Televize veřejné posluhy?

TELEVIZE VEŘEJNÉ POSLUHY?
Nemá smysl zde recyklovat hlášku o Zemanově „popelníčku“, ale jako sémiotický znak servility ČT vůči moci zafungovala příhoda dobře. Od prvého dne po zvolení nového prezidenta jsme nepoznali rozdíl média veřejné služby od média komerčního. Vlastně poznali: Nova byla co do kritičnosti, nezávislosti zpravodajského pohledu a hlídání demokracie „veřejnoprávnější“. V ČT se první večer po volbě objevil snímek Berndta Posselta, aniž nám tu (narozdíl od Novy) slůvkem připomněli sérii postupně vyvracených lží nejen o Posseltovi, jež tvořily jednotlivé příčky Zemanova žebříku k moci. Místo toho jsme v dalších týdnech na ČT sledovali v přímém přenosu z Vysočiny obden promrzlou Blanku Poulovou, kterak číhá na každý krok nového prezidenta do samoobsluhy, pátrá po obsahu jeho síťovky a zaznamenává jako hlavní zprávu dne moudra jako „koupil jsem si rohlíky“. Až příliš často se na Kavčích horách mění veřejná služba na veřejnou posluhu. A to jak směrem „nahoru“ (k politikům), tak směrem „dolů“ (k širokému diváckému vkusu).To první - s občasnou výjimkou veselých rýpanců ve 168 hodinách či v Otázkách VM a méně veselých v Reportérech ČT - se týká především zpravodajství a publicistiky, to druhé dramatických žánrů. Do ČT se zřejmě nedonesla nadčasová slova E. F. Buriana o rozdílu mezi veřejnou „službou“ a „posluhou“, takže se omlouvám , že je tu už několikátému p.t. ředitelství u Kavčích Hor zopakuji. Veřejná služba je „všechno to, co je opakem kýče; boj proti nízkým pudům diváctva; odhalování lží; odsuzování nemravnosti; nebojácná přiznání krutých pravd; snaha o kvalitní organizování širokého vkusu; odvaha k vynalézání novot; program ve velkém plánu. A veřejná posluha? Všechno to, čemu říkáme kýč; posluha nízkým pudům diváctva; sentimentální pozlacování nemravnosti; zamlčování třeba i krutých pravd; výmluvy na vkus širokého obecenstva; služebníčkování denní politice; kam vítr tam plášť; a všechny ty bezplánovité tance bez charakteru“ (1939). Klasickou ukázkou posluhy, tvářící se jako služba, byl bezzubý, dle přání vrchnosti „vylepšený“, rozuměj sterilně vykostěný díl “nového“ Nedej se o hororech, jež musí dýchat Ostraváci místo vzduchu (17.3. ČT 2). Za to co při inverzi dýchají, si mohou dle ostravských investigativců občané sami, zejména pak ti nesvědomití špindírové z Polska; fujtajbl, jímž na Ostravsku topí, prý tvoří až 50% znečištění. Přestože jsou tato procenta, vycucaná z prstu, v rozporu tvrdými daty dlouhodobého vědeckého monitoringu renomovaných agentur i se zdravým rozumem (topí se sajrajtem i jinde, a přesto tu nedýchají jedy), přistupme na ně alespoň hypoteticky, a ptejme se: kde zůstalo těch druhých 50%, za něž občané nemohou? Ministři, politici, kmotři i velcí znečišťovatelé si mohou z výsledku takové mediální lobotomie mnout ruce – na jejich konto tentokrát nepadlo v jindy kousavém pořadu jediné kritické slovo. Než takovou „investigaci“, to to rovnou zrušte!
Dokladem posluhy byl i dokument Roberta Sedláčka o Miloši Zemanovi Nekrolog politika a oslava Vysočiny (2008), vysílaný s nevídanou pohotovostí v prime-timu v rámci mediálního holdování ČT prezidentovi. Jakkoliv mám Sedláčkovy hrané opusy rád, a vzdor hrubému podceňování „lvích“ kritiků je řadím mezi to nejlepší, co hraný film po Listopadu přinesl, jeho dokumentární portréty celebrit politiky (Husák, Čuba) považuji z větší části za průšvih. Už C. G. Jung věděl, že osobnost, zbavená stínu, je osobnost falešná, chorobná. A tady je z vyretušováno ze Zemana úplně všechno, od jeho jedovatých slin vůči novinářům a médiím včetně Sedláčkových kolegů, až po silácká zahraničněpolitická vyhrožování preventivními jadernými údery. Nikdy nebyl žádný Bamberk, Olovo, IPB, Šlouf, Štiřín ani pokus o vykleštění demokracie opoziční smlouvou, nikdy nebyly soudně stvrzené lži, zkrátka barvotisková omalovánka o hodném dědečkovi hříbečkovi. Jemný přírodní lyrik české politiky kráčí rozvážným krokem hospodáře nádherně zvlněnou krajinou, jako by všechny ty kopce a lesy tu stály jeho zásluhou, usedá poeticky na břeh rybníka, kde zachraňuje drobné živočichy, vrhá zamilované pohledy na flóru i faunu, zbývá jen vstoupit mezi Zelené. A kudy chodí, tudy trousí moudra, takže by za ním měli chodit kameníci a rovnou to do chodníku tesat (Jan Werich). Tím kameníkem je tentokrát režisér, cupitá vedle celebrity v uctivém předklonu a pro její větší slávu se nechává přistihnout z triviální neznalosti Bible. Johann Peter Eckermann je proti Sedláčkovi úplný Jan Rejžek.
Srovnáme-li dramatickou tvorbu ČT (Vyprávěj, Policajti z centra, Nevinné lži) s produkcí komerční HBO (Terapie, Hořící keř), vidíme propastný rozdíl v nejvyšší profesionální kvalitě všech složek. Palachovský triptych Agnieszky Hollandové (a scenáristy Štěpána Hulíka) převyšuje ale tvorbu ČT i tím, že se nebojí novot i nepříjemných pravd. Tou nejnepříjemnější je zpráva o překvapivě rychlém masovém zlomu občanského vzdoru do stejně masové občanské rezignace a aktivní kolaborace, a to během pouhých dvou let (1968 – 69). To, že zlom film vysvětluje na osobních, privátních osudech, nejen že neškodí „celkovému tvaru“ filmu, jak jsem si přečetl v DN, ale patří to naopak k jeho největším kladům. Stejným nesmyslem je údajné „nadužití“ hudby: právě skrze její přítomnost ve zvukové stopě paradoxně oceníme dramatickou kvalitu ticha, a to v přesně načasovaných vypjatých momentech (viz např. sekvence anonymního zastrašování v prázdném bytě Palachovy maminky nebo scéna zhroucení paní Palachové u novinového stánku, kdy až omračující úder ticha je proříznut pouze nepříjemným, řeřavým dětským křikem). I pravou povahu rytmu poznáme až jeho porušením. Jan Grossman říkal, že nežijeme ve světě jevů, ale jejich výkladů. A tak Hořící keř není příběhem o Palachově činu, ale o jeho interpretaci. Zdánlivě zbytečný zápas, který o jeho výklad vedou osamělí hrdinové filmu, Janova maminka (filmová životní role Jaroslavy Pokorné), jeho bratr (Petr Stach) a JUDr. Burešová (Tatjana Pauhofová, ve své upřímné vyděšenosti i neokázalém sbírání odvahy k hrdinství věrohodná stejně jako Jan Budař v roli jejího mnohem pragmatičtějšího manžela) - ten zápas je dodnes aktuální. Už tím, že všichni stojí nakonec proti mlčící (a k moci stále loajálnější) většině – té většině, která se i díky Palachovi probudí k občanství až za dvacet let. A týmž oportunním občanům režisérka dnes slouží právě tím, že jim neposluhuje…
Teď jde o to, hej páni distributoři, jak zařídit, aby se její poselství k té většině vůbec dostalo.
(Psáno pro DN č. 7, vyjde v krácené verzi).