie. Řecká námořní hranice je kvůli stovkám ostrovů jednou z nejdelších námořních hranic na světě.

Složitý horský terén, sdílený s Tureckem, Bulharskem, Severní Makedonií a Albánií, stěžuje ochranu řecké pozemní státní hranice, která měří celkem 1100 kilometrů. Samotná pozemní hranice s Tureckem měří okolo 200 km, je ovšem do značné míry tvořená řekou Evros.

Řecko si bylo vědomo své klíčové pozice a snažilo se svoje hranice chránit. V roce 2012 postavilo na „suché“ části turecké hranice vysoký plot. Již od roku 2006 je na řeckých pozemních i námořních hranicích aktivní Operace Poseidon evropské pohraniční agentury Frontex.

Z řady důvodů byly tyto kroky nedostatečné, a země ve strážení svých hranic příliš neuspívala. To mělo za následek vstup neregulérních migrantů dále do Evropy. Zhruba od roku 2012 vycházeli ve stále větších počtech z válkou postižené Sýrie. Značná část syrských uprchlíků zakotvila právě v Turecku.

Hlavním důvodem bylo převažujíci chápaní státních hranic jako čistě národní záležitosti. Toto pojetí hranic přestává být logickým, když si uvědomíme, že mnohé vnější státní hranice jsou zároveň hranicemi celoevropské zóny volného pohybu. Toto pojetí také vyúsťovalo v malou ochotu dalších členských států EU přispívat finančně, personálně a logisticky k posilování agentury Frontex, a to i v Řecku.

Dalším důvodem problémů byla ovšem dlouhodobě nízká administrativní kapacita řeckého státu. Ta se promítala i do strážení vlastních hranic, a do až mizivé kapacity řeckého azylového systému. Hospdodářské a finanční problémy po roce 2008 pak položily zemi na kolena i morálně.

V letech 2015-2019 vládla v Řecku koalice pod vedením krajně levicové strany Syriza. Její internaconalismus a ideologie otevřených hranic (‚nikdo není ilegál’), spojená se slabostí řeckého státu a pojetím hranic a azylu jako národních záležitostí vedla k migrační krizi, která v letech 2015-16 přivedla do Evropy dva milióny nelegálních příchozích, z nichž jen menší část měla odůvodněnou žádost o azyl. V objektvině nesmírně složité mezinárodní situaci si Řecko samo pomoci nedokázalo.

Od roku 2016: Evropsko-turecká dohoda a nárazníkové pásmo na řeckých ostrovech

Díky německé kancléřce Merkelové a nizozemskámu premiérovi Ruttemu, kteří vyjednali základy evropské dohody s Tureckem (viz zde: https://www.consilium.europa.eu/cs/press/press-releases/2016/03/18/eu-turkey-statement/), se v dubnu roku 2016 proud migrantů přes Řecko do EU prudce zpomalil. (Dohoda stavěla, mimo jiné, na návrzích známého rakouského odborníka Geralda Knause. Měl jsem možnost s Knausem před několika lety spolupracovat jako editor.)

Slogan Angely Merkelové, „Wir schaffen das“, „Zládneme to“, se tak promítl nejenom do vnitřní německé politiky, ale i do politiky evropské. Vláda řecké Syrizy měla naštěstí dostatek rozumu, aby dohodu s Tureckem přijala.

Součástí dohody bylo i vytvoření evropského nárazníkového pásma na řeckých ostrovech. Dohoda geniálně zkombinovala dvě myšlenky. Jednou bylo to, že Evropská unie bude platit mezinárodním a neziskovým organizacím, působícím v Turecku, za to, že tyto organizace se postarají o syrské a další uprchlíky. Turecko zajistí, aby migranti a uprchlíci nepřecházeli dále do Řecka.

Druhou myšlenkou bylo zapojení modelu hotspotů do spolupráce s Tureckem. Hotspoty na jihu Evropy navrhla Evropská komise už na jaře roku 2015. Hotspoty byly zamýšleny tak, že evropské agentury budou popdorovat národní orgány při registraci migrantů a zpracování jejích žádosti o azyl.

Na řeckých ostrovech byly po podepsání dohody s Tureckem hotspoty přeměněny na záchytná zařízení, z nichž se nelegálně přicházející lidé nemohou dostat dál na řeckou pevninu. Ty, jejichž žádost o řecký azyl neuspěla, má Řecko vracet zpět do Turecka. Ti, kteří se z jakýchkoliv důvodů dostanou na řeckou pevninu, Turecko nepřijme.

Neschopnost řecké administrativy bohužel vedla k tomu, že do dnešního dne státní orgány navrátily v rámci dohody do Turecka pouhých 2 140 lidí.

V téže době se dostaly na řecké ostrovy desítky tisíc nelegálních migrantů. Od roku 2015 obdrželo Řecko od Unie na migraci neuvěřitelných 2,6 miliard eur, tedy 71,5 milard českých korun, které se za vlády strany Syriza většinou „někam ztratily v systému“.

Zhoršující se vztahy s Tureckem tomuto neuspokojivému stavu nijak nepřispěly. Evropská unie má na tomto stavu část viny, protože její státy, včetně Česka, odmítají přesídlovat uprchlíky přímo z Turecka, ačkoliv podle dodody by tak činit měly.

To vede k hromadění migrantů v zařízeních na řeckých ostrovech. Důsledkem těchto faktorů jsou nelidské podmínky v uprchlických zařízeních na ostrovech, žhářství v táboře Moria po vypuknutí infekce COVID-19 a hněv místních obyvatel na státní orgány v Aténách.

Přesto dohoda s Tureckem zatím plní svůj účel a stala se oprávněně modelem pro budoucí spolupráci EU s třetími zeměmi. Podle mého názoru nese dohoda prvky australského přistěhovaleckého systému, čehož si kancléřka Merkelová a evropští lídři byli při jejím dojednávání patrně vědomi.

I přes tvrdý nápor Turecka, které v březnu tohoto roku sáhlo k vydírání řecké vlády prostřednictvím migrantů, se počet nelegálné příchozích od roku 2015 snížuje (viz zde: https://www.consilium.europa.eu/cs/infographics/eastern-and-central-mediterranean-routes-09-2017/), a to i díky rozhodnosti současné vlády strany Nea Demokratia, pomoci Frontexu a pohraničníků z jiných zemí, včetně Česka.

Zatím nejlepší alternativa

I přes tvrdou kritiku některých komentátorů se zatím nepodařilo najít nějakou lepší alternativu k modelu nárazníkového pásma na řeckých ostrovech.

Ti, kdo model kritizují zleva, zatím neodpověděli na otázku, jak zabánit dalšímu zhoršování našich demokratických systémů pod vlivem pravicových populistů. Tito lídři, často autoritářského založení, čerpají politický kyslík z nespokojenosti evropských voličů pramenící z pocitu, že Unie nezvládá ilegální přistěhovalectví.

Ti, kdo odmítají jakoukoliv migrační spolupráci s Tureckem, zapomínají, že bez této země bychom v současnosti mohli mít v Unii 10 až 20 milionů neregulérních migrantů z Asie a Afriky, přecházejích přes Balkán do nitra kontinentu. Možná si umějí představit, jak by evropská politika za takové situace vypadala. Já si to představit neumím.

Ti—a sem patří řada českých politiků—kdo vzývají pomoc uprchlíkům poblíž zemí jejich původu, často zapomínají na finanční a politické náklady této spolupráce. V současnosti nesou tyto náklady mimo jiné řecké úřady a domorodí obyvatelé řeckých ostrovů.

Migrantům na ostrově Lesbos se musí dostat lepšího zacházení, aniž by nutně byli převáženi na pevninu. Zdá se, že řecká vláda s podporou Evropské komise na takovém řešení už pracují. Sirotci a nemocní by podle mého měli být přemístěni do jiných zemí EU, Visegrádskou skupinu nevyjímaje.

Česká diplomacie, která už čtyři roky při diskusích o uprchlictví mluví o flexibilní solidaritě s jihevroskými státy, však zatím odmítala tuto pružnost zhmotnit do konkrétního mechanismu v rámci Unie.

Nadcházející Pakt o migraci a azylu jí k tomu dá příležitost. Doufejme také, že v rámci Paktu se najde shoda na tom, že za vnější hranice zemí EU jsou de facto zodpovědny všechny členské státy, ať už je to v Řecku či v Lotyšsku.