Archiv článků: červenec 2014

29. 07.

Křeč řeči a řeč křeči aneb Jakeš avantgardistou?

Vladimír Just Přečteno 4842 krát Přidat komentář

Křeč řeči a řeč křeči aneb Jakeš avantgardistou.
(Esej o znásilňování slov a šumavském brouku v hlavě)
Motto: „V duchovně bankrotářských dobách se místo názorové mince platí papírovými penězi fráze… Jestliže čteme noviny jen kvůli zprávám, pravdu se nedovíme, ba ani ne pravdu o novinách. Pravda je, že noviny nic neobsahují, nýbrž samy jsou obsahem…Jednou se třeba přijde na to, jak nepatrnou záležitostí byla taková světová válka ve srovnání s lidstvem, jež se mrzačí vlastním tiskem, a že v podstatě byla vlastně jen jedním z jeho důsledků… Jsem přesvědčen, že události se už vůbec neodehrávají, nýbrž že za ně samočinně pracují klišé.“ (Karl Kraus, 1914).

Není to tak dávno, co jsem se v novější historické literatuře setkal s překvapivým poznatkem: v žádném z dostupných titulů seriozní literatury o konci komunistického režimu u nás (od Sukova skvělého Labyrintu revoluce, až po zevrubnou Chronologii zániku komunistického režimu v Československu 1985 – 1990) jsem kupodivu nenalezl to, co jsem předpokládal, že hned při prvém otevření knihy – a hezky tučně vytištěno – najdu jako základní informaci. Totiž, jakékoli bližší údaje, od přesného data, místa až po zhodnocení reálného společenského dopadu, týkající se památného Jakešova proslovu na Červeném Hrádku ze 17. 7.1989. Považuji tento proslov, jehož podvratným obsahem („informatickou bombou“) nebyla žádná převratná či supertajná informace, nýbrž řeč sama, za jeden z podstatných úderů, pod nímž se onoho osudného roku totalitní režim začal viklat v samotných základech, až se o pár měsíců později pod dalšími již známými údery složil překvapivě rychle jako domeček z karet. Už Heydrich (a po něm třeba Ecův slepý Jorge ve Jménu růže) věděl, že autoritu živí strach, a ničí smích. Moc, podemletá smíchem (smíchem nikoli potutelným, utajeným doma pod duchnou, ale veřejným, šířícím se díky audio- i video-nahrávce lavinovitě po republice), se stává ze dne na den bezmocnou a její pád bývá pak jen otázkou času. Jak se však zdá, historici dosud význam této bizarní události až na výjimky nezaznamenali, a když, tak ji považují nanejvýš jen za jakési anekdotické intermezzo, nijak zvlášt´podstatné pro další vývoj. Oni i další humanitní, společenskovědní a uměnovědní badatelé mají obecně sklon podceňovat fenomén řeči, „jazyka doby“, a to už více než 100 let (navzdory varovným hlasům tří velkých Karlů - Krause, Čapka a Poláčka, navzdory analýzám Václava Havla, Petra Fidelia, Václava Jamka a několika málo dalších výjimek z pravidla). Nevidí a neslyší například v Jakešově řeči (nejen v její verbální, ale i v její mimické, gestické a intonačně-hlasové rovině), jež de facto informuje jen sama o sobě a nikoli o světě (jak se pyšně domnívá), zároveň bezděčné usvědčení systému, který ji zplodil a jehož je exemplárním obrazem. Uniká jim, že tato dokonalá, krystalicky čistá „řeč režimu“ usvědčuje lépe než sebebrilantnější analýzy podstatu tehdejšího „režimu řeči“. Režim, který odvozoval svou legitimitu od Marxe, Hegela a dalších filosofů, vyprodukoval u nás ve finále Jakeše a jeho řeč: to nebyla řeč, to byla křeč režimu. Sebelepší satirik by v geniální zkratce nevyjádřil obraz degenerace a nevyhnutelného krachu systému lépe a názorněji, než to v červenci 1989 učinil muž na špici tohoto systému.
CO MÁ SPOLEČNÉHO MILOŠ JAKEŠ A MARCEL DUCHAMP?
Důležitá je přitom jedna okolnost: proslov nejmocnějšího muže v zemi byl šťastnou indiskrecí vytažený z navyklého vnímacího kontextu, totiž z kontextu nudného, rutinního rituálu uzavřeného zasedání jakési západočeské partajní organizace – zasedání, jakých byly v těch letech stovky a tisíce. Na unavených tvářích posluchačů z videonahrávky, automaticky si zapisujících výroky řečníkovy – nebo předstírajících, že si je zapisují - , skutečně nenajdeme ani stopy nějakého údivu, překvapení, šoku, zvýšeného zájmu, žádné oči v sloup, kroucení hlavou či zdvižená obočí, tím méně pak sebemenší stopové prvky jakéhokoli smíchu či jen ironického úsměvu: takových schůzí i takových frází zažili tito poradami uondaní aparátníci už asi bezpočet (neshledávali očividně na řečníkových frázích ani intonacích nic nepřípadného, vyrostli uprostřed nich, žili v nich a z nich, byly jejich pracovním kódem a oni sami byli nejen momentálními nositeli, ale i mentálními plody těchto frází). Mohli si říkat, kdyby byli obdařeni ironií a kritickým myšlením (nic na světě jim nebylo vzdálenější), spolu s Karlem Krausem: „V postižených dobách bývá čin silnější než slovo, ale silnější než čin bývá žvást. Žijeme ze žvástu a v tomhle zvráceném světě ozvěna budí volání…“ (V téhle velké době)
Suma sumárum: zmíněné vytažení jednoho banálního, triviálního proslovu v květnu 1989 z banálního, triviálního referenčního rámce do nového vnímatelského kontextu, jímž bylo nestranické, občanské a tudíž i kritické auditorium českých a světových médií, bylo v politickém smyslu stejně revolučním činem jako v umělecké rovině dávné vytažení legendární záchodové mísy Marcela Duchampa, přenesené tímto avantgardistou z kontextu pisoáru do kontextu výstavní síně. Mezi pisoárem a partajní schůzí není v tomto smyslu až tak velký rozdíl. Jakešovy fráze a intonace byly v partajním prostředí jejich uživateli přijímány se stejnou samozřejmostí, jako je přijímána záchodová mušle uživateli pisoáru. Proto tomu, kdo má tuto záměnu kontextu na svědomí, kdo měl ten spásný nápad interní nahrávku vypustit prostřednictvím demokazet do světa, patří stejný vavřín, jako Marcelu Duchampovi.
Neboť i pro Jakešovu řeč, jež svou nenapodobitelnou stylistikou, lexikem, syntaxí a intonacemi vypovídá sama o sobě, platí výměr Martina Heideggera: „Člověk se tváří, jako by byl tvůrcem řeči, zatímco je to přece ona, která vládne člověku… řeč je to první a nakonec i to poslední, co nám svým pokynem přibližuje bytnost věci.“ (Básnicky bydlí člověk). To ne Jakeš aparátnickou řeč, ale aparátnická řeč Jakeše uhnětla k obrazu svému. Bytnost věci – v daném případě komunistického režimu a jeho bytostného způsobu vládnutí jako lhaní, jako návodu k životu ve lži a v manipulaci („To vy musíte psát na ten ústřední výbor, aby my jsme pak mohli říct, podívejte se, to ne my, to lid si to žádá, lid to chce!.. A ne nechat ten svůj ústřední výbor ve štychu…“) – byla touto řečí beze zbytku odhalena, a to jediným, jaksi skalpelově čistým, obecně srozumitelným způsobem. Způsobem, k němuž nebylo třeba dodávat jediné slovo komentáře.
ZÁPASY O REŽIM ŘEČI
Čtyřicet let předtím tentýž režim v inscenovaných procesech – ještě neunavený, čerstvý, při síle a hlavně co do lidské krve při chuti - sám sebe usvědčoval jinou řečí své řeči. Komunistická (novo)řeč padesátých let navenek odhalovala – opět nejen militantním lexikem a syntaxí, ale i savonarolovskými intonacemi - vlastizrádce a špiony, ve skutečnosti řeč této řeči odhalovala opět sama sebe, tj. válkychtivost a od A do Z inscenovanost celé záležitosti: „Vyšetřování je v podstatě skončeno a je možno přistoupit k inscenaci veřejného procesu“, praví se ve Zprávě Státní bezpečnosti o stavu vyšetřování pro bezpečnostní komisi ÚV KSČ (23.3.1950) A samotný monstrproces s Miladou Horákovou je možno ze semiotického hlediska chápat jako neustále probíhající zápas dvou režimů řeči: cílem toho „prvního“ (a tomu byly podřízeny veškeré prostředky, od mučení a mlácení až po drogy a soustavné zabraňování spánku) nebylo nic jiného, než vecpat či chcete-li násilně přeložit ten „druhý“ jazyk, totiž přirozený jazyk lidské zkušenosti, do toho „prvního“, totiž do jazyka války, jehož prvním nápadným znakem je u Stalina jako u Hitlera nejen nadužívání, ale přímo orwellovské znásilnění slova „mír“. Jinými slovy, jde o překlad do vyprázdněného jazyka totalitní moci. Jakoby v procesech o nic jiného, než o naučení a osvojení si cizí řeči, nakonec nešlo. Vyprázdněná řeč totalitní moci („pretext“) si od počátku činila absolutní nárok na popis světa, tj. na „univerzální řeč“ doby, chystající se k válce. Tato militantní řeč, jejímž slovníkem byla i nesourodě slepená skupina kolem Milady Horákové označena jako „záškodnická“ a její činnost pojmenována jako „záškodnické spiknutí“ a „pátá kolona“, je osm měsíců po způsobu drastické jazykové výuky doslova vtloukána do hlav adeptů, je dennodenně biflována na celách a její znalost je novými a novými jazykovými „cvičeními“ neustále přezkušována. Sebenevinnější rozmluva s cizincem před dávnými lety překládá se tu jako „vejití ve styk s nepřátelskou osobou“, každé kritické vyjádření či kritická zpráva k čemukoli jsou označeny za pokus o „špionáž“, „vytvoření páté kolony“ a „přípravu války“. Podle stupně dovednosti osvojit si tento nový cizí jazyk, tuto „novořeč“, je obětem (na málo čem se přeživší shodnou jako na tomto konstatování) slibována odměna nikoli v podobě závěrečné jazykové státnice, ale v podobě života. Proti této řeči totalitní moci stála však zoufalá snaha o uchování zbytků přirozené řeči: jazyka, jenž trvá na pojmenování věcí v jejich původních, ideologicky nepokroucených významech a lidsky ztišených intonacích, jež odpovídají běžným hovorovým, nikoli lágrovým intonacím před nastoupenou jednotkou. Zbytky této přirozené řeči jsou velmi dobře patrné z filmového záznamu procesu – jsou to totiž ty věty a formulace, jež byly ve vydaných protokolech nemilosrdně mýceny. (Obžalovaný Josef Nestával na filmovém záznamu: „Cítím se vinen jenom v některých částech obžaloby, v některých částech bych chtěl svou vinu osvětlit…“ Protokoly: „Cítím se vinen podle platného znění obžaloby“).
Milimetrovou bitvu o jazyk – přesněji: bitvu o charakter řeči dané řeči - lze sledovat téměř u každého výslechu obžalovaných:
Urválek: „Byl to, paní obžalovaná, program protilidový?“
Horáková: (vrátí se i ztišenou intonací do režimu své řeči) „Byl to ten program, který byl v rámci socializující demokracie… „
Urválek: (řve) „Počkejte! Nechte socializující demogracii, a já se vás ptám, jestli to byl program proti lidu, proti jeho zájmům a nebo ne! A prosím, teď můžete říct buď ano nebo ne!“
Horáková: (tiše) „Byl to program proti přísnému uplatnění socialistické linie, bezvýjimečnému uplatnění socialistické linie…“
Trudák: „Hospodářské zprávy – k čemu to mělo sloužit?“
Horáková: „Jednak k jejich informaci, jistě, osobní, a jednak k tomu, aby se stali hodnotnými informátory…“
Trudák: (okamžitě si to přeloží do svého jazyka) „Vy tomu říkáte infomátory, my tomu říkáme špiony…“
Předseda senátu je v tomto směru jakýsi vrchní řídící jazykové školy. Zabořen do svého scénáře („pretextu“), co chvíli obžalované napomíná, že pořád ještě mluví svým, a ne jeho jazykem a vrací jejich vývody zpět rozmrzelými větami jako „Paní obžalovaná, mně nejde o to, abyste mi tu líčila skutečnosti…“ „No tak, to by bylo příliš obšírné…“, „K tomu se ještě dostaneme, já ale teď chci od vás slyšet“. Když už neví co s nedisciplinovaným žákem jazykové školy, ujede mu: „Vy to pořád nějak formulujete…“
Právě v tomto takřka neznatelném, milimetrovém zápase obžalovaných o uchování si zbytků autentické lidské řeči tkví skrytý heroismus těchto procesů (tento zápas o řeč řeči v následných inscenovaných procesech s komunistickými funkcionáři typu Slánského už takřka nezaznamenáme, extempore mimo „pretext“ jsou naprostou výjimkou, a všichni, obžaloba, obhajoba i obžalovaní jakoby už mluvili jedním jediným univerzálním jazykem z pera jednoho „autora“: řeč se už liší pouze intonacemi, u obžalovaných zůstávají jakoby kajícně zkroušené, u prokurátorů a soudců vystupňovaně, až extaticky militantní). V marném zápase o lidský charakter řeči můžeme vidět i skrytý, ale o to urputnější zápas většiny obžalovaných o uchování si zbytků ponižovaného a strašlivým utrpením degradovaného lidství. Zápas, který i v rovině řeči, definitivně vymknuté z předem daného „pretextu“, přímo vzorově vrcholí výslovným závěrečným přihlášením hlavní obžalované k „ideálům Masarykovým a Benešovým“.
ŠUMAVA: BROUCI V HLAVĚ
Pravé interpretační orgie a semiotické tance můžeme zažít i v současných řečových projevech. Některé zápasy o „řeč řeči“ se vztahují k minulosti: už nejméně dvacet let se ve veřejném diskursu českém, německém i rakouském vede urputný zápas o jedno slovo, o souhrnné pojmenování poválečného násilného vysídlení „našich Němců“ (termín „sudetských“ – vzhledem například k početným a patřičně postiženým Němcům brněnským, nehledě na Němce karpatské – se mi jaksi vzpírá pod rukama). Na centrální Šumavě, těsně u bavorských hranic, leží na holé planině – kdysi kvetoucí obci s několika hospodami, poštou, školou, kostelem a mnoha stovkami obyvatel – obnovený hřbitov a namísto barbarsky zničeného novogotického kostela (srpen 1956) se tu mlčky tyčí k nebesům pouze dřevěný „žalující“ kříž. U paty kříže byl německý nápis, v němž bylo slovo „Vertreibung“ (= vyhnání), na blízké ceduli Národního parku, rekapitulující dějiny místa a jeho obyvatel, jsem četl naopak české „vyhnání“: obě slova byla jako jediná z nápisů něčí rukou soustavně vyškrabávána. S pravděpodobností, hraničící s jistotou, lze soudit, že v prvním případě škrabe ruka česká, ve druhém bavorská. O kousek dál, u hřbitova, však česká nápaditost vyvěsila na třetí ceduli konečně bílý prapor verbálního smíření: u letopočtu 1945/46 je tam dialekticky uvedeno „vyhnáni do odsunu“. A je po bitvě.
Nikoli však po válce. Nejde totiž jen o jednu zapadlou šumavskou ves, použil jsem ji jako model přetrvávajícího řečového kolbiště. Jak známo, vede se, mezi historiky i politiky, tichá válka slov = interpretačních klíčů nejen o „vyhnání“ (obvyklé německé pojmenování) a „odsun“ (obvyklé české pojmenování jednoho a téhož jevu), ale někdy je také ve hře i emotivně neutrální, už od dob Winstona Churchilla mezinárodně běžně používaný „transfer“. Nuancovanější historické práce (ne však politici a populisté na obou stranách hranic) připouští alespoň pro prvou, nelegální etapu „odsunu“, tj. od května 1945 do ledna 1946 i termín „vyhnání“ a „odsun“ či „transfer“ používají až pro druhou, spořádanou etapu akce. Problém je v tom, že první termín, nepoměrně bližší poválečné realitě, problém odkrývá i zakrývá zároveň: odkrývá jeho podstatu, ale v jisté zabetonované ukřivděnosti vyhnanců zakrývá jeho bezprostřední příčinu (násilnický nacionální socialismus, který si nejen s vyháněním, ale i s průmyslovou likvidací celých skupin obyvatel věru nedělal starosti). Druhé dva termíny jsou už jasně „vyviňující“, neobsahují totiž žádné násilí a tedy pro uživatele tuzemského etnika, které daný akt provádělo, jsou vysloveně alibistické (řeč tu ovšem opět řečníka mimoděk zrazuje: ten, kdo rád používá „odsunu“, podvědomě jakoby chtěl celý problém i „odsunout“ , vytěsnit do individuálního i kolektivního nevědomí). Oba v Čechách oblíbené termíny jsou natolik eticky a hodnotově neutrální, ba byrokraticky vyprázdněné, odcizené, tj. neosobně zbavené lidského rozměru, že se alespoň v seriozním diskurzu k nim musí přidávat – aby se alespoň přiblížily pojmenování reality – další adjektiva: „divoký odsun“, „násilný transfer“ atd. „Vyhnání“ nic takového nepotřebuje (paradoxem je, že tento už půl století oblíbený termín našich západních a jižních sousedů do našeho řečového kontextu poprvé nevnesli představitelé sudetoněmeckého, ale českého nacionalismu: Benešův tajemník Prokop Drtina to byl, kdo jako první už v průběhu května 1945 programově vyzýval k „vyhánění našich Němců ihned, okamžitě, všemi způsoby, před ničím se nesmíme zastavit a zaváhat, každý z nás musí pomoci v čištění vlasti.“ (Paradoxy pokračují: i tehdejší běžný, ba oficiální termín „čistění“ respektive „čistka“ by dnešní nekritičtí obhájci politiky prezidenta Beneše za boha nevzali do úst).
Zůstaňme ještě chvíli na Šumavě. Tamní aktivista a někdejší předseda Svazu šumavských obcí František Nykles zřejmě vůbec netuší, jak ho v jeho technokratickém myšlení řeč zrazuje, když se před lety při slavnostním mezinárodním aktu otevírání výstavy Paměť krajiny na Kvildě, pokusil rekapitulovat poválečný vývoj těmito „vyviňujícími“ slovy: „V důsledku nastalé poválečné politické situace došlo k reorganizaci ostrahy hranic a k následnému vytváření zakázaných hraničních pásem, ke kterých byli vystěhováni civilisté“ a „…stavební firmy vymazávaly z mapy pohraničí jednu obec a samotu za druhou, ušetřeny nezůstaly ani kostely, hřbitovy, kaple a ostatní duchovní a církevní památky.“ (Kvilda, červenec 2008). Z těchto slov je už viník přímo vzorově vytěsněn: to jsme nebyli my, naši funkcionáři, naši starostové a politruci (někteří z nich z řad tehdejších důstojníků Pohraniční stráže dokonce tehdy na Kvildě Nyklesově řeči s chutí zatleskali!), kteří likvidovali vesnice, vyhazovali kostely a hřbitovy do povětří, a vedli v zadrátované republice pomocí vysokého napětí, psů a kulometů válku proti vlastnímu obyvatelstvu. To všechno zavinila „politická situace“ (tu nelze přece hnát k odpovědnosti, nelze ji trestat ani morálně ostouzet) a „stavební firmy“ (dtto)! Řeč této řeči nevede logika pravdy ani gramatika, ale čirý alibismus: nedefinuje se snahou pojmenovat, ale zakrýt.
Nadepsání problému je vždy první a většinou nevratný krůček řeči na cestě k ideologické manipulaci, a to zdaleka nejen ve vztahu k minulosti. Zůstaňme ještě potřetí a naposledy na Šumavě. Zahájí-li televizní moderátor řeč zdánlivě seriozní větou, že „Na Šumavě probíhá už 20 let spor o způsob řešení kůrovcové kalamity“ nebo ještě odborněji „Experti se přou o to, jak nejúčinněji likvidovat nebezpečí gradace lýkožrouta smrkového“, pak je už jen tímto falešným nadepsáním nastoupena cesta řeči na nevratnou verbální výhybku, na jednu ze dvou slepých kolejí. Tou se podařilo za dvacet let vzbudit u české veřejnosti nevymýtitelný dojem, že hlavním smyslem národního parku je boj s kůrovcem (tímto schizoidním bludem netrpí veřejnost žádné jiné civilizované evropské či americké země). V tomto případě jedeme po zavádějící koleji úvahy o standardním hospodářském lese, kde pojem „škůdce“ a „kalamita“ má úplně jiný smysl než ve standardním národním parku (jedině tam totiž není brouk „hrobařem“, ale „gynekologem“ nového lesa, neboť předmětem ochrany tu není dřevo, ale přírodní procesy). Cesta řeči po slepé koleji pokračuje dalšími zdánlivě korektními zastávkami typu „spor je o tom, zda člověk, který lesy v minulosti hospodářsky využíval, jim má teď podat pomocnou ruku (tzv. aktivní ochrana lesa) – nebo zda si příroda pomůže sama“. Už takovéto položení otázky (v níž se šikovně schová fakt, že na konci naší nezištné pomocné ruky bývá motorová pila) dopředu předjímá odpověď. Chceme přece všichni „zelenou Šumavu“, nebo ne?! A tady už vás má řeč tam, kde vás chce mít, apeluje na vaši solidaritu se zelenou (nikoli uschlou, „šedivou“) přírodou, ve skutečnosti ovšem zakrývá motiv zisku (leč i zde „řeč“ zrazuje mluvčího: zavedené termíny typu „přibližování dřevní hmoty“, či k „přírodě šetrné“ tzv. „přibližovací mechanismy“ v jádru národního parku nemají co pohledávat, neboť podprahově nadřazují hledisko člověka a jeho zisku hledisku přírody, z hlediska přírodních procesů jde vždy o „vzdalování“, „ochuzování“ a „zcizování“ organické dřevní hmoty, nikdy o její „přibližování“). Stejně slepou kolej nastoupí ovšem řeč i v opačném případě, když totiž v ní vítězí paušální, nerozlišující dogma „jakékoli zásahy člověka v národním parku jsou vyloučeny“. Zasahovat těžkou technikou v jádru národního parku pod záminkou ochrany před škůdci je vandalismus. Podobný vandalismus naruby by ovšem představovala bezohledná snaha rozvíjet nerušené přírodní procesy i s kalamitami („divočinu“) v bezprostřední blízkosti lidských a hospodářských sídel. Proto jsou všechny národní parky světa rozděleny do zón, jež rozlišují různý stupeň ochrany přírodních procesů. Hrát si na národní park a hádat se 20 let o to, zda v bezzásahovém území zasahovat či ne, tj. zda jeho největší, pokud možno souvislé jádro řídit motorovou pilou je totéž, jako postavit si Národní divadlo a přít se 20 let o to, zda v něm má či nemá být jeviště. Místo, kde má režii i scénografii výhradně v rukou příroda, je jevištěm každého standardního národního parku na světě: zbytek jsou jen různě veliká a různě přístupná hlediště.
Závěrem rada pro čtenáře či posluchače: scvrkne-li se vám hned v nadepsání problému téma Národního parku a šumavského brouka (jenž v realitě tamního lesa pokrýval až do Kyrillu pouhých 3 - 4% , zato ve virtuální realitě médií představoval už tehdy 99% referencí o daném problému) do magické floskule „kácet x nekácet“, vyskočte z téhle slepé řečové výhybky, dokud je čas.
GLOBÁLNÍ ŽVÁST JAKO ÓDA NA HORIZONTÁLU
Filosof Paul Virilio ve své Informatické bombě cituje jakýsi firemní článek s příznačným názvem Being digital („Digitální bytí“), který ve své promluvě k internetovým surfařům („internautům“) říká: „Stručnost je duší elektronické komunikace“. A Virilio k tomu připojuje další výrok, tentokrát z úst miliardáře George Sorose: „I tu nejsložitější situaci dokážu redukovat na její nejjednodušší výraz.“ Z tohoto faktu elektronického zrychlování a zestručňování komunikace vyvozuje filosof hrozbu nové negramotnosti a analfabetismu. Tedy rýsující se epochu němých telefonů, dějin bez řeči, komiksů bez bublin. Mám trochu opačné obavy: že řeč nahradí dějiny. Technologie otevřela stavidla a zavalila nás – zejména z bezedných hub politiků a jejich „píáristů“ - nezastavitelná inflace slov („floskulí“). Mám obavy z bezbřehé mnohosti, nikoli z lapidárnosti zpráv, z éry žvástu, z křeče řeči, jíž dosud setrvačně považujeme za komunikaci. Mám obavy, že z bezbřehé, tekuté webové povodně stále rozplizlejších a anonymnějších projevů globální grafomanie (co uživatel netu, to někým čtený grafoman, co „bloger“, to literární titan ve vlastních očích) už jen tak nevybředneme, že jsme se v ní nenaučili plavat, odněkud někam směřovat, že jsme jí (doslova i obrazně) unášeni. A že přijdeme – nebo už jsme dávno přišli - právě o tu démonizovanou stručnost, schopnost přesného, odborného pojmenování. O schopnost řeči, jež skutečnost našemu poznání otevírá: namísto toho má veřejnost (nejen ta šumavská) trvale nasazeného „brouka v hlavě“, který mu obrovskými mediálními krovkami zastínil autentickou realitu, například autentickou šumavskou přírodu (tj. nejen s mediálně vděčnými pahýly, ale i s miliony semenáčků pod nimi). Učíme se na realitu nanášet nové a nové verbální nátěry, stále pestřejší laky a ornamenty („řeč řeči“), jež ji zdobně zakrývají („Kdo nemá temperament, potřebuje ornament“, Karel Kraus).
Funkcí řeči politiků (křeč jako vlastní „řeč řeči“) je její podstatu zakrývat. Propouštění a likvidaci tradičních odvětví nazveme „zeštíhlováním“, asistovanou sebevraždu „důstojným způsobem umírání“, těžbu staletých rezonančních smrků „aktivní ochranou lesa“, tvrdá fakta o globálních klimatických změnách označíme, abychom nemuseli omezit svou energetickou nenažranost, uklidňující nálepkou „módní zelené ideologie“ a „ohrožením naší svobody“. Naši zmíněnou energetickou nenažranost zakryjeme – což je v integrující se Evropě snad možné už jen v naší ČEZské republice - zastydlou nacionální frází o „národní energetické soběstačnosti“ (přitom budujeme nové bloky elektráren jen a jen na vývoz, rozuměj: pro vyšší zisky manažerů a akcionářů čEZu). A kdykoli překoná míč nebo puk brankovou čáru, tak pokaždé znovu „přepisujeme dějiny“. A konečně: čtvrtstoleté miliardové krádeže za bílého dne a za přímé asistence státu jsme jednou provždy geniálně opsali klausovskou větou: „transformační náklady byly nenulové“. Není-li toto všechno ztráta stručnosti a věcnosti, není-li to inflace slov, jež se stoupající rychlostí mediálního oběhu mají stále omezenější dobu platnosti, pak nevím, co tyto pojmy znamenají. Vzdalují nám svět přirozené lidské zkušenosti, vzdalují nám dříve obývanou blízkost bytostí i věcí: „Co je to blízkost, jestliže přesto, že i největší vzdálenosti byly zkráceny na minimum, neustále uniká? Co je to blízkost, když ji toto neúnavné odstraňování vzdálenosti dokonce zapuzuje? Co je to blízkost, že když jí není, chybí i dálka?“, ptá se filosof Heidegger. Ví, že pravá „blízkost má uchovávat dálku“, ví, že jen „pokud šetříme věc (přírodu) jako věc, obýváme blízkost…“, jinak „bytnost věci nevychází nikdy najevo, tzn. nedostává se k řeči.“ (Věc / Das Ding). Převedeno na šumavskou kauzu: pokud na vymezeném území nenecháme přírodu mluvit jejím jazykem, a budeme ji i zde poučovat pilou a chemií, nikdy si neosvojíme její řeč, zůstaneme vůči ní totálními analfabety. Nedozvíme se, čím příroda skutečně je a ztrácíme šanci se z ní poučit.
Čtu-li někdy (naštěstí pro své zdraví to dělám zřídkakdy) diskuse anonymních blogerů, čím méně informovaných, tím ve svých kategorických soudech a urážkách suverénnějších, procházím-li – většinou omylem – nekonečně užvaněné portály a jepicové debaty našich webových einsteinů (prosím nechat malé „e“), pokouším-li se analyzovat „řeč jejich řeči“, v níž množství slov je vždy nepřímo úměrné myšlence, vzpomenu si zpravidla na varování jiného, tentokrát českého filosofa. Filosofa, pro něhož esej byl způsobem, jak přinutit řeč, aby vydala svá tajemství:
„Jediné, čím nelze otřást, nejsou důvody, nýbrž osobní záruka… Argumenty Sokratovy, Kristovy, Brunovy, Husovy a jiných jsou nebo mohou být sporné; ale příklad a oběť života, tato pečeť jistoty, vtisklá jejich pravdě, je mimo každý spor… Neptej se proto, co je pravda; ptej se: zač dovedu ručit? ….V pravdě přestávají být slova pojmy, tj. logickými konstrukcemi, a stávají se tím, čím původně jsou, tj. výrazy: pravda … je projevem niterným, nemá horizontální vazbu, ale je článek po článku ztužena ´vertikálně, vzepřena o dno, o nitro.“ (Josef Šafařík: Sedm listů Melinovi).
Obávám se, že stále anonymnější digitální komunikace stále vyprázdněnějších pojmů, osob, institucí a politiků bez osobního ručení bude už nikoli jen sonátou horizontálního života, jak naivně zpíval v minulém století ještě S. K. Neumann, ale kakofonií horizontálního života, na úkor všeho vertikálního, niterného, kosmického a - autenticky přírodního.

Blogeři abecedně

A Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy