Ve včerejší debatě v Hyde Parku na ČT24 se ze mě Barbora Kroužková (jinak velmi příjemná moderátorka) urputně snažila dostat odpověď na otázku, jaký by měl být věk odchodu do důchodu. Je ale opravdu důležité přesně vědět, pokud mi je dnes 30 nebo 40 let, jak dlouho ještě budu muset chodit do práce?

Úmyslně zvedám tuto provokativní úvahu, protože se mi zdá, že debata kolem věku odchodu do penze zbytečně upozaďuje další, a možná mnohem důležitější témata.

Podle mého názoru není nutné dnešním generacím třicátníků exaktně definovat důchodový věk například na úrovni 65 let. Zvláště pak pokud není vyloučeno, že 10 let před dosažením této mety někdo s „překvapením“ může zjistit, že naděje dožití se mezitím výrazně posunula a slib odchodu do penze v 65 letech je ekonomicky nerealizovatelný. Co je pro lidi horší? Dát jim slib, který není dostatečně opřen o pravděpodobný vývoj a je to spíš politické přání? Nebo je lepší otevřeně přiznat, že věci mohou být v budoucnu jinak? Osobně se kloním ke druhému přístupu, protože na období 30 nebo na 40 let dopředu nedokážeme říct na rok přesně, kdy bude možné odejít do penze. Tato věková hranice se zkrátka bude nějakým způsobem vyvíjet a my můžeme pouze popsat tento způsob a definovat veličiny, na kterých je tento vývoj závislý.

Spíše než přesné stanovení věku odchodu do důchodu bychom měli řešit celkovou a dlouhodobou udržitelnost penzijního systému a především kvalitu života ve stáří.