Archiv článků: leden 2015

15. 01.

Ranní úvahy 5: Čeští prezidenti

Vladimír Just Přečteno 2939 krát Přidat komentář

Od Husáka k Zemanovi – a zpět?

„Alebo s Dubčekom odídem, alebo s Dubčekom budem stať. Tretí cesty nie je!“ Toto prohlásil v dramatickém létě 1968 po návratu z Moskvy dr. Gustáv Husák, aby vyvrátil chýry, které se o jeho postoji k Pražskému jaru, a konkrétně k ikoně Dubček, ve veřejnosti šíří. Bohužel tento výrok, který otisklo i tehdejší Rudé Právo, bývá v různých Husákových portrétech (naposledy se o něj s ne příliš velkým zdarem pokusil Robert Sedláček) zamlčen, resp. překryt notoricky se opakujícím záběrem ohnivého Savonaroly, který od řečnického pultu v touze po čistotě volá: „Nechť odpadne vše, co je kolísavé a oportunistické...“ Jenže ten první výrok Husáka jako cynického lháře charakterizuje mnohem přesněji. Od plamenného slibu, že bude s Dubčekem buď stát, a nebo s ním odejde, uplyne pouhý rok. A poté co Dubček v srpnu 1969 jako předseda Federálního shromáždění ochotně vykoná špinavou práci, téhož Dubčeka tentýž Husák vyhazuje ze strany a usazuje se na dlouhá desetiletí v jeho křesle prvního, od roku 1971 generálního tajemníka. A od roku 1975 obsazuje na čtrnáct let post symbolicky nejvyšší - Pražský Hrad. Tím dostal nápis na prezidentské standartě o pravdě, která vítězí v krátké době už podruhé (a bohužel, jak vidíme, ne naposled) povahu čisté parodie. Patnáct let předtím tu standartu znectil přinejmenším Antonín Zápotocký svými bláboly o měnové reformě. Na rozdíl od „dělnických prezidentů“ ovšem Husák budil až do srpna 68 určité naděje – inteligencí i řečnickými schopnostmi převyšoval nejen své předchůdce, ale i celé slavné předsednictvo ÚV KSČ. Navíc měl pověst vězně padesátých let, který se nenechal zlomit k veřejnému pokání. Málokdo si tehdy vzpomněl, že tentýž Husák krátce předtím, ještě před Únorem 1948, vykonal pro Gottwalda práci z nejčernějších, v podobě kriminalizace a následné likvidace slovenského vítěze voleb – nekomunistické Demokratické strany. Šlo o faktickou slovenskou generálku na český Únor 48.
Ať tak či onak, faktem zůstává, že v osobě Gustáva Husáka obsadil pražský Hrad dosud zřejmě největší (a nejobratnější) lhář. Tato vlastnost je bohužel v nejkřiklavějším rozporu s jedinou smysluplnou rolí našich prezidentů od Masaryka po Zemana: tou rolí není reálná moc, nýbrž moc obrazu, moc identifikačního symbolu. Zdroj moci tu není v rovině reálpolitické, ale mediální – a mravní. Tak jak se národ mohl bez problémů mravně identifikovat s Masarykem nebo Havlem, nemůže se bez újmy na svém charakteru identifikovat s někým, kdo například tvrdí, že byl při masakru na Národní třídě, a jako důkaz banality té události uvádí strejdy milicionáře, kteří tam jak známo nebyli. Ale o tom až někdy jindy.
(Odvysíláno v pátek 16.1.2015 na ČRO3 Stanice Vltava v 06.50. K dohledání všech 5 úvah: www.vltava/rozhlas.cz)

15. 01.

Ranní úvahy 4: Čeští prezidenti

Vladimír Just Přečteno 2723 krát Přidat komentář

„DĚLNIČTÍ“ PREZIDENTI: 3x NOVÁ ROLE
Doktor Hácha v březnu 1939 obětoval ve své trestuhodné politické malodušnosti mezinárodně i vnitřně stát, k čemuž neměl ani práva ani žádné legitimace. Jsou věci a principy, které se nikdy – za žádnou cenu, ani po nejkrutějšími hrozbami a nátlakem – neobětují. Podpis, vzdávající se svobodného státu, neodůvodní, neospravedlní a neomluví nikdo, nikdy a ničím. Toto napsal ve svých Pamětech prezident, který v podstatě totéž, zač zavrhl svého předchůdce, učinil předtím i potom sám, a to jak v roce 1938, tak o deset let později. Vždy za vojensky méně bezvýchodné situace, než byl 15. březen 1939. Edvard Beneš byl postaven minimálně 2x v životě před úkol, jenž by byl nad síly i mravně mnohem silnější osobnosti. „Nikdy nebyl kritikem české společnosti ve smyslu Masarykově,“ píše historik Jan Tesař. „Spíš se na příběhu Masarykově naučil, že kritik je z národa vylučován, avšak jakmile se naučí vyprávět pohádky dle současného vkusu, stává se uznávaným prorokem“. Oblíbenou Benešovou pohádkou byl hodný báťuška Stalin a jeho „stále více se humanizující režim“. A tak v obraně před jedním diktátorem (jemuž v době Mnichova, zrazen spojenci, ustoupil) odevzdal takříkajíc na stříbrném podnose zemi i s odkrojeným kusem území a celou jednou skupinou obyvatel jinému krvavému diktátorovi, a jeho českému satrapovi Gottwaldovi. A neudělal to jen pod nátlakem, ale i z vlastního přesvědčení, a z víry v čestnost obou diktátorů. A tak tři měsíce po únorovém puči kryl Beneš před světem svou autoritou demokrata Gottwaldův zločinný režim. Odstoupil až 7. 6.1948, a stačil ještě poslat přátelské blahopřání svému nástupci, tedy „muži, který ho podvedl, a který hrál takovou roli při zkáze jeho a Masarykova dědictví“ (Eduard Táborský).
Co se týče obecné úcty, Beneš má jednu obrovskou výhodu: vše, co po čtyři desetiletí přišlo na Hrad po něm, bylo po lidské, vzdělanostní i mravní stránce hluboko pod ním. Beneš se sice také po válce vytasil se zlověstným novotvarem „vylikvidovat Němce v Čechách a Maďary na Slovensku“, ale přece jen kontrast mezi ním a Klementem Gottwaldem (který se do Moskvy „jezdil učit“, jak oponentům „zakroutit krkem“) byl drastický. A v Gottwaldově hrubozrnné tradici zdárně pokračovali dva Antonínové (dělnický spisovatel Zápotocký, a krásný, na známky se ideálně hodící Novotný, jehož veškerá aureola opadla, jakmile promluvil). Nedovzdělanost, prolhanost a zločineckou mentalitu Benešových nástupců na Hradě měl zastřít mediální kýč tzv. „dělnických prezidentů.“ Tam, vysoko nad řekou, za nás bdí jeden z nás: tato nová mediální role generovala i nová, pseudolidová oslovení – už nikoli „pan profesor /pan doktor“, ale „náš Kléma“, „náš Tonda“. To se předtím ani potom věru nedělo!
(Vysíláno ve čtvrtek 15.1. ČRO 3 Stanice Vltava deset minut před sedmou)
P.S. Koho zajímá, co si myslím o distanci mého kolegy Tomáše Halíka od „Je sui Charlie“, nechť si vyhledá kritický klub Jasná řeč Josefa Chuchmy, ČT ART, pondělí 12.1. ve 22.50, kde jsem byl v druhé půli poté, co indisponovaný kolega se nedostavil, jediným hostem.

14. 01.

Čeští prezidenti - Ranní úvahy 3

Vladimír Just Přečteno 2138 krát Přidat komentář

OD BENEŠE K HÁCHOVI: KOLABORACE či „KOLABORACE“?
Pamatuji se ještě teď na svůj mladický údiv, když jsem se dočetl, že mé milované Jeromovy Tři muže ve člunu u nás poprvé přeložil Emil Hácha, že přeložil i dalšího mého oblíbeného autora - Kiplingovy Povídky z Indie - a sám psal básně. Cože, ten starý kožený ouřada na Hradě bez špetky charismatu, hrbící se před Hitlerem, to že byl básník slova, vládnoucí vytříbeným citem pro anglický humor a poezii? Později, když jsem se obeznámil s pohnutým osudem bývalého prezidenta nejvyššího správního soudu, později česko-slovenského a nakonec protektorátního prezidenta, jsem se zastyděl za svou nedovzdělanost a hlupství: školská oběť komunistické propagandy. Ten prvorepublikový přesvědčený demokrat a špičkový právní vědec měl plné právo si užívat v klidu důchod kdesi u jihočeských rybníků, uzavřít v sedmdesáti své básnické či vědecké dílo, těšit se z rodiny. Namísto toho vzal na sebe vědomě kříž hanby, aby zachránil jiné. Těsně po Mnichovu v těžké hodině národního bytí se nechal umluvit k dočasnému (jak se patrně domníval) přijetí uvolněné funkce státního prezidenta, po uprchlém Benešovi. Po tragickém Mnichovu však přišel stejně tragický 15.březen, a Hácha – který prvé tři roky okupace ještě udržoval spojení s londýnskou emigrací - byl vplétán hlouběji do mučícího kola svého protektorátního postavení (z něhož se později marně pokoušel vyzout nepřijatými návrhy na abdikaci) - až do hořkého konce těžké mozkové arteriosklerózy v červnu 1945, kdy „Rozhodnutí československé vlády jest nechati zemříti dr. Emila Háchu na Pankráci“ (doslovný citát).
Připomeňme si fakta: se stupňující se nacistickou persekucí Hácha denně řešil dilema mezi vnější loajalitou k Říši a pokusy o záchranu bližních. Zejména mu jako vzdělanci záleželo – po nacistickém úderu 17. 11.1939 – na budoucí inteligenci. Nevynechal proto žádnou příležitost k blahopřání k Vůdcovým narozeninám či k dílčímu vítězství Říše – a vždy následovala žádost o propuštění zatčených studentů a celých skupin obyvatel. Někdy šlo o desítky, jindy stovky a tisíce propuštěných. Výsledkem bylo, že – cituji z monografie Tomáše Pasáka - „v březnu 1943 na základě pravidelných intervencí byli propuštěni poslední vysokoškolští studenti z koncentračního tábora Sachsenhausen. Studentské životy z akce 17.listopadu byly zachráněny“. To vše vykupovaly navenek stále trapnější projevy servility. Rozporuplná postava, zasluhující spíš hluboký soucit než kamenování. Prvním, kdo po válce hodil kamenem, ač sám nebyl bez viny, byl rovněž rozporuplný Edvard Beneš. Ale o něm jindy.
(Odvysíláno ve středu 14.1. na ČRO 3 Vltava deset minut před sedmou)
P.S. Koho zajímá můj názor na distanci kolegy Tomáše Halíka od "Je suis Charlie", odkazuji ho na Jasnou řeč J.Chuchmy, ČT ART, 12.1. ve 22.50, kde jsem byl v druhé půli po indispozici kolegy jediným hostem.

12. 01.

Ranní úvahy 2: Čeští prezidenti

Vladimír Just Přečteno 2097 krát Přidat komentář

Ranní úvahy 2: Paradoxní tradice TGM aneb Kritik kýče jeho předmětem?

Havel, Masaryk, Havlíček. Tři velké osobnosti české historie, jakkoli svým životaběhem rozdílné, potkal je stejný úděl. Všichni tři vynikali nad současníky kritickým myšlením, odvahou propichovat různé mediální bubliny i stát za svým názorem proti většině. Všichni tři celý život bojovali za všelidské hodnoty proti národnímu sobectví, národní výšivce v politice i v umění, zkrátka proti kýči v politice, žurnalistice i kultuře; vyhlásili válku frázi, předsudkům a účelovým pohádkám o nás samých. Všichni tři, kdyby žili, shodli by se i dnes – jako ve své době - v kritice tradiční ruské rozpínavosti vůči menším a slabším sousedům, i v kritice zastydlého českého slavjanofilství. Ač své kritické soudy pronášeli v různých dobách, mohli by se dnes shodnout na větě: „Došlo na má slova“. A všechny tři nakonec přece kýč dostihl: satirika Havlíčka dostihla hned po smrti masová národní slza, proti níž celý život bojoval. Pohřeb Václava Havla se statisíci truchlících byl také v některých rysech, a zejména u některých řečnících a dojímajících se celebrit, kabinetní ukázkou pokrytectví a kunderovské „slzy nad slzou“ - tedy definicí kýče. A Masaryk? Podobně jako Havel měl na pohřbu v pražských ulicích statisíce truchlících. Zdaližpak tu prolévali krokodýlí slzy i ti, kteří svého profesora v době hilsneriády před lety na pražské univerzitě chtěli lynčovat jako Jidáše, podplaceného židy a Němci, a vypískávali jej tak dlouho, až mu rektor musel dát po zbytek semestru nucené volno? Vzdělanci, kteří mu veřejně vyhrožovali šibenicí a vzkazovali: „České krve by se na Vás ani židák Hilsner nedořezal“? Ostatně podobné davy v pražských ulicích jako TGM a Havel, měl i Edvard Beneš – ani v jednom případě se ty zástupy, sotva oschly slzy, v reálném životě vzápětí nezachovaly v duchu ideálů svých ikon.

Ale případ TGM je jedinečný v tom, že kýč dostihl prezidenta už za jeho života. Masaryk kritik národního života a Masaryk na poštovních známkách jsou dvě různé osobnosti: první stvořila vůle k pravdě, druhou politická nutnost – a politická výšivka. Kritický duch chtě nechtě vstoupil do nové role, do uprázdněné niky, jíž mu na pražském Hradě vyhloubili jeho císařští předchůdci, proti nimž tak vehementně bojoval. Kvůli mediálnímu obrazu se TGM naučil jezdit na bílém koni, tančit před kamerou s krojovanými družinami, stát se pro podhradí „veřejným tatíčkem“ (naštěstí si svou střízlivou kritickou mysl zachoval do pozdních let aspoň v soukromí). Málokdo si dodnes uvědomuje, že celý ten mediální obraz „tatíčka“ je přiznáním infantilní nedospělosti těch, kdo jej vyznávali.

(Vysílá ČRO 3, Stanice Vltava, v týdnu od 12.1. - 16.1. vždy deset minut před sedmou ranní)

11. 01.

Ranní úvahy 1: Čeští prezidenti

Vladimír Just Přečteno 2460 krát Přidat komentář

Ranní úvahy 1 x): Český prezident jako mediální role.

Od dob, kdy nad Malou stranou a Starým i Novým městem pražským vztyčila se monumentální silueta Pražského hradu, kdokoli, kdo poprvé přichází třeba po Karlově mostě, je přinucen ne pouze k horizontálnímu čtení města, tedy k horizontálnímu prohlížení (např. soch), ale k vertikálnímu vzhlížení. Vzhlížení vzhůru vůči přirozeně, jakoby organicky k nebi navršenému a stylově zvrstvenému majestátu, který tu – na rozdíl od jiných metropolí – nevytvořil čas v řádu jednoho dvou staletí, ale který trvá v rozměru tisíciletí.
Téměř po celou tu dobu je tento majestát chápán – někdy zcela bez ohledu na realitu - jako centrum politické moci. Je totiž logické, že se takový majestát vepíše, ať už vědomě nebo podprahově, do hlav těch, kteří žijí (obrazně i doslova) „pod ním“. A že část toho majestátu v jejich myšlení a cítění zákonitě ulpí i na komkoli, kdo z tohoto místa takříkajíc „vládne“. A znovu: je úplně jedno, zda je to vládnutí skutečné nebo pouze a jenom symbolické.
Tak jako Hrad je symbol, je symbolem i jeho pan domácí. Už bezmála sto let je to prezident, předtím to byli králové a císařpáni: jména se mění, symbol a podprahová úcta – bez ohledu na kvalitu domácího – zůstává.
A není náhodou, že Češi si odjakživa víc vážili těch Habsburků, kteří se přijeli do Prahy nechat korunovat (kam – no přece na to nadřazené, sakrální místo). A do smrti nezapomněli třeba i oblíbenému Franz Josefovi, že to neučinil. Tedy ne to, že hned po nástupu zlikvidoval nějaké dávné občanské svobody z revolučního roku 1848, ale že se nepřijel nechat korunovat, to vadilo nejvíc: že se veřejně neztotožnil s mediálním symbolem. Na rozdíl třeba od Marie Terezie nebo císaře Leopolda II., jemuž přijel do Prahy zkomponovat operu sám Mozart, nebo předtím Karla VI. a jeho manželky Eleonory. Pro ně v roce 1723 za ovací mnohatisícového publika vytvořili operní díla hned dva čeští i světoví skladatelé (Jan Dismas Zelenka a Johann Josef Fux) a jeden světoznámý scénograf (Guiseppe Gali Bibiena).
A nebyl to nápis Národ sobě, ale hold císařskému symbolu orla, jako i pražské ochrany českého lva, který se skvěl nad jevištěm prvního vlasteneckého divadla v Praze, tzv. Boudy (1776): Sub umbra alarum tuarum vincit leo , tedy Ve stínu křídel Tvých vítězí lev.
Tolik císařové a jejich mediální role. Jak ale zvládali tuto zástupnou „císařskou“ roli vládců Hradu – očima podhradí - naši novodobí prezidenti, to je ovšem téma na další samostatnou úvahu.
x) (Ranní úvahy 1 – 5 vysílá od pondělí 12.1. do pátku 16.1. deset minut před sedmou ČRO 3 Stanice Vltava).

Blogeři abecedně

A Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy