Archiv článků: květen 2008

26. 05.

Konec stojatých vod (Od Semaforu k Odcházení)

Vladimír Just Přečteno 6420 krát Přidat komentář

Ať už si myslíme o celé pražské grantové patálii cokoli (třeba to, že je jen křiklavým důsledkem patálie mnohem hlubší, totiž neomarxistického tržního fundamentalismu - stavění základny nad nadstavbu, ekonomiky nad etiku, trhu nad právo, masovosti nad individualitu, spotřeby nad kulturu, hmoty nad duši a kvantity nad kvalitu), jedno jí upřít nemůžeme: katastrofální politika pražského magistrátu rozhýbala stojaté vody pražského i mimopražského divadelnictví. Divadla zažila něco, co už neznala dobrých dvacet let – vzájemnou solidaritu. Solidaritu dokonce trojí: mezi jednotlivými soubory, mezi divadelníky a veřejností, a mezi divadelníky a představiteli ostatní kultury, vážnou a alternativní hudbou počínaje přes filmaře, spisovatele až po výtvarníky. Neboť, zopakujme posté, v dnešním sporu nejde jen o divadlo, ale o přístup ke kultuře a pakultuře. A nebýt zmíněné solidarity, nemohla by petice za kulturní Prahu nasbírat během několika málo týdnů přes 22 tisíc podpisů. A nevznikly by ani některé zcela výjimečné premiéry, jakou byl a je třeba aktuální satirický kabaret Jiřího Suchého Děti kapitána Granta v Semaforu.

Více »

07. 05.

Grantová komise není ústní voda

Vladimír Just Přečteno 3173 krát Přidat komentář

V nesčetných rozhovorech, kterými radní Milan Richter zásobuje média (naposledy LN z 3. 5. 08; ČT 1 ze 4.5. 08 Otázky Václava Moravce) se pan radní, kdykoli mu dojdou argumenty, neustále alibisticky odvolává na „odborníky v grantové komisi“. To ne já, to „odborníci rozhodli“, „obraťte se na odborníky“, vzkazuje pan Radní nespokojeným divadlům a galériím (na ty druhé ale v rozhovorech – a nejen on - soustavně zapomíná).

Více »

07. 05.

Grantová konkláve

Vladimír Just Přečteno 2722 krát Přidat komentář

GRANTOVÍ KARDINÁLOVÉ aneb NONSENSY BEZ KONSENSU (DALŠÍ ZPRÁVA O TOM, JAK OPÍT RADNÍHO ROHLÍKEM)

Zdánlivě má celá grantová „kauza“, jíž v médiích už někdy před rokem rozpoutalo divadlo Ta Fantastika, racionální jádro: nerovné podmínky soutěže, zvýhodnění konkurence. Odtud i později stažená žaloba u Evropského soudu. Zopakujme si výchozí argumentaci: jsou-li v jednom městě dva pekaři a nabízejí rohlíky, nelze jednoho zvýhodnit dotacemi a druhému nedat nic.Tato fascinace rohlíkem učarovala tehdy Petru Kratochvílovi: ten měl zajisté právo zásobovat média zábavnými nesmysly, zvláště, když si to zaplatil inzerátem. Koneckonců kromě „rohlíků“ (rozuměj černé divadlo pro cizince) dělá i kvalitní „pekařský nadstandard“ (rozuměj činoherní a muzikálové „bonusy“). Horší je, když rohlík jako umělecké kritérium přijme nejvyšší pražský radní pro kulturu (nikoli pro pekařství) Milan Richter.

Více »

06. 05.

Literárky spojencem radniční ODS?

Vladimír Just Přečteno 3420 krát Přidat komentář

Fakta a mystifikace o jedné demonstraci (Psáno pro Literární noviny). Všechno jsem čekal, ale tohle ne: že tak nečekaného spojence najde radní Milan Richter v mých oblíbených Literárkách. Jak jinak než fakticky podanou ruku tonoucímu z nejpřekvapivějších míst si mám vysvětlit zavilý a místy prokazatelně nepravdivý článek Romana Sikory Ztělesněná bezmocnost (Pražská divadla sklízejí odměnu za svou mnohaletou politickou sterilnost a konformitu…) v LtN č. 18/08?

Více »

06. 05.

Korespondence V+W II. - kniha roku, nebo šlendrián?

Vladimír Just Přečteno 8569 krát Přidat komentář

(Jiří Voskovec + Jan Werich: Korespondence II, edice a komentáře: Ladislav Matějka, redakce: Jiří Tomáš a Miloslava Kučerová, faktografická revize: Josef Herman, 504 stran, doporučená cena 538 Kč, vydal Jiří Tomáš-nakladatelství Akropolis ve spolupráci s Nadací Jana a Medy Mládkových, Praha 2007)

Motto: „Žes zapomněl na mý narozeniny, jsem si čestný slovo vůbec v tom fofru s tvým příjezdem nevším´. Tak si s
s tím, prosím tě, nedělej starosti – to samo, že jsem si nevším´, ti nejlépe dokazuje, jak jsem na tyhle věci
necitelnej. Na vejročí Vestpocketky si vždycky vzpomenu – ale to je jediný. Takový narozeniny platěj, ty
každej hned tak nemá. Ale narodit se umí každém vůl – i moucha.“ (Voskovec Werichovi 1. 8. 1963)

„Značka V+W je v ČSSR značka strašně populární. Jinde vůbec ne, jinde je to Volkswagen. Bylo by pro
nás lepší, kdybychom tady byli Volkswagen a venku V+W. A i pro ten lid tady i tam by to bylo lepší. Tady
by si zajezdili, a tam by se zasmáli a trošku zamysleli. No, pánbůh to chtěl takhle, tak to má.“ (Werich
Voskovcovi 7.1. 1966)


Dříve než odpovíme na otázky v titulu, a budeme se zabývat myšlenkovými i pramennými kvalitami, jakož i edičními nekvalitami publikace, proberme si cosi jako „vnitřní příběh knihy“, tj. skryté i zjevné, lidské i umělecké osudy, tak či onak tematizované v korespondencí obou celoživotních přátel z let 1962 – 1968 (s jedním výjimečným přesahem do února 1969).

I.
Období jaro 1963 - prosinec 1968, tedy období historicky největšího „tání“ (nikdy však úplného „roztání“!) totalitního režimu u nás, je vlastně zarámováno i privátně: dvěma dlouho očekávanými návštěvami Jana Wericha u Voskovce ve Spojených státech. Zvláště v první případě, kdy Werich si do New Yorku „odskočil“ z oficiálně povoleného pobytu na filmovém festivalu v Montrealu, kam jel jako protagonista a spoluautor filmu Až přijde kocour (nešlo o žádné „EXPO v Montrealu“, jak se mylně tvrdí v komentáři hned na s. 12: světová výstava EXPO se v Montrealu uskutečnila až v roce 1967: šlo o Týden československého filmu, konaný ve dnech 14.. – 20. června 1963), bylo těšení z obou stran převeliké. Naposledy se totiž viděli před šesti lety v Londýně. Průběh a ohlas obou návštěv – jak prozrazují mj. vzácně upřímné Voskovcovy dopisy Werichově ženě Zdence – byly však diametrálně rozdílné.

Zatímco v roce 1963 si Voskovec návštěvu přítele nadmíru pochvaloval (Werichovi: „Je to krásnej pocit ti psát po tý návštěvě. Připadáš mi strašně blízko. Musí se to takhle dělat dál – a často. Času je čím dál míň, tak ty schůzky musí být hustší…“, s. 56, dopis z 1. srpna 1963. Zdence: „Stará proporce našich rozhovorů se nezměnila: na každé dvě a půl slova moje vydá průměrně dvanáct svých, někdy více. Důležitější je, že se stal dědkem velice moudrým a prohloubeným – no měl jsem z něj skutečně velikánskou radost – a myslím, že jsme ji měli oba: je to přece jen menší zázrak, jak i na dálku nám to dále myslí rovnoběžně … Jenom kdyby dobytek nekouřil!“, s.45 – 46, dopis z 10. června 1963) a mluvil v tomto smyslu i za svou ženu Chris („Vůbec je z Jana celá pryč, až mne to sere… Tak se budeme muset, Zdeničko, sblížit.“, s 48, dtto), po druhé návštěvě už hovoří zcela jinak. Před návštěvou: „Těšíme se na tě, dítě velkohlavaté…“ (s. 496). A po návštěvě už dává v minulých manželských sporech, o nichž je průběžně oběma stranami informován, dodatečně ve všem za pravdu Zdence: „Jan se skutečně hluboce změnil… zesílil důraz na vše sobecké, malicherné a skoro dětinské – ba i zlé, na úkor trpělivosti, citu pro bližního – a nastojte, i humoru. …. Jan se zmenšil. Je pln zloby, pohrdání a hloupého zaujetí. …. Rád mne uráží a odbývá – docela podvědomě, ale nesporně. O Chris ani nemluvě – ale to je ženská – a on je přímo nesmyslně anti-feministický. Na Brumlíka (lékař, který onemocnělého Wericha v USA ošetřoval, pozn.VJ), který … mu zachránil život, je pohrdlivý, podrážděný a přednáší mu o medicíně. Je ovšem nemocen – a tak mu nedovedu vynadat. Připadalo by mi to unfair, neboť mluví a jedná mnohdy z hoře a vzteku nad chorobou. Ale neimponuje mi jeho rozmazlenost, jeho trucování na doktory … Potřebuje plíce posilovat používáním respirátoru … Tyto respirátory prostě v Praze nejsou, což není žádné americké vytahování, jak Jan se domnívá, ale prostě fakt … Asi se trpce smějete a myslíte si: Jirka má dojem, že ´objevil Ameriku´. Ale já vážně Jeníka nikdy tak dětinského a nespravedlivého nepoznal.“ (s. 497 – 499). Tento Voskovcův hořký dopis Zdence Werichové z noci ze 30. na 31. prosince 1968 je z celého svazku snad nejsmutnější, nejvíc plný deziluze (nejen z přítele) a bilanční životní skepse („Z Unesca mne vyrazil intrikami slaboch, na Ellis Islandu mne uvěznil jiný, a i dnes mne bratr slaboch okradl…“, s. 499).

A to tentýž Voskovec předtím prakticky po celý rok – zvláště intenzivně pak po srpnu 1968, kdy se Werich ve Vídni vážně rozhodoval, zda se vrátit či nevrátit domů - přemlouval, prosil, zapřísahal, žadonil o to, aby Werich odjel z Vídně (kde je to prý pořád emigrace jen napůl - „jednou nohou doma“) - k němu do USA, tj. aby postavil definitivně a nevratně mezi sebe a domov Atlantický oceán. Jeho skeptický scénář dalšího vývoje situace v případě, že se Werich vrátí domů – toho, co udělá režim s ním i jak dopadne Dubček a spol. (dopis z 30. září 1968!) je až omračujícím způsobem přesný: vše, před čím „Příšerný Kedluben“ s víc jak ročním předstihem varuje, se formou tzv. normalizace naplnilo. Po resp. ještě při Werichově návštěvě už ovšem ve shora citovaném bilančním hořekování ze Silvestra 1968 žádné přemlouvání k emigraci nenalezneme.

Jakoby editor svazku – a já jej chápu – nechtěl takto temně končit a vlastně useknout knihu, přinášející na stovkách jiných stran nádherné doklady o celoživotním přátelství, které ovšem po všech peripetiích nadále v plné síle trvalo a pokračovalo (v tom případě by to byla i „pointa“ trochu matoucí), přidal k tomuto dopisu dovětek, který tam vlastně chronologicky nepatří, ale který zato vrací do ponurého obrazu konce roku 1968 světlejší barvy: „2. 2. 1969 – Voskovec Zdence Werichové … Jeník od mého posledního dopisu učinil náhle skvostné pokroky … Brumlík ho ještě chce občas vidět a zkontrolovat, než se vydá na cestu domů – ale mám dojem, že je velice vyspraven … Jeho zloba a nepříjemnost náhle zmizela, je samá laskavost a něha, a i sranda se vrátila.“ (s. 501)

II.
Připomínkou roku 1968, jehož nadějné perspektivy rozšiřování prostoru svobody i následnou srpnovou a posrpnovou kocovinu jakoby velmi dobře dokumentovala už pouhá nápadně vyšší frekvence vzájemných dopisů, jsme se dostali k dalšímu výraznému kontextu, jenž rámuje celý druhý díl Korespondence, kontextu politických událostí. K politicko-historickému zarámování knihy patří zejména Voskovcem silně citově prožívaný atentát na Johna F. Kennedyho (1963) – ke Kennedymu velmi přilnul a je mu, jako by mu zabili ne otce, ale syna - a o pět let později i na jeho bratra Roberta (1968).

Ostatně pár týdnů po Werichově návratu z USA domů došlo i u nás v létě 1963 k poměrně překvapivé, ale pro šedesátá léta charakteristické události, jež dokládá zoufalou snahu stalinistického režimu Antonína Novotného alespoň navenek ukázat vlídnější, liberálnější tvář: Jan Werich a Jiří Trnka, umělci do té doby spíše režimem trpění než propagovaní, dostávají nejvyšší titul udělovaný tehdy v oblasti kultury - „národního umělce“. Dodnes vidím tu láhev Bikaveru v rukou Wericha, kterou na fotografiích, jež obletěla republiku, oslavili oba novopečení laureáti u Werichů na zahrádce své „národní umělectví“. Voskovec to z USA komentuje s typickou směsí trochu škodolibé, byť upřímné radosti (dobře chápal, že to je určitý, jakkoli vývojem vynucený liberalizační signál z bývalého domova) a ironie (k níž u něj neodmyslitelně patří i permanentní sebeironie). Svou gratulaci namočil do poetiky absurdity a nesmyslu, poetiky „krásně ošklivého“ (řečeno terminologií V+W: „hovadismu“), jež je ostatně základní „surovinou“ i vážně nevážnou polohou veškeré jejich korespondence (čitelné zvláště v obskurních osloveních a podpisech, jež jsou samy o sobě sbírkou dadaistických minibásní par excellence): „Ó Barde, národní to slavíku / vod Vokolkovejch mlejnů / Koturne Pošumavský: tak na tebe ta sláva přece jen dolehla a věnec ti budiž dán. A to se nestydíš? Stydíš, viď. A dobře ti tak. Já se směju, až se za pup popadám a do smrti ti to budu připomínat a se ti posmívat. (Tajně ti to budu ovšem podvědomě závidět, a ve snu budu hořce plakat nebo se uvidím, jak močím na sochu Kajetána Tyla, která bude mít tvůj plnovous a paruku z Vestpocketky – a ovšem šavli v ruce – a bude říkat mramorově: ´Já mám titul, Voskovec má hovno).“ (dopis z 1. srpna 1963, s. 54) Ale nebyl by to Voskovec – přesně totéž dělá v opačném gardu i Werich – aby se vzápětí, ostrým střihem sám před přítelem trochu nepochlubil nejnovější titulní rolí: „Je to zajímavý, že podle tvého dopisu ti byl věnec dán 30. července, kdy já měl premiéru Caesara. Dopadlo to dobře. Lidi šíleli a pokřikovali Bravo! … Mám dojem, že mi to udělá kariérně dobře až to v půli záři dohraju … Hraju lehkost a humor, ale taky hněv nad lidskou blbostí a zlobou, a taky autoritu vládce, a pak klukovskou dobrodružnost, kterou mu přes filosofickou moudrost Shaw ponechal.“ (dtto). Voskovec se dodatečně omlouvá, že přítele v době, kdy byl u něj na návštěvě, nepozval on (a nikoli režisér, jak se Werich trochu dotčeně v minulém dopise domníval) na závěrečné zkoušky Shawova Caesara a Kleopatry: „…jsem celkem rád, žes zkoušky neviděl – byly to ještě hrubé začátky a možná by tě to spletlo – a třeba bys mi radil na základě neúplného dojmu a svedl mne z cesty. To já tě nezval – a režisér, hlavně tenhle, může maul halten + weiter dienen.“ (U německého úsloví, obecně známého mj. ze Švejka, je editorova zbytečná poznámka s vysvětlivkou: „držet hubu a krok“, zatímco čtenáře by možná daleko více zajímalo, když už, tak jméno režiséra – byl jím Ellis Raab - a divadla: šlo o letní American Shakespeare Festival ve Stratfordu v Connecticutu a první neshapespearovskou inscenaci tohoto festivalu: podobná, redakčně odbytá práce s editorovými vysvětlivkami, poznámkami a komentáři je bohužel – jak ještě uvidíme - pro oba zatím vyšlé svazky charakteristická). „Teď bych ovšem dal nevím co za to“, zakončuje rychle svou omluvu Voskovec, „abys to spatřil – a jistě že bys měl užitečné poznámky a doporučení. Je to role krásná a mám s ní zábavu.“ (dtto). O rok později zase Voskovec píše o svém Einsteinovi v Dürrenmattově hře v Brookově režii: „Já mám mimochodem strašlivém úspěch v těch Fyzicích a furt mi kdekdo tvrdí, že jsem nikdy nebyl tak dobrej. Tak jsem musel bejt dost špatnej, mne najednou napadá…“ (dopis z 19. října 1964, s. 145).

Velmi podobně, ve stejně poloironickém, polovážném tónu a téměř shodnými slovy, píše zase Voskovcovi Werich o svém natáčení a zaslouženém tu – i cizozemském ohlasu čechovovských a jiných televizních aktovek (Slzy, které svět nevidí, 1962; Uspořená libra, 1963; Magnetické vlny léčí, 1965; Král a žena, 1967 aj.). „Včera jsem viděl hrubý sestřih Kateřiny Parrové“ , píše Werich o svém posledně zmíněném snímku, „25 minut výborného filmíku … Malinký kousíček, radůstka, koráleček na provázíčku kolem krku.“ (dopis z 1. listopadu 1967, s. 396). Podobné „chlubivé“ či „sebevědomé“ pasáže se v dopisech pravidelně střídají, zvláště u Voskovce, s pasážemi skeptickými, hořkými a někdy zase až přehnaně sebe-kritickými. A nejde jen o „samochválu – jde, dokonce mnohem častěji, o stejně nápadnou chválu vzájemnou (viz například Werichovu chválu Voskovcova Klobouku ve křoví - „Knížka je šlágr!“, dopis z 20. června 1965, nebo jeho dopisů = esejů, mnohem častějších a mnohem delších než byly ty Werichovy – či Voskovcovu chválu Werichových pohádek a povídek, Werichova Dopisu Shakespearovi, Werichova zralého filmového a TV herectví). Někdy jde i o kritiku druhého já.

Tak například Voskovec opakovaně kritizuje Werichovo nekritické zalíbení v Hemingwayovi („fousatém šaržistovi s flintou a rybářským prutem“, s. 14), jeho nezájem o nové české dramatiky jako je Topol či Smoček a divadla jako je Činoherní klub (do Smeček má on z New Yorku blíž než Jan z Kampy), jeho pojetí filmového Falstaffa (¨…ale poslouchej Filmfalstaff? To opravdu myslíš vážně? Dyť je to jako ´Masobanka“!, s. 147), jeho nekonkrétnost a ignorování základních termínů domluvy jako „kdy“, „kde“a „kdo“ („Datum, víš Jeníčku, kalendář, slyšels někdy? To má roky, měsíce, tejdny a dny – a pak jsou taky hodiny, ale o tom ti povím později … Kdy se svět dozví, že ten moudrý, geniální satirik, nedostižný a hluboce lidský humorista, vlastenec a socialista, miláček dam a dětí, náš Werich, neví co znamená slovo ´kdy“?, s. 205). Werich zase kritizuje některé Voskovcem přechválené americké producenty, kteří mu při pražských návštěvách neimponovali či stejně přechválené americké tituly, jež mu Voskovec nabídl k divadelnímu provozování (jako Východní vítr aj.), jeho naivitu při striktním vyžadování americké přesnosti co do pevných domluv a termínů v českém Kocourkově („Tedy moc jsem se nasmál tvé thesi o ´kdy´... Ale trochu mi křivdíš, zapomínaje, že žiju v kraji, kde kdy je nikdy, nikdy je teď a to za neustálého táhlého a pomalého pohybu směrem do prdele.“, s. 208). Jakoby jeden druhému byl ale vždy tím nejdůležitějším a jedině směrodatným obecenstvem a partnerem v pomyslném hledišti, před nímž je třeba se „blýsknout“. Vypadá to až tak, že se - dost možná - těmito většinou oprávněnými samo- i vzájemnými chválami oba, zbaveni dřívější bezpečné kotvy každodenní oboustranné spolupráce i kontroly, snažili zahnat zpět do podvědomí nějakého červa pochybností. Třeba pochybností o tom, zda cena za občanskou svobodu (u Voskovce) či za její ztrátu (u Wericha) nebyla nakonec příliš vysoká.

III.
Ač Voskovec dosáhl vlastním přičiněním, sebekázní a vůlí jako cizinec v mnohonásobně větší konkurenci amerického divadla, televizi či filmu opravdu pozoruhodných, občas i mimořádných a dodnes u nás nedoceňovaných uměleckých výsledků (kromě Caesara a Kleopatry např. divadelní i filmový Strýček Váňa, později i Višňový sad, Fyzikové, Hamlet, Cabaret, Šťastné dny) a pracoval s možná nejlepšími režiséry i herci planety (Peter Brook, John Gielgud, Richard Buton, Merryl Streep aj.), zároveň mu při jeho bystrém intelektu nemohlo ujít, že s jeho hvězdným postavením v Praze se celé to třicetileté úsilí ani zdaleka nedalo srovnávat.

V jeho repertoáru nad hvězdnými příležitostmi v titulních rolích spíše převládaly malé až střední úkoly, spolehlivý standard, řemeslo (řadí se sám mezi „docela skromné asteroidy, a kouká, aby se neproměnil v meteorit čili povětroň…“, s. 172). O to víc si pak Voskovec váží setkání s mimořádnými osobnostmi světového divadla, smysluplné práce s Brookem, Serbanem nebo Gielgudem, například v jeho Hamletovi s Richardem Burtonem: „Jeníku, klep na dřevo, ale od tý doby, co jsme spolu dělali v Praze divadlo, jsem v tak rozčilujícím angažmá nebyl. To je odplata za všechny ty televizní sračky, co se v nich máčím. Je to nádherná kompanie, samí buď fajn profíci, nebo hrozně talentovaný mláďata – režisér rytíř Jan (s kterým jsem ovšem už dřív dělal) na nás hraje skutečnej koncert … Myslím, že budeme mít památný, historický představení“ (dopis z 15. února 1964, s. 92). A jindy o svém 1. herci: „Hamlet dopadl skvostně … Hraju jen Player King – což je mimochodem, jak to pojal Gielgud a jak to koulím, nesmírně efektní a dějově důležitá figura. Dal jsem si s tím práci a hraju to absolutní King´s Angelinou, bez nejmenší stopy akcentu. Mám po první scéně (tiráda o Hekubě a Pyrrhovi) solidní aplaus na odchod … ´Hru ve hře´ pak hraju velmi stylizovaně jako nějaké starodávné, skoro středověké divadlo. Dumb show neboli pantomimu, co předchází, o otrávení krále, jsem Gielgudovi narežíroval sám, a on si moc liboval. Líbila by se ti – je srandovní a trošku roztomilá, jako lidový výjevy na malovaných truhlách … Včera mi řek producent, že rozhodně budeme hrát aspoň těch 22 měsíců, což by bylo do konce července.“ (dopis ze 14. dubna 1964, s. 108 – 109).

Posledně citovaná věta je pro Voskovcovu situaci mimořádně důležitá: ne vždy se mu totiž stávalo, že plné uspokojení z umělecké práce šlo ruku v ruce s dlouhodobým finančním zajištěním. Mnohem častější byla existenční nejistota až úzkost. Po této stránce byl na tom paradoxně v nejbohatší zemi světa Voskovec hůř než v nepoměrně nuznějších poměrech relativně dobře zajištěný Werich. („Jeníka nechci děsit, neb je na mne sentimentální a vůbec se rád trápí. Ale vám se, Zdeničko, přiznám: jsu ve velikánské troubě. Poslední sezóna byla katastrofální …. Kdybych mohl ty fundy, co tam spravedlivě mám, převést sem, tak bych byl absolutně ´in the black´ neboli v suchu. Dřu a dřu, ale sezóna je mizerná…“ , dopis z 20. února 1968, s. 431). Znovu a znovu ovšem sám sebe přesvědčuje: „A dobře mi tak, proč se k tomu nehlásit, když jsem si to vybral…“ (dtto, s. 429). Nebo: „Anžto dotyčný žije v kapitalistické společnosti (což má veliké výhody a pro tyto výhody se byl tak rozhodl) – je ovšem vystaven ranám osudu bez ochran jiných, než co je nejplnější ustavičná zaměstnanost a možnost jakéhos takéhos spoření…“ (dopis z 5. května 1965, s. 172). Nebo ještě jindy: „Ježto jsem se rozhod pro tuhletu individuální svobodu a proti uprdnutosti, musím rovněž přijmout ty momentální paniky nejistoty. Furt mi to zatím za to stojí.“ (dopis z 19. června 1965, s. 192).

K tomu malou poznámku: zatímco Werich dostává honoráře za společná i samostatná díla v domácí, tj. „doma utratitelné“ měně, Voskovcovi v New Yorku jsou nesměnitelné socialistické koruny, navíc po dlouhá léta svévolně mu zadržované v Praze, nanic. A tak prakticky po celá šedesátá léta vede i v korespondenci – je to dokonce její stálý refrén - většinou marný boj o to, aby mu byly honoráře (mj. i za samostatnou a velmi úspěšnou knihu Klobouk ve křoví, 1965) alespoň zčásti posílány v tvrdé valutě (ve V+W sloganu v „mazumě“). Čtenář obou dílů Korespondence si proto povšimne, že Voskovec píše nápadně častěji o penězích než Werich. Ne snad proto, že by byl lakotnější, ale proto, že byl jako bytostně svobodomyslný člověk a živitel dvou dcer na studiích takřka programově na „volné noze“ - s výjimkou sezóny 1966/67, kdy se stává členem repertoárového divadla v newyorském prestižním Lincoln Center (Alchymista, Východní vítr, Život Galilea – ovšem opět žádná titulní role).

Tohoto dobrodiní stálého angažmá bez větších hereckých příležitostí se dobrovolně v dalších sezónách vzdává, a zůstává tedy – paradoxně z touhy po svobodě – opět závislý na vrtkavých příležitostech a vrtkavých rozmarech producentů i publika. „Já si, čestný slovo, relativně nemohu stěžovat“, píše například v citovaném dopise Zdence Werichové, „jsem vskutku ´ctěný a vážený´…´vždy spolehlivý George Voskovec´ a ´Thet superb actor´ - ten skvělý herec atd. To jsou všechno citáty…“ (Tady se Voskovec – jako tolik jiných herců světa – sám usvědčuje z nepravdy či autostylizace, když jinde v korespondenci hrdě prohlašuje, že kritiky zásadně nečte, pozn. VJ) „…- ale přitom jde jedněmu poráde o drdol a topí se, ne-li v dluzích, tedy v myšlenkách na dluhy budoucí. A ovšem se musí zuby nehty činit, aby nepropadl hořkosti, cynismu a zlobě. Nad čím? Nad nedostatkem pochopení, nad stupiditou…“ A opět po obligátním hořekování přichází klaunská útěcha - typická Voskovcova bilanční úvaha, jež zahání chmury skeptickou sice, leč pro sebe pozitivní pointou: „Blbost a hnus lidský neznají hranic zeměpisných, státních, ba i ideologických …. Jde jen o to – si vybrat kout, jehož speciální barva či chuť blbosti a zla je přijatelnější, než nějaká jiná. V tom je asi obrys hranic výběru - ve volbě všelidské blbosti. A zla. Ne, zaplať Dionýsos, aspoň v tom smyslu si myslím, že se mi konečný výběr podařil.“ A to píše na samém prahu „Pražského jara“ – přesně půl roku před srpnem (dopis je z 20. února 1968, s. 430). Při všech svých úzkostech, nejistotách a bědách bral své postavení po celou dobu jako menší zlo. Nedůvěra k zanedbanému komunistickému domovu („Padajícím Fasádnu“) byla u Voskovce trvalá a neměnná až do konce života – píše dokonce, že kdyby ho z internace na Long Islandu tehdy v roce 1950 Američané násilně deportovali zpět do Československa, vážně by uvažoval o sebevraždě („…a já jsem si tenkrát slíbil, že kdyby se to stalo, že se v eroplánu či na lodi podříznu. A kdybych se byl posral a nepodříz se, tak bych byl skončil na Pankráci, ty bys mi v té době pomoct byl nemoh, an jsi byl sám na kahánku, a buď by mě umlátili, nebo bych byl vyskočil skrz vokno, jako tolik jinejch.“, dopis z 19. června 1965, s. 193).

Ale podobně i ve Werichovi - a právě při jeho sporadických úspěších v zahraničí (viz v roce 1958 jediný povolený zájezd do zahraničí a strhující úspěch s Baladou z hadrů, v šedesátých letech pak několikeré mezinárodní ceny na festivalu v Monte Carlo za zmíněné TV aktovky) - mohl hlodat tentýž červ, co hlodal ve Voskovcovi. Mohl mu kdykoli našeptat, jakých výsledků by dosáhl, kdyby mohl jezdit s divadlem i sám do ciziny, kdyby nezůstal v nejlepších letech vězet jazykově i existenčně za železnou oponou, plně závislý na benevolenci, cenzuře a nebetyčné tuposti mocných, jimiž z duše pohrdal. Co všechno mohl v nejlepších letech, kdy mu ještě sloužilo zdraví, dokázat, kdyby s nimi nemusel uzavírat každodenní vysilující kompromisy, vést sisyfovské války a vymýšlet složité strategie, kterak – jeho obvyklé úsloví – „zanést zmatek do řad filištínských“. Kompenzací byla právě ta někdy až přehnané utvrzování se v samo- i vzájemné chvále, doprovázená propady do stejně přehnané skepse. (Jan Werich: „Jsem unaven, Jiříku. Blbost okolí mě zdolává…“, dopis ze 7. ledna 1966, s. 252).

Co ale přehnané jistojistě nebylo, byl Werichův kritický a právě už jaksi unavený pohled na domácí šlendrián. Takto odrazoval přítele v druhé polovině „zlatých“ šedesátých let – když to bylo politicky možné a žádoucí – od nabízeného hostování v Praze: „Proto říkám NE! Kdybys tu byl a mluvil tváří v tvář, možná, že bys se domluvil …, ano, lze docílit věci. Ale po jaké námaze! Po jakém úsilí, snaze, a hlavně, a to při našem věku hraje roli, po jakém čase! Dlo-ho-ouho tu všechno, všššechchchchno trvá! Telefon nezapínají čísla, začínající dvojkou. Truhlář nemá hoblík. To je sranda, když to srovnáš třeba s nějakým vedoucím nějakého státu třeba na blízkém východě, který nemá hlavu. Jenže ten truhlář nemá hoblík, protože někdo někde daleko nemá hlavu. A těch řečí kolem toho hoblíku, co určitě bude. A ty řeči vede ta hlava, co nikdy nebude hlava, nýbrž prdel … Až bude mít hoblík, nebude mít klih. Ono v životě nejde o stoly, to víme, ne? Jde o naději na krásné stoly, neboť kde je naděje, je stůl… Ale bez hoblíku, bez naděje na hoblíky? Proto opakuji NE!“ Závěr dopisu je už jakoby z vrcholné forbíny: „Stejně se musíme sejít, papír je vůl, papír neunese nic. Není hajzlpapír nikde k dostání.
Není česnek.
Není petržel.
Není lahvové pivo.
Je padesáté výročí velké říjnové revoluce.
Jsou vlajky.
Je sláva.
Národní divadlo!
A holub se ho bál!
Tvůj Jan.“ (dopis z 1. listopadu 1967, s. 398).
IV.
Jiný příběh Korespondence V+W by se mohl jmenovat přehlídka zmařených nadějí: nadějí na společnou knihu, společný film, společné vystoupení. Nejdále byl společný film: jmenoval se Falstaff (Filmfalstaff, Falstaffovo babí léto) a měl být filmovou adaptací Werichovy osobité autorské úpravy Shakespearova Jindřicha IV., která se hrála s Pivcem v hlavní roli v libeňském Divadle S. K. Neumanna. Ve filmu, jehož scénář byl v hrubé podobě, byť v řadě měnících se verzí v podstatě hotov a mezi V + W domluven (Voskovec: „Jeníku, je to velice pozoruhodné a inspirované … Nadto nade vše to má skvostný filmový smysl, s náramnou imaginací to používá filmu a jeho vymožeností naprosto nezávisle od jeviště.

To užití prohazování času a prostoru … je odvážné a nové, s kuráží Bergmanovou a s latinským šmrncem Felliniho … Jenom ti napíšu některé kritiky a s návrhy stran druhého dílu, kterej má mnohem víc slabostí než první…“ (dopisy z 15. října a 5. listopadu 1964, s. 142 a 147). V+W je se kvůli dokončení scénáře sešli krátce ve Vídni (únor 1965), dohodli se, že po prologu, který byl filmovou verzí Werichova dopisu Shakespearovi, zakomponují do příběhu postavu Shakespeara (tu měl hrát Voskovec), měli filmově vymyšlené bitevní scény, pravidelně se tu střídaly současné reálie s historickými, komentář ve stylu V+W s dramatickým děním, moderní civilizační atributy a problémy s atributy a problémy doby Shakespearovy. Režisérem měl být Vojtěch Jasný (domlouval se s Werichem na první verzi scénáře), později Jiří Trnka, Frič, Kadár a i sám Voskovec, který moc stál (kromě přebásnění veršů - s překladem Jana Vladislava v divadelní verzi nebyl kupodivu spokojen) o jakoukoli spolupráci na režii, protože nabyl dojmu, že Jasný má pro film „spíše oko“ než „ucho“. Zároveň s českou verzí měla vzniknout anglická, namluvená Petrem Ustinovem. Werich přítele ujišťoval, že Československý film na velkoryse založený projekt dá prakticky neomezený rozpočet – a nezdálo se to v dané chvíli nereálné, vždyť celý projekt se rodil uprostřed zlatých časů „nové filmové vlny“. A na co nedosáhnou finančně, produkčně či technicky domácí kapacity, do zachrání koprodukce, na níž s Werich s Jasným intenzivně pracují.

Pak se to začíná nějak hatit. U obou autorů v dopisech sílí výtky na adresu Jasného, který je moc pomalý, jeden film dělá řadu let a v podstatě pořád jen slibuje a nekoná – ostatně i v Kocourovi, kterého zprvu Voskovec nadšeně vítal, náhle oba vidí řadu nedostatků: Jasný je spíš lyrik než dramatik. Ještě 30. července 1964 Werich Voskovce ujišťuje: „Věci se dějí. Realizace Falstaffa se blíží s jistotou těhotenství…“, ale hned dodává: „Je ovšem ještě mnoho věcí mezi nebem a zemí, než k tomu dojde. Jedna z těch věcí je možnost koprodukce, kteroužto bych musel dát dohromady osobně, neb Film-export jsou podvodníci, jak se teď ukázalo s konečnou platností. Kocoura neprodali, nýbrž vyměnili za dva filmy, tedy veškeré dolary žádné…“ (s. 127). Pak nějakou dobu Falstaff z korespondence mizí, ale 17. května 1965 Voskovec upozorňuje, že „…v zásadě je ten odklad správný, ovšem pokud se té doby jak se patří využije k dopsání definitivního scénáře a k nadělání všech příprav“. A podtrhuje: „Nesmíme to zase nechat zamřít a zabřednout do barrandovského mlna.“ (s. 174). V dopise z 21. června 1965 už je kategoričtější: „Číslo jedna: Dlužno udělat Falstaffa. Hora ruit. To musí bejt tak nejpozději do podzima roku 66 dodělaný – d o d ě l a n ý (tedy dotočený) – nebo jsme v prdeli.“ (s. 186). Pak už jen následují Voskovcovy dosti nevrlé výtky na adresu nových a nových verzí a nekonečných změn ve scénáři, které mu posílá Werich („…mně se líbí, co jsme domluvili ve Vídni (plus minus úpravy)… Ale neschvaluju tvé nyní myšlení k dalšímu odpoutání se od Shakespeara … Zdá se mi ve vší skromnosti, že budeš-li do toho zase dál rejpat, že by se ti to mohlo rozpadnout…“ (s. 194). Pak opět dlouhá pauza – mezi tím ještě přichází zpráva, že Shakespearova Jindřicha IV. natáčí Orson Welles, režisér Kadár nabízí V+W spolupráci na jiném projektu, filmovém přepisu Války s mloky (ani z té nic nebude) – a nakonec 23. března 1967 už Voskovec jen smutně bilancuje: „Je to děs, že jsme to my dva neudělali. Já do smrti nezvím, co se vlastně po naší vídeňské konklávě stalo. Vypadalo to tenkrát tak nadějně. Byl by to krásnej film. Mám hroznej pocit, žes mi nevěřil, když jsem navrhoval, že bych to moh narežírovat v Praze já. Ale snad ti křivdím. Nevím. Dnes je stejně pozdě.“ (s. 344).

Možná byly důvody hlubší – prostě v naprosto odlišných, neslučitelných životních, existenčních i sociálních podmínkách, za nichž oba pracovali. A oba se k tomuto poznání jen těžko dopracovávali. „Hošíčku, já bych to tak rád dělal s tebou“, píše o projektu Falstaffa Voskovec, „je to vskutku hrozný smutek, že teď, kdy konečně aspoň kapku víme svý, a každej na svůj vlastní vrub … – nelze to, ani ne tak proto, že jsme vzdáleni – nýbrž protože naše vzájemné zápasy o živobytí, důstojnost, identitu – se odehrávají ve dvou jazycích, dvou zřízeních, dvou ekonomiích. Obě jsou stejně blbém stejně nepřeložitelné jedna do druhé. A na to ty a já musíme doplácet…“ (14. dubna 1964, s. 110).

Něco se jim ale přesto povedlo: Voskovcův Klobouk ve křoví (plus společný telefonický dialog přes oceán na gramodesce) – a především nádherná vzájemná korespondence, která je satirou i dadaistickou poezií svého druhu (pokračováním forbín jinými prostředky), ale také vynikajícím dokumentárním pramenem, osvětlujícím nejen vzácná protnutí jinak rozdílných siločár jejich osudů (Čechov: Voskovec uspěje v celovečerních hrách, Werich ve stejné době ve dvou drobných televizních humoreskách; Hašek: v době, kdy Werich na gramodesce a předtím v kresleném Trnkově filmu exceluje ve Švejkovi, sklízí Voskovec nezávisle na něm obrovský ohlas s jevištním převyprávěním stejných pasáží v USA atd.), ale především společenské pozadí leckterých událostí. Například právě peripetie kolem vzniku Voskovcových komentářů v Klobouku ve křoví jsou znamenitým svědectvím o zuřící cenzuře a orgiích aparátnické kulturní tuposti i uprostřed zdánlivě svobodných „zlatých šedesátých“. Mocný šéfredaktor Jan Pilař Voskovcovi například „naznačuje, že tam bude lidem scházet něco o účinku Velké Říjnové Revoluce na naši generaci. Napíšu mu, že za V.Ř.R. nám bylo dvanáct a Rusko bylo bůhvíkde od našeho bramborového guláše … Ale tobě pravím, synku-Hynku, že lhát nebudu a a píšu o věcech, které na nás – skutečně – měly vliv …ale o Velké Revoluci Říjnové kydat nebudu, neboť bratr Rus ani tvému, ani mému tvůrčímu duchu neposkytl ničevó (Těch záporů. Slovanská gramatika je samý zápor. NIHILIZM. Vot? Jak nenávidím slovanství. Jako ty to ruský cintání.“ (18. května 1964, s. 115). K tomu ještě 6. července dodává: „Pan Pilař mi napsal nějaké námitky, sice dost nesmělé, ale hlavně blbé. On jest divný, není?“ (s. 123) A Voskovec pro jistotu ještě Werichovi pošle v kopii svou odpověď Pilařovi, který – ještě v půli šedesátých let! – žádá odstranění zmínky o Stalinovi: „Nesouhlasím s Vaší námitkou“, oponuje Voskovec: „Rád bych tam Džugašvilliho měl: jde mi v tom odstavci o vyvolání světové atmosféry v termínech osobnosti … To bude každému zřejmé, že mi nejde o to, čemu se u vás říká ´objektivní´historie. A s ruskou revolucí, jak už jsem vám napsal, to všechno nemá vůbec nic společného … Ve výčtu hovadismů, vadí-li Vám tolik slova ´vůbec průvody´, změňte to na ´mnohé´ průvody – a je-li i to nežádoucí, tak ´průvody´vynechte, ale budou mi tam scházet. Koukejte, kamaráde, V+W byli odjakživa hubatý, to je součást naší osobnosti, a myslíte, že tahleta socialistická republika to nesnese? Dyť to snesla i kapitalistická!“ (6. července, s. 125).

V.
Tak vzácné knihy, s takovou péčí profesorem Matějkou vylovené z bostonského archivu, si zasluhují ovšem v Praze větší redakční péči, než jaké se jim zatím dostalo. Spíš by se slušelo říci: nedostalo. Tolik chyb a nesmyslů v komentářích a vysvětlivkách, jež tu tuzemští redaktoři, konkrétně „faktografický revizor“, ponechali, ve mně budí podezření, že text ani nečetli, natož redigovali. Jinak by tam nemohli ponechat hned v úvodu ke korespondenci 1963 – 1968 větu, že „korespondence z let 1963 až 1981 bude zahrnuta ve třetím svazku“, v úvodu hned k prvnímu roku by nepřehlédli zmíněný nesmysl o EXPU 63 v Montrealu a v úvodu ke „žhavému roku 1968“ by jim nemohl ujít blud, že tzv. „polednový“ proces roku 1968 byl vlastně procesem „podubnovým“. Píše se tu: „Dne 28. března 1968 byl Antonín Novotný zbaven vedoucího postavení hlasováním, v němž rozhodl Slováci. Alexandr Dubček se stal prvním tajemníkem Komunistické strany Československa.“ Ve skutečnosti se jím stal na zasedání 3. až 5. ledna téhož roku. Už tak krátké Dubčekovo panování i celé „pražské jaro“ tak tento úvod zkrátil o další tři měsíce. Ve vysvětlujících poznámkách, zalomených do textu, se opět vyskytuje povážlivé množství informací matoucích, nepřesných a zavádějících (některé už jsme uvedli výše), v lepším případě zbytečných, tj. hrubě podceňujících IQ čtenáře.

Tohoto redundantního rodu je např. v I. kapitole poznámka 82, jež ironicky protifrancouzské „rovnost – nepřátelství – blbost“ zbytečně dokládá, navíc s překlepem v posledním slově, francouzským „Liberté – Égalité – Fratermité“, stejně nadbytečná je např. poznámka 123, vysvětlující u jména Albee „americký dramatik Edward Albee, autor hry Kdo se bojí Virginie Wolfové“, netřeba českému čtenáři rovněž znovu a znovu, jako v poznámce 127, překládat, že „timing“ = „načasování“ nebo že „tikety“ jsou „vstupenky“ (kapitola II,, poznámka 24). Poznámky se často věnují vysvětlování dávno vysvětleného, zatímco v blízkosti posledně zmíněné poznámky zůstává nepochopitelně nevysvětlena zkratka Lizburt nebo Burtliz, takže věta „Taky jsem rád, že ten párek Lizburt nebo Burtliz je sympatičtější, než by se podle článků o nich zdálo“ (s. 95) může pro leckoho zůstat bez jmen Elizabeth Taylorová a Richard Buton nepochopitelná. Hned na další stránce vede polopatistický, doslovný překlad až matení čtenáře: Werichovo: „Fellini je pašák, alespoň for my money“ není samozřejmě Fellini „za mé peníze“, jak „vysvětluje“ poznámka 28, ale „Fellini podle mne, podle mého názoru“!

Stejně zbytečná a polopatismem matoucí je i poznámka 45, která Voskovcovu větu “nelze než se ošklíbat a dělat ad absurdum gags“ překládá jako „dělat absurdní gag“, namísto třeba – když už – dělat si srandu ad absurdum. Nevím také, proč se tu často předpokládá, že čtenář nepodrží informaci ani ob dvě stránky a překládá se znovu a znovu totéž (například poznámka č. 74 „hasty rande“ = „ukvapené rande“ a vzápětí poznámka 79 „hasty rande“ = „uspěchané rande“, nebo poznámka 144 „running commentary“ = „průběžný komentář“ a poznámka 154 kupodivu znovu „průběžný komentář“), proč se „tvůj přístup“ („approach“) v poznámce 106 překládá koženě jako tvoje „přistoupení“ (?), proč se ve filmové branži běžně užívané „lokace“ („location“) překládá ve III. kapitole toporně a zmatečně jako „skutečné dějiště“ (?, poznámka 7) atd. Namísto toho, aby redakce na stránce 180 čtenáři, který to těžko může rozluštit, prozradila, že věta „souhlasím s tebou o Eufratovi“ se týká Pavla Tigrida , vysvětluje se tu zbytečně a opět zmatečně běžný pojem z oblasti herecké techniky „understatement“ (= „podehrávání“) – jindy zase „understated“ - jako „záměrné podcenění“ (poznámka 49). Stejně tak v kapitole VII. chybí na straně 433 u zesnulého „Pepře“, že ten, kdo se pod tímto jménem skrývá a je o něm po celou dobu řeč, je Miloš Havel, strýc bývalého prezidenta.

„Kraft durch Freunde“ – má být ve skutečnosti „Kraft durch Freude“! – je tu v poznámce č. 62 vysvětleno jako „Síla z radosti“ – v daném případě ovšem „Síla z přítele“. (Spíš by se, když už, dalo říci „radostí k síle“). Jenže to podstatné, totiž že šlo o nakomandovaný optimismus z období nacistické okupace respektive o heslo protektorátních odborů (a tak to nepochybně Voskovec myslel) nám poznámka opět zatají. Z rodu čtenáře urážejících polopatismů je u nás snad i průměrně inteligentnímu delfínovi notoricky známý pojem „One Man Show“ vysvětlovat jako „hru s jedním hercem“ (poznámka 136). Česká redakce by také mohla vědět, že Matějkou vysvětlený titul „Fůra deště („Hatful of Rain“) o narkomanovi“ se u nás hrál pod názvem Klobouk plný deště (kapitola IV., poznámka 21), že „džobík“ netřeba vysvětlovat jako „zaměstnání“ (poznámka 45) nebo že Voskovcovo „budu psát stručně a koncizně“ je v českém jazykovém kontextu dostatečně srozumitelné ve smyslu „budu psát stručně a výstižně“ - a netřeba „koncizně“ vysvětlovat jako „stručně“ – čímž pak vzniká Voskovce nehodný jazykový nesmysl: „budu psát stručně a stručně“ (poznámka 32). Vrcholem až cimrmanovského polopatismu je potom poznámka 40, která Voskovcovo „EHM“ objevně vysvětluje jako „No tohle!“ nebo v téže IV. kapitole poznámka číslo 83, kde se „bidelnické“ překládá „bang bang bang Baang“ jako „Prásk, prásk, prááásk“!!!

Tyto a podobné nesmysly zůstávají v knize v plné parádě zachovány a nezredigovány, zatímco skutečné, zjevné omyly autorů dopisů (na stránce 309: „…a připíše tam jméno pana Cerlábka. Cerlábek, to je jméno, co? To byste se divil, co se tu po válce vyskytlo podivných jmen“) upřesněny vysvětlující poznámkou, třeba že jde o dramaturga Calábka, nejsou.

Problematičnost takto zjevně odbytých, zcela nezredigovaných poznámek a šlendrián těch, kdo je měli se znalostí tuzemského kontextu „fakticky zrevidovat“, je u Korespondence natolik do očí bijící, že jeden z vděčných a poučených čtenářů knihy, překladatel a herec Jiří Ornest neodolal, a poslal mi hustý třístránkový seznam nesmyslů a v lepším případě neohrabaností, vyskytujících se ve vysvětlivkách. Z jeho záslužných zjištění - z nichž některá bych sám nezjistil, ale jiná ovšem bijí do očí natolik, že je objevil i tak prachmizerný (ne)angličtinář jako jsem já - uvádím jen ta nejkřiklavější:

I. 1963, poznámka 36: „from the Sublime to the ridiculous“ místo matoucího pleonasmu „Od sublimního k směšnému“ je lépe „od vznešeného k nízkému“. Poznámka 48: „scirrhosis of the liver“ namísto „kornatění jater“ prostě „cirhóza“ či „tvrdnutí jater“, poznámka 119: „spot“ není žádné „místečko“ (!) ale „krátký výstup“, poznámka 124: „To je ovšem na in nocte consilium“ není „noc poradí“, ale „to je ovšem na noční poradu, noční konsilium“ .

II. 1964, poznámka 84: místo „nedávno jsem mluvil s Vašimi oficiálními lidmi“ („… with your official people“) snad třeba „…s Vašimi veřejnými činiteli“, poznámka 90: místo doslovného názvu hry jako „Pomalého tance na vražedné půdě“ („A Slow Dance on the killing Ground“ snad „Slowfox na popravišti“, poznámka 100: místo opět nesmyslně pleonastického „Český přínos k hraní bez fokusu“ („…to non-focused staging“) asi „český příspěvek ke zmatené režii, zmatenému inscenování“ , poznámka 116: místo: otrockého „předurčeného úspěchu“ („succces déstine“) nejlépe snad „reputace, dobrá pověst“.

III. 1965, poznámka 3: „…předtím na wardrobe call“ není žádné „…předtím na objednání garderoby“, ale prostě „na kostýmní zkoušce“, poznámka 17: „Mám, myslím, Battle sequence“ není „…průběh bitvy“, ale „bitevní scéna, bitevní sekvence“, u poznámky 45 „Jedna z těch věcí, chápeš“ („One the those things, you knot. Chápáte?“) schází to nejpodstatnější, že „One of those things“ je slavná Cole Porterova píseň z třicátých let. Vrcholným číslem vysvětlivkového nedorozumění je ovšem poznámka číslo 60: u Voskovcovy věty „už mám! Víš co… Je to otrava a potupa. Tolik o piles“ je jednoslovná vysvětlivka „hromadění“, zatímco jde – z kontextu je to víc než jasné – o „hemeroidy“! Poznámka 82: U Voskovcovy charakteristiky Dürrenmattova textu „je to strašně chytrá, příšerná murder mystery“ je matoucí vysvětlivka „záhadný mord“, přičemž jde o typické žánrové určení - „detektivku s vraždou!“ A konečně u poznámky 141 nejde o připomínku protektorátního „zatmění“ („blackout“), ale o „zatemnění“.

IV. 1966, poznámka 19: u scénáře „bridges“ nelze otrocky vysvětlovat jako „spojovací mosty a vyprávění“, ale “spojovací texty a komentář“.

V. 1967, poznámka 2: z kontextu zcela jasné „feed-back“ není třeba překládat, a když, tak ne jako „zpětné působení“, ale v češtině vžitým „zpětná vazba“. K poznámce 23, vysvětlující Voskovcovo „brain-washed pomocí V+W“ – Miroslav Horníček nemá „vylízaný mozek (sic!) pomocí V+W“, ale spíš naopak: „V+W mu pročistili hlavu“.
Poznámka 34 Voskovcovo „mívám s tím občas skvostný řev na personal appearances“ - nikoli doslovný Voskovcův „osobní výstup“, ale v branži běžnější „sólová vystoupení“. A konečně „jemný running gag“ není jemná „průběžná prča“ (!), ale gag, který se opakuje během produkce, „opakovaný fór“.

VI. 1968, poznámka 65: Voskovec líčí, že má v kabaretu „krásnej fialovej, oslnivej „fellow-spot“, ten osobní uhlíkovej reflektor…“, vysvětlivka však mate čtenáře, že u „fellow-spot“ jde o „společný výstup“, zatímco i z kontextu je mnohem pravděpodobnější, že jde o „reflektor, sledující herce“ („follow-spot“), v branži běžně nazývaný „boďák“. Znovu a posté opakuji, že všechny tyto verbální přehmaty nejdou na konto obrovské mravenčí práce profesora Ladislava Matějky, ale těch, kteří se znalostí domácího kontextu jeho práci kontrolovat měli a neučinili tak (faktografická revize). Činím to tu vlastně (s vydatnou Ornestovou pomocí) za ně – a měli by nám poslat svůj honorář.

Jedinou nadějí a příležitostí, jak všechny tyto a podobné nonsensy napravit, vidím v připravovaném třetím dílu Korespondence, u níž předpokládám důkladná errata obou dílů předchozích. A na otázky z titulu je vším, co jsme uvedli, dána zřetelná odpověď: platí všechny tři charakteristiky zároveň. Teď půjde o to, aby po vydání třetího dílu platily jen ty první dvě.

(Psáno pro Divadelní revui č. 2, 2008)

Blogeři abecedně

A Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy