19. 07.

O expertech na slovo vzatých: Václav Klaus ml.

Vladimír Just Přečteno 2907 krát Přidat komentář

Najust III.
(Prázdninový glosář Vladimíra Justa č. 3)

Více »

10. 07.

Hácha opět kolaborant?

Vladimír Just Přečteno 2805 krát Přidat komentář

NAJUST II
(Prázdninový glosář č. 2)

Více »

06. 07.

Bombardování ptákovinou?

Vladimír Just Přečteno 2553 krát Přidat komentář

NAJUST I.
(Prázdninový glosář č. 1)

Více »

17. 06.

Vrtěti starcem?

Vladimír Just Přečteno 3705 krát Přidat komentář

Malá rekapitulace

Více »

16. 06.

Čo som mal s nimi robiť?

Vladimír Just Přečteno 5447 krát Přidat komentář

Je tomu přesně pět let, co jsem se názvem článku v Lidových novinách ptal čtenářů (a potažmo všech tuzemských médií a institucí): „Dostanou šanci i Švédské šance?“

Více »

17. 05.

Simulacrum vltaviense?

Vladimír Just Přečteno 2763 krát Přidat komentář

Trvá to až příliš dlouho na to, aby to mohla být náhoda. Poslouchám pravidelně vltavskou Mozaiku, obdivuji hudební dramaturgii i informační šíři kulturní nabídky (jde tu myslím, ve srovnání třeba s kulturními formáty na ČT, o projekt v našem elektronickém světě dnes už bezkonkurenční), ale přirozeně mě nejvíc zajímá oblast kritické reflexe. A tady už řadu let doslova trpím.

Více »

16. 05.

Vláda věcí tvých....

Vladimír Just Přečteno 2456 krát Přidat komentář

(Inspirováno dánským politickým seriálem).

Více »

02. 11.

Dopis k 28.říjnu i 17.listopadu 2016

Vladimír Just Přečteno 4915 krát Přidat komentář

DOKUD NEBUDE POZDĚ....

(Několik slov k 28.říjnu a 17.listopadu) 

Milí přátelé,

samozřejmě, že s myšlenkami Michaela Kocába (viz níže) nelze než souhlasit. Už proto, že autor je jedním z mála, který měl tu zkušenost a čest být přímo u toho, když od nás po složitých jednáních odcházela okupační vojska, ve 20.století už bohužel v pořadí druhá. A proto jeho obavy, že by se mohla - v té či oné, třeba jen zatím mediální  podobě -  situace opakovat, je třeba brát vážně.
Nesouhlasím totiž s různými utěšovateli, že není tak zle, máme tady přece fungující parlamentní demokracii, svobodu podnikání i slova, jsme v NATO, tak proč se bát? Takoví chlácholilové
jakoby vzorně naplňovali definici, že optimismus je nedostatek informací.
Vždyť moc nescházelo (a možná ještě neschází), aby v čele nejmocnější země světa a, jak se v obou světových válkách ukázalo, zároveň garanta i naší svobody, stanul někdo, kdo už dopředu vyhlašuje, že je mu bližší represivní, nedemokratický Putinův režim než osud  legitimních demokracií střední či východní Evropy. A zaznamenejme prosím, že zvolení tohoto prokremelského "amerického Jakeše" veřejně podpořila i naše hlava státu, která - podobně jako ta hlava předchozí - učinila z Hradu de facto zastupitelský úřad cizího státu, střídavě ruského a čínského. A která už zcela cynicky šlape po Ústavě, včetně její preambule, zavazující nás k podpoře demokracie a občanských práv doma i ve světě, nikoli k lokajskému posluhování diktátorským režimům. Bude-li prezident a jeho kamarila, tak okázale pohrdající ústavností  i zákony (viz zpupné chování pánů Mlynáře, Nejedlého i samotného prezidenta vůči pravomocným soudním rozhodnutím) ve svém nepokrytém úsilí o únos republiky východním směrem pokračovat,  postupně tím jeho chování naplní všechny znaky vlastizrady. Ale potíž je v tom, že až své dílo dokoná, už ho nebude mít kdo (nezávisle)  soudit.To všechno jsou však věci vám všem dostatečně známé. Zdroje mých obav ale leží ještě jinde:
1) Už teď náš prezident a jeho příznivci "zleva" i "zprava", inspirováni brexitem, skrytě či zjevně spekulují o možnosti vyhlásit i u nás "všelidové" referendum. O čem? Mimo jiné i o našem setrvání či vystoupení z EU nebo z NATO. Za předpokladu ovládnutí médií, zahlcení sociálních sítí prokremelskými a pročínskými "trolly" a jejich nenávistnou protizápadní  a protiamerickou rétorikou, by se tento zdánlivě demokratický tah mohl překvapivě zvrtnout v ortel nad demokracií. (Onen předpoklad se ve chvíli, kdy i seriozní Lidové noviny, nejen tedy mateřská stoka jménem Parlamentní listy,  citují jako uznávaného "politologa" a relevantní zdroj informací dávno provařeného tajného spolupracovníka s krycím jménem "Houf", daří až překvapivě hladce plnit už teď ). Za tohoto předpokladu - se vzpomínkou na ne tak dávnou hysterii kolem amerického, tedy spojeneckého (!) radaru - si vůbec nejsem jistý, jak by takové referendum o NATO u nás dopadlo. Vy, páni optimisté, snad ano?  Pravděpodobnost, že by takový riskantní podnik dopadl úplně stejně jako případné referendum o placení či neplacení daní, je bohužel u nás, v zemi Švejkově, až příliš vysoká. V tu chvíli by všem optimistům splaskl jejich hlavní argument, a možnost, že bychom se po osmdesáti letech vrátili tam, kde už jsme jednou byli, by se hrozivě přiblížila.
2) Druhá moje obava vyplývá z mé profese. Učím na naší nejstarší univerzitě, a zděšen pozoruji něco, co jsem už čtvrtstoletí nezažil:  jak se po vzoru hlavy státu dnes a denně za obecného mlčení či dokonce souhlasného mručení většinové společnosti (s výjimkou těch, kterých se to bezprostředně týká) zvyšuje míra přehlížení a primitivní arogance ke vzdělanosti. Zejména pak ke vzdělanosti univerzitního (tj.univerzálně humanistického) typu. Začalo to svévolným nepozváním toho či onoho rektora na oslavy 28.října,  neudělením profesury jednomu, dvěma, třem mým vzácným kolegům - a končí to letos zpupně vyprovokovanou hozenou rukavicí prakticky celé akademické obci, jejímž přirozeným obranným důsledkem je masový bojkot  nejlepších mozků v zemi největšího státního svátku. Obávám se, že podobnou - buď trpěnou, nebo obecně sdílenou - arogancí ke vzdělanosti, ke kritickému myšlení či  k historii (viz nekonečně trapná kauza Peroutka) se vyznačovaly bez výjimky všechny totalitní režimy v dávné i nedávné minulosti. A to zejména ve svých nenápadných počátcích. Důsledky těchto vyhlášených válek proti inteligenci a vzdělanosti pak nakonec pocítili úplně všichni, včetně těch, kterým to původně vůbec nevadilo, nebo to dokonce populisticky podporovali.
A tak si nakonec kladu otázku, na kterou neznám odpověď:  jsme ještě na změnitelném začátku - nebo už jsme překročili Rubikon?  Doufám pořád v tu první možnost...

Vladimír Just
vjust@email.cz
        
---------- Původní zpráva ----------
Od: michael kocab
Komu: Michael Kocáb
Datum: 25. 10. 2016 6:55:57
Předmět: Fwd: Dopis k 28.10.16

 
Přátelé,
 
dovolte mi krátké zamyšlení nad naší současnou politickou situací, kterou považuji za alarmující.
 
Data 28. říjen 1918 a 17. listopad 1989 jsou nerozlučně spjaty s osudem České a Slovenské státnosti.  28. říjen nám připomíná vznik Československa, vyvzdorovaného na Rakousko-Uhersku, avšak v průběhu dvacátého století těžce decimovaného ze strany Nacistického Německa a Sovětského svazu a 17. listopad dosažení svébytnosti, svobody a demokracie, tedy obnovení smyslu naší existence. Měly by to být svátky smíření, radosti a vítězství. Prezident republiky by měl stát v čele těchto oslav s velkorysostí a nadhl edem a všechny partikulární politické rozmíšky by měly být v tyto dny zapomenuty.
 
Namísto toho jsme svědky nebezpečně negativního vývoje na domácí politické scéně, který může mít nepředvídatelné důsledky a který bychom měli společnými silami neprodleně zastavit.
 
Všemu předcházel dopis čtyř nejvyšších ústavních činitelů reagující na mírumilovnou návštěvu duchovního vůdce dalajlámy, kterým se prezident republiky, předseda vlády a předsedové obou parlamentních komor svévolným a nepřijatelným způsobem vemlouvali do přízně komunistické Číny. V souladu myšlenkou Václava Havla, že „neexistuje hospodářský zájem tak silný, že by směl mít přednost před solidaritou s trpícími či nespravedlivě postihovanými“, jsem přesvědčen, že jednali v  rozporu s politickou linií přijatou po 17. listopadu 1989. Za tento dopis se jako Čech opravdu stydím. Pominu-li dlouhou řadu politických pochybení Miloše Zemana, pak vrcholem bylo vyhrožování ministru kultury Danielu Hermanovi ohledně oficiálního přijetí dalajlámy a kupčení se státními vyznamenáními. Nejedná se jen o politický avanturismus, ale o přímou mocenskou zvůli. V takto odhalené podobě jsme ji od roku 1989 ještě nezažili. Bude velmi dlouho trvat, než naši občané opět získají důvěru, že na místě hlavy státu může stát člověk bezúhonný a oddaný myšlence demokracie, která nestaví na první místo výkon moci, ale službu svým občanům.
 
Dle  mého názoru stojíme před následující volbou: Můžeme se v duchu nejlepších českých tradic po čase semknout, vystavit panu prezidentovi stopku a přimět ho prostřednictvím našich parlamentních zástupců k rezignaci. Nebo můžeme podle jiných, méně pozitivních tradic vyčkávat, ale pak musíme udělat vše pro to, aby příští volba přinesla prezidenta důstojného a odpovědného.
 
V takovém případě znovu upozorňuji na veřejnou iniciativu Kroměřížská výzva, která chce všemi svými silami ukončit dlouhodobé trauma svévolných prezidentů, které započalo po prezidentském období Václava Havla. Jestli souhlasíte s jejími základními črtami, šiřte ji všemi dostupnými prostředky. Ať již internetem či v listinné podobě, ústně, přes studenty, učitelé, odborníky, dělníky, hasiče, lesníky až do místních hospůdek. A hlavně,  Poskytne paletu možností, jak vyjádřit svůj názor. Každý hlas navíc má v této situaci velkou cenu.
 
Ne v jednotě, kterou vyžadovali komunisté, ale ve společném otevřeném postupu všech různorodých demokratických sil je naděje. Dokažme to, co naši demokraté při nástupu Gottwaldova zhoubného režimu nedokázali. Spojit se a zastavit řádění nové neznámé temné síly. Nacházíme se v závažné situaci, kdy již dokonce USA nejsou schopné zvládat intervenci ruských tajných služeb. V takových podmínkách není naše země schopna vlivu Ruska a Číny odolávat jinak, než že do svého čela postaví osobnosti, které se dlouhodobě osvědčily v zápasu za demokratické hodnoty a prozápadní liberální orientaci. Pokud to nedokážeme, musíme poč&a mp;a mp;a mp;i acute;tat s tím, že rezignace na polistopadové hodnoty bude pokračovat a vzájemná nedůvěra občanů bujet. Ještě máme naději, že situaci společně vyřešíme, ale už se připozdívá. Chceme se jistě nadechnout opět čistého vzduchu. Dýchat se bude lépe i Evropě, když ji nebudeme trápit svým rozkladným vlivem.
 
Přátelé,
 
vším, co jsme s mnoha dalšími lidmi 17. listopadu ve službách společnosti udělali, jsme měli na mysli zejména svobodu, pravdu, spravedlnost, soucit a přátelské vztahy mezi lidmi. Sametová revoluce nám přinesla ukončení vazalských vztahů, demokracii, Evropu bez hranic a ochranu práv občanů. Přátelské vztahy se ale jaksi nedostavily. Dlouhodobé zhoršování atmosféry a nálady ve společnosti už nám jdou všem na nervy a nemáme je zapotřebí. Ano, žijeme ve světě velkých problémů, ale v Evropě žijeme stále v prostředí svobodném, relativně blahobytném a prožíváme nejdelší mírové období v evropských dějinách.
Udělejme všechno pro to, abychom si tyto historické výsady udrželi.
 
Srdečně zdravím
Michael Kocáb

14. 10.

Pražská Havlománie a hradecká Asanace

Vladimír Just Přečteno 6475 krát Přidat komentář

ČESKÁ HAVLOMÁNIE A HRADECKÁ ASANACE

Nedožité osmdesátiny Václava Havla oslavil takřka celý kulturní svět, a nutno říci, že většinou bez frází, věcně a důstojně. Ne tak u nás. Zde se sice také najednou s Havlem, po pěti letech mlčení, takříkajíc roztrhl pytel, ale místo aby bylo jméno připomenuto konkrétním dílem (například novou inscenací), roztrhl se – až na pár vzácných výjimek – pytel plný frází. Do tohoto pytle patří i to, že se proluka mezi Novou scénou a Národním divadlem se nesmyslně nazvala jeho náměstím (ač měl jak známo blíž k úplně jinému divadlu). Je až neuvěřitelné, kdo všechno najednou pocítil potřebu se k Havlovi přitřít – nebo kdo byl, například přílohou Lidových novin, osloven. Mezi 80 novopečenými havlology čteme kromě některých úctyhodných osobností opravdu bizarní sestavu. Politiky (je přece před volbami!) od Přemysla Sobotky přes Vladimíra Dlouhého až po čerstvou kandidátku politiky Danu Drábovou - expertku přes Havlem z duše nemilované jádro, zpěvačku, která seděla náhodou vedle Havla o dvě řady níž na koncertě a „ráda by s ním zašla na pivo“, Havlův úhlavní „přítel“ Milan Knížák, dokumentaristku, která se s ním nikdy nesetkala ani jako filmařka ani osobně, zakladatel spolku Sisyfos, jehož Havel v Amálii zklamal, protože mu v závěru debaty bezezbytku nepřitakal k jeho jediné správné pozitivisticko-vědecké pravdě (byl jsem těchto debatách třikrát a ani jednou se Havel ve svých pověstných shrnutích k nějaké názorové skupině bezezbytku nepřiklonil). A už vůbec netuším, jak se tam ocitl „Zemanův filmař“ režisér Robert Sedláček: ten se ovšem čtenářům Magazínu LN svěřil, že Havel „mluvil pod tlakem kamery, jako by to byla pistole“ a přerušil s ním proto natáčení, neboť on, pan Sedláček, je „muž století příštího“, kdežto Václav Havel „minulého“. Scházel v té partičce snad už jedině Václav Klaus nebo Petr Hájek.
A přece tu byl i nový, z pražské perspektivy nenápadný, ba neviditelný čin: nová, Havlovým režisérem a přítelem originálně přečtená inscenace Havlovy předposlední celovečerní hry: Asanace.
Andrej Krob už v Hradci režíroval Pokoušení (1999), Vyrozumění (2003) i Odcházení (2008) a vždy to byla v kontextu domácího i zahraničního uvádění Havlových her mimořádná událost. Tentokrát sáhl ke hře, na níž si podle vlastních slov dlouho netroufal, s jejíž „jinakostí“ si nevěděl rady, totiž k Havlově Asanaci z roku 1987. A dlouhá cesta k hlubokému porozumění tomuto titulu se jak režisérovi, tak hradeckému divadlu skvěle vyplatila.
HAVEL LP 2016
Inscenace přitom vznikala jaksi neplánovaně a v časovém stresu, hradecké divadlo totiž do poslední chvíle čelilo různým pro mne nepochopitelným právně-administrativním překážkám, vyvolaným lidskou nepřejícností, zlobou nebo hloupostí, takže netušilo, zda hru bude moci uvést jako normální repertoárový titul anebo pouze jednorázově, k nadcházejícímu dramatikovu kulatému výročí. Ale jak říká básník, „bytí zdvojnásobuje se ohrožením“. A tak nedávná „ohrožená“ premiéra ve Studiu Beseda nakonec dopadla tak, že snad zainteresovaným konečně dojde, jakou neodpustitelnou pitomostí a ochuzením nejen hradeckého, ale i obecně českého publika by bylo, kdyby nemělo možnost se s touto jedinečnou inscenací setkávat i nadále, v průběhu celé sezóny, a to v množství „větším než malém“.
Krob udělal ve hře jen drobné, zato účinné úpravy. Zredukoval mj. čtveřici delegátů z lidu na jedinou, zato nezapomenutelně dojemnou dvojici (Lenka Loubalová, Ladislav Svoboda), škrtnul v delegaci „korektní“ černošské zastoupení, zkrátil a snad i trochu ochudil proslov Druhého inspektora o „lidová“ extempore (dávná aluze na primitivní extempore prezidenta Novotného). Především se však elegantně vyhnul popisně realistické doslovnosti scénického uspořádání prostoru tím, že ji nahradil slovní dekorací: inscenaci totiž otevřel i zakončil scénickými poznámkami, čtenými Václavem Havlem. Využil tak faktu, že dramatik více než rok před světovou premiérou v Curychu (1989) celou hru i se scénickými poznámkami načetl na magnetofonový záznam, který se jako necenzurovaná demokazeta šířil po republice. Komorní prostor hradecké Besedy tak mohl scénograf Jan Dušek zabydlet jen náznakovými siluetami hradu (s „havlovsky“ se refrénovitě opakujícím motivem lomeného obouku) i se zadní centrální věžní bránou, zpoza níž zlověstně vykukovala, vždy ještě předtím než do dění mrazivě zasáhne, tvář všemocného Tajemníka (Jan Vápeník v zatím snad své životní hradecké roli).
V REŽII TAJEMNÍKA
Právě tento „tajemný“ Tajemník – jehož funkcí je opravdu „tajit“ - je ze hry do hry kráčející věčný archetyp aparátníka, který jakoby tu z minulého režimu dokráčel přímo doprostřed našich dnů. Sedět v první řadě a hledět do přesně vytesaného arogantního obličeje tohoto Tajemníka znamenalo pro mne vrátit si v hutné, kondenzované podobě každodenní pocit bezmoci před obrazovkou při pohledu na oba Havlovy nástupce v prezidentském úřadě (nehledě na jejich klony). Táž bezmoc vůči moci, která nám s nekonečnou přezíravostí dává najevo svou nadřazenost a nesesaditelnost, která je vždy o krok napřed než kterýkoli naivní občan, neboť tahá za jemu nedostupné, neviditelné nitky: „Děje se něco?“, ptá se znepokojený šéfprojektant Bergman (František Staněk), když už po xté přejde mlčky kolem něj mrazivá arogance v podobě Tajemníka. - „Zatím ne –-.“ Ve způsobu, jakým tu nenápadnou větu Vápeník důležitě pronese a zmizí, je veškeré pohrdání moci, která ví vždy víc než my. A odzbrojí nás neprůstřelnou byrokratickou logikou, s níž za chvíli odpoví na poníženou prosbu ženy o doručení obyčejného jablka vězněnému muži:
„A kdy mu to dáte?“ - „V termínu předávání ovoce“ - „A kdy to bude? - „Tak do měsíce“ - “Vždyť to shnije!“ - „To neříkejte mně, já proces hnití do přírody nezavedl!“
Krobova inscenace i v podobě další přesně vedené „vedlejší“ postavy (Martina Eliášová) ukazuje, odkud moc těchto věčných papalášů čerpá sílu: ze ztráty kritické soudnosti a z fanouškovské servility tzv.obyčejných občanů, jak je ve hře reprezentuje architektka Macourková: „Musíte se nám šetřit, abyste nám dlouho vydržel!“ Stačí si kdykoli pustit servilní prezidentský servis Novy a předem nacvičené holdovací proslovy při spanilých jízdách po republice, a vidíme, že touto Asanací se píše nikoli rok 1987, ale 2016.
OD HAVLA K ČECHOVOVI
Hlavní přidaná hodnota, jíž Krob Havlovu inscenační tradici Asanací obohatil, nespočívá však jen v nadčasovém politickém rozměru (i když člověk má u Kroba standardně už dvacet let pocit, že „jeho“ dramatik modeluje své situace výhradně „tady a teď“). Jistě, na rozdíl od nedávné inscenace Divadla Na zábradlí si režisér velmi dobře uvědomuje, že problémy moderní architektury a sporů kolem necitlivých asanací různých „podhradí“ jsou u Havla jen modelem problémů daleko důsažnějších (v této hře i vědecky přesnou reflexí naší nedávné historie od euforie osmašedesátého přes normalizační kocovinu až na práh rozbředlého dneška). Přesto Krob inscenaci posunuje ještě někam jinam: z myšlenkové do emotivní roviny. Režisér vede herce a jejich proplétající se, vzájemně na sebe „neslyšící“ a přece harmonující motivy natolik soustředěně, že výsledným zážitkem je dokonale sehraná, vícehlasá herecká fuga. Podmínkou emotivního zásahu je, aby každý hráč komorního tělesa byl vynikajícím hráčem na svůj herecký (v případě bodrého Inspektora hostujícího Marka Šimona na svůj „neherecký“ “) nástroj, kterým je nikoli technika, ale téma. A tak jsem se vzrůstajícím potěšením sledoval například pro Havla klíčové „vyviňující“ a citově vyděračské monology hlavního projektanta Bergmana, omlouvající neomluvitelné, vysvětlující nevysvětlitelné a v závěru dokonce drze zcizující „palachovskou“ smrt jedinému opravdovému tragickému hrdinovi příběhu, to vše v brilantním, slabošsky nejistém a proto zlidšťujícím podání Františka Staňka (tajemství těchto monologů, bez nichž se neobejde žádná Havlova hra, je v tom, že i při veškeré demagogii obsahují vždy i racionální zrnko pravdy). Stejně tak jsem zblízka obdivoval hradeckou star Kamilu Sedlárovou: totiž její vítězný zápas s výzvou plnou nástrah, jež dramatik partem Luisy přichystal kterékoli její interpretce. Ta sice odhalí bezednou hloubku pokrytectví, hypochodrie a sprosťáctví svého milence Bergmana, ale přesto mu na konci srdcerycného monologu vždy znovu podlehne (podobný rébus kdysi Shakespeare hercům uchystal partem lady Anne, která má na konci setkání s vrahem svých blízkých Richardem z Glosteru věrohodně podlehnout jeho tokání). Skvěle vyřešen byl i neřešitelný propletenec vzájemných milostných míjení téměř všech postav, „pravdařského“ architekta Alberta (Jan Sklenář), smolařsky zamilované, líbezně vykroužené Renaty (Marta Zaoralová) a navenek pragmatického, cynického architekta Ulče (Jiří Zapletal). Komorní herecký ansámbl byl spolehlivě jištěný jakýmsi spodním generálbasem věcných komentářů Kuzmy Plechanova (Jan Bílek), jednoho z mála Havlových opravdu tragických hrdinů, oč neokázalejších, o to věrohodnějších.
Suma sumárum: jako bychom se tentokrát nedívali na obvyklý havlovský „stroječek“, nýbrž na jemné vztahové předivo her A.P.Čechova. Díky, Andreji!
Václav Havel: Asanace, režie A.Krob, scéna J. Dušek, premiéra 17.9. 2016 Studio Beseda Klicperova divadla Hradec Králové

31. 08.

Jsme ještě post-komunistická země?

Vladimír Just Přečteno 4776 krát Přidat komentář

JSME JEŠTĚ POSTKOMUNISTICKÁ ZEMĚ?
Povyk, který ztropila část našich spoluobčanů při návštěvě Angely Merkelové, včetně urážlivých transparentů, nám, kteří pamatujeme prvomájové manifestační karikatury Adenauer = Adolf Hitler tolik povědomých (o antimuslimském pokřiku „do plynu“ ani nemluvě), to všechno by šlo ještě přejít mávnutím ruky. Každý národ má svou patologickou ssedlinu, která v kritických okamžicích vyplave na povrch – a ssedlina ještě není celý šálek.
Ssedlina na Hradě
Jenže co dělat ve chvíli, kdy ssedlina – nebo její reprezentant - sedí na Hradě? A co si máme myslet, když se v den návštěvy objeví průzkumy veřejného mínění - nevím do jaké míry jsou relevantní a do jaké míry dílem kremelských trollů - z nichž vyplývá, že kancléřka demokratického právního státu má u Čechů zhruba o polovinu menší popularitu, než agresor, který doma likviduje svobodná média i opozici a navenek hrozbou síly ohrožuje své sousedy, bývalé satelity, včetně nás, nevyjímaje? Je opravdu u Čechů víc než demokratický politik oblíbený diktátor, který protiprávně, za bezmocného přihlížení civilizovaného světa, anektoval cizí území a odmítá vpustit neutrální pozorovatele na hranici s neposlušným sousedem, jenž se marně brání jeho špatně maskovanému vpádu na vlastní území? Co si myslet o zemi, která nadšeně s praporečky, jako za dob hlubokého brežněvismu, vítá cestou z letiště jiného diktátora, navíc generálního tajemníka komunistické strany nejlidnatější země světa (ano, generálního tajemníka, jehož média pro středoevropské země manipulativně vydávají za regulérního prezidenta)? O zemi, jejíž policie rozhání jako zločince ty poslední ostrůvky občanské společnosti, které proti komunistickému diktátorovi protestují? Co si myslet o takové zemi jiného, než že už v mnoha směrech nejde o zemi post-komunistickou, ale, přinejmenším mentalitou většiny politiků i médií, zemi opět komunistickou?
Diktatura veřejného mínění
Nemyslím si, že se Češi rodí – ve srovnání se svými západními sousedy - s většími genetickými sklony k diktaturám, k uctívání silné ruky či dokonce se schopností ruku, která je ještě v nedávné minulosti škrtila, znovu lokajsky líbat. Ale myslím si, že mají oproti časům Václava Havla horší politickou reprezentaci – a také nemocnější média. To jest – média plněji ve vleku politiků, a ti zase (což mají v popisu práce) plněji ve vleku veřejnosti. Obě sféry přitom rozhodujícím způsobem veřejné mínění nikoli informují, nýbrž formují. U našich sousedů je běžné, že při relevantních politických debatách sedí vedle politiků představitelé občanské společnosti. A u nás?
Pár minut poté, co informovala o zmíněném „proputinovském“ průzkumu, pozvala si veřejnoprávní televize do studia – jak je jejím neblahým zvykem – namísto nezávislých politických komentátorů (nezávislých na voličských hlasech) politiky samotné. A divíte se, že tito politici - poté, co se seznamili s „hlasem lidu“ - se předháněli, tak jako na předvolebním mítinku své partaje, v odsudcích a předsudcích na adresu Angely Merkelové? Podle mluvčí voličsky nejsilnější strany v zemi přijela kancléřka proto, aby zahájila první fázi nepokrytého „nátlaku na Českou republiku“.
To všechno si mohou politici dovolit i proto, že proti reprezentantu patologické ssedliny budou působit ještě mírumilovně.
Ten totiž tváří v tvář kancléřce opakoval drzou lež o tom, že za všechno může Německo, jež si přece pozvalo ilegální migranty, a nemůže tedy přenášet odpovědnosrt na nás, kteří nikoho nezvali. Řekněme tedy jednou provždy, že průšvih s migrací nezačal kancléřčiným pozváním, to se pouze snažilo zmírnit již probíhající vlnu, ničivou zejména pro nárazníkové přímořské státy a jejich sousedy, a nabídnout jako nejbohatší stát Evropy solidární odpomoc přebráním podstatné části té vlny. Kdo říká opak, a třeba do očí kancléřce, v hrdlo lže. Stejně jako ti, kteří citují jen prvou část kancléřčiona „pozvání“ - a nedodají část druhou o tom, že ani bohaté Německo nemá kapacity na to přijmout kohokoliv (proto tam bylo jasné vymezení válkou ničené Syrie). Zda tato nabídnutá ruka nárazníkovým státům byla gestem prozíravým či neprozíravým (jak v LN usoudil k mému překvapení i soudný Martin Putna), to nedokážu posoudit, to rozřeší teprve budoucnost.

Blogeři abecedně

A Arnoštová Lenka Teska B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Bursík Martin C Cimburek Ludvík Č Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr · Gregor Kamil H Hamáček Jan · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokeš Tomáš · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Horváth Drahomír Radek · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hůle Daniel · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman J Janeček Karel · Jarolímek Martin · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Košák Pavel · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Křeček Stanislav · Kubita Jan · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav · Novák Martin O Oláh Michal P Palik Michal · Paroubek Jiří · Payne Jan · Pecák Radek · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Peychl Ivan · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Poc Pavel · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Procházka Adam · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Shanaáh Šádí · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Staněk Pavel · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tejc Jeroným · Tejkalová N. Alice · Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tošovský Michal · Tožička Tomáš · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zděnek Michal · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy