Archiv článků: květen 2015

17. 05.

Marné veřejnoprávní volání...(I.)

Vladimír Just Přečteno 3151 krát Přidat komentář

MARNÉ VEŘEJNOPRÁVNÍ VOLÁNÍ... (1.část)

Začnu něčím, co řada z vás bude považovat za zbytečné puntičkářství, ale pro mě je i takový detail poznatkem vysoce příznakovým pro stav celku. Je to úroveň češtiny, a to v hlavních zpravodajských časech ČT 1 a ČT 24. Před pár dny jsem slyšel z veřejnoprávních úst Marcely Augustové větu „...zjišťovali státy, které lidi preferují...“ Jindy jsem tamtéž zaslechl: „...lidi posílali do koncentračních táborů...“, nebo „...lidi mají informovat orgány“, popřípadě „...úřady se snaží obelstít lidi...“ Po zpravodajství vyžaduji, aby bylo jasné a ne víceznačné (tu druhou vlastnost požaduji po Hamletovi). Kdyby použila moderátorka spisovný, a ne hovorový výraz, bylo by ve všech citovaných případech jasno a ne dvoznačno: věděli bychom stoprocentně, že úřady se nesnaží obelstít chudáky lidi, ale že naopak lidé chtějí vyzrát nad úřady; že orgány mají informovat lidi, a ne že lidé mají povinnost informovat.... A už vůbec by nás ani na vteřinu nenapadlo váhat, zda nacisté posílali do koncentráku lidi, a nebo zda naopak stateční lidé posílali do koncentráku třeba balíčky; a nenapadlo by nás ani, že státy preferují ty a ty lidi, ale naopak, že lidé preferují ty a ty státy.
Bohužel to vůbec nejsou náhodné příklady, nýbrž cosi jako pravidlo (či snad direktiva shora?). Chcete-li slyšet ve zpravodajství spisovnou, a jak jsme dovodili, přesnou a jednoznačnou variantu nominativu plurálu („křesťané“, „policisté“, „hokejisté“, „lidé“), pak slyšte bezchybně vyslovujícího Reye Korantenga nebo Lucii Borghyovou na komerční Nově. Marcela Augustová (ta bez výjimky vždy), jindy zas Aneta Savarová či Daniela Písařovicová (u těch, stejně jako u Jakuba Železného, lze zaznamenat velmi zřídkavé výjimky z pravidla) však jinak hlásat neumějí, než stylem „čeští tenisti...“, „západočeští policisti...“, „...libanonští křesťani...“. Následuje střih, a hovorovou pražštinou nenakažený regionální zpravodaj vzápětí zahlásí: „Lidé...“, „křesťané“, „policisté.“ Tuto absurdní dvojkombinaci je možné na ČT slyšet denně. Obě varianty jsou jistě v normě, ale ta druhá („křesťani“, podle vzoru „burani“ - nebo snad „židi“?) je obecně považována za hovorovou. Závěr je jasný: existuje-li volba, pak jazyková podbízivost směrem k ležérní hovorovosti by měla být vlastností úplně jiných subjektů, než těch, jež si platíme jako veřejnou kulturní službu. (Co platí pro mateřštinu, platí i pro podbízivost v jiných oblastech).

Co je to kulturní služba, oproti kulturní posluze, definoval už kdysi E.F.Burian: „Především všechno to, co je opakem kýče. Boj proti nízkým pudům diváctva; odhalování lži; odsuzování nemravnosti; nebojácná přiznání krutých pravd; objevování hodnot i bez naděje na jakýkoli hmotný prospěch; snaha o kvalitní organizování ´širokého vkusu´publika; odvaha k vynalézání novot; program ve velkém plánu...“ A co je kulturní posluha? „Všechno to, čemu říkáme kýč; posluha nízkým pudům diváctva; nadnášení nepravd; sentimentální pozlacování nemravnosti; zamlčování třeba i krutých pravd; výmluvy na ´vkus širokého obecenstva; zbabělost ve vynalézání a experimentu; služebníčkování denní politice ´kam vítr tam plášť´; a všechny ty bezplánovité tance bez charakteru“. (leden 1939). Ponechávám těm, kteří pravidelně sledují média veřejné (kulturní) služby, od zpravodajství přes různé estrády a řachandy až k ambiciozním dramatickým seriálům, aby si sami určili, do které z obou skupin převážnou část současných produktů veřejnoprávní televize zařadí.

Kde nalezneme parametry skutečné služby, nikoli tedy služebníčkování denní politice a vládnoucím politikům (symbolizované dnes už legendární větou „Je libo popelníček?“)? Asi těžko splňují tyto parametry tolik oblíbená nekonečná píárka, v přímém přenosu a zdarma poskytovaná několika vybraným politikům, kteří pravidelně v diskusních pořadech, ale i ve zprávách, v jejich každodenních komentářích všeho, píší vlastně jako herci recenze na vlastní představení. Na druhé straně asi skutečný charakter veřejné služby plní už léta v oblasti publicistiky standardně, spolehlivě a většinou s neuhýbavou, urputnou vytrvalostí Reportéři ČT. Pořad Markem Wollnerem, Davidem Macháčkem etc. léty přesně vyprofilovaný, s naštěstí s pevným dnem v týdnu a plus minus pevným a nepohyblivým večerním (nikoli však předpůlnočním) časem, pořad s pamětí, nepodbízivý a až na výjimky mířící pod povrch pouhých novinových zpráv o tzv. kauzách. A ve zvlášť šťastných případech na tyto tzv. kauzy nabízí pořad i naprosto netradiční pohled: kde jinde byste například našli v našich mainstreamových médiích informaci o našich civilních obětech sovětských leteckých náletů na samém sklonku války? Všechna média už čtvrt roku (a předtím půlstoletí) neustále opakují údaje o tragických obětech amerických náletů na Prahu – a troufnu si tvrdit, že sotva jeden člověk z tisíce cosi tuší o zcela už zbytečných civilních obětech náletů sovětských, dokonce ještě po nacistické kapitulaci (mladoboleslavsko, mělnicko, předtím okolí Brna). A díky Reportérům ČT už od dubna víme, že těch obětí bylo jen na mladoboleslavsku dokonce více, než předtím obětí v Praze (konkrétně přes 1300 zabitých).
Jinou, chcete-li menšinovou, ale stejně poctivou veřejnou službu v oblasti naší bohužel čím dál děravější paměti o vlastní minulosti (a to od té nejstarší až po tu nejnovější) plní léta vzorně i Historie.cs (od 2007), a nověji i Horizont ČT 24, ve sféře reflexe kultury i ještě novější a ještě menšinovější Jasná zpráva Josefa Chuchmy. Ale po bok oceňovaným Reportérům bych zařadil ještě další poctivou investigativní publicistiku, plnící vzorně, občansky srdnatě a v nelehkých podmínkách všechny shora uvedené parametry veřejné služby, a to je cyklus Nedej se. Nakládání s tímto cyklem (jedním z nejstarších v historii ČT), počínaje zdaleka ne tak pevnými a luxusními vysílacími časy, jako u Reportérů a faktickým utajením jeho často kontroverzních, společensky rezonujících témat (už tím, že jdou léta nepochopitelně bez jakékoli předběžné TV anonce), a konče skladbou pořadu, však není zdaleka tak jednoznačné, jako u předchozích.
Tzv. ekologický blog je nyní rozdělen na tři části, po vstupním „velkém“ dokumentu následuje tradičně investigativní, zhruba čtvrthodinové Nedej se plus a nakonec ještě kratší tzv. Občanské noviny, velmi záslužný formát, věnovaný nevládním organizacím (tedy vesměs takovým, které nebýt Nedej se, by se stoprocentně na obrazovce – a tedy v širším povědomí – nikdy neobjevily). Prostřední reportáže svým společenským, politickým i etickým přesahem, svým „odhalováním nemravností“ a „nebojácným přiznáváním krutých pravd“, svým pojmenováváním často veřejnosti úplně neznámých podvodů, křivd, machinací a miliardových úniků veřejných financí, by si ovšem zasluhovaly stejný prostor jako Reportéři. A přesto se nikdy tyto kauzy – ať už z této, nebo z dalších částí Nedej se, nedostanou ani sem, ani do zpráv a vůbec nikam do hlavních vysílacích časů: jakoby v České televizi jedna ruka nevěděla, co dělá ta druhá. Dejme si pár pár příkladů.
Nedávno tu například běžela drastická reportáž o miliardovém tunelu s pitnou vodou, který Pražané splácejí a ještě další desetiletí budou splácet, „díky“ zcela konkrétním smlouvám a osobám, z nichž některé jsou bývalí (exministryně Kořínková) – jiní dokonce současní (ministr Mládek) - vrcholoví politici. Stejně drastická je i trojice „kafkovských“ reportáží Sportovní areál, Veřejně prospěšná stavba a Terénní úpravy o bezmoci občana tváří v tvář obřím ilegálním navážkám odpadu v Motole a v řadě dalších míst blízko Prahy. Opět s posvěcením minulých i současných politiků, a se stamilionovými až miliardovými úniky do soukromých kapes: typický společensky nebezpečný černý projekt, hrozící masivními sesuvy, byl schválen a proplacen jako veřejně prospěšná stavba (sportovní a relaxační areál). A poté je drze na internetu nabízen za statisíce jako skládka, notabene na cizím pozemku, z něhož bezmocný majitel ještě platí daň jako ze zemědělské půdy. Kauza, která už se díky Nedej se dostala nejen k ombudsmanovi, ale na parlamentní a senátní půdu. Tato prostřední část Nedej se s kafkovsky bezmocnými majiteli pozemků běžela shodou okolností pár minut poté, co v úvodní části, věnované squaterství, se úřady i orgány činné v trestním řízení zaklínaly mantrou o absolutní, posvátné nedotknutelnosti soukromého majetku a automatické nezákonnosti každého, byť sebeušlechtilejšího vstupu na tento majetek. V jednom případě je tedy nelegální vyvíjet kulturní činnost v zanedbaných prázdných prostorách, a ve druhém je legální (a razítky posvěcené) navážet hory odpadů na soukromý pozemek několika nešťastníků, kteří, i když vposledku vyhrají u soudu, budou muset nakonec na vlastní náklady ty velehory černých skládek ze svých pozemků sami odklidit.
Tady všude Nedej se plní vzorně veřejnoprávní zadání. Problémem celého ekologického bloku je však v jeho nejdelší části, v úvodním dokumentu. Pokud je v něm přírodovědně-ekologické téma pojednáno – v duchu názvu cyklu! - se společenským (morálním, politickým, občanským) přesahem, nemám nic ani proti jeho umístění ani délce. Nedávno takto zafungoval dokument o kontroverzní introdukci vlků v české krajině, nejnověji o obalovém odpadovém moru, jindy bývá tímto třaskavým tématem energetika a účelové mýty kolem ní, nebo právo občanů na informace, popř. vliv píár agentur, najímaných státními institucemi – například minulým vedením Národního parku - k tomu, aby nám za naše peníze vymyly náš mozek; a ještě jindy běží třeba dokument o surově pošlapaném právu na důstojné, a podvodnými uhlobarony svatosvatě přislíbené bydlení. Vytýkat podobným sociálně ekologickým, „alternativním“ a občansky aktivizujícím tématům nebo zamlčovaným manipulacím médií i nadnárodních řetězců a firem, že se úzkoprse nedrží jen a jen přírody, je jednak pokrytecké (příroda je tu jen zástupný pojem - zakrývá se jím strach ze společensky kritických dopadů podobných dokumentů) – a jednak to svědčí o nepochopení podstaty environmentálního pohledu na svět. K moderní ekologii (jako nauce o vztahu člověka a okolí) neodmyslitelně patří i sociální (urbanistický, kulturní, mediální, občanský) rozměr a přesah. Bez něho se ocitáme v jiném žánru, v jiném formátu a jiném „zadání“, než bylo a je základní investigativní zadání pořadu Nedej se, dané už názvem. Ten teprve naplňuje smysl ekologického postoje ke světu jako alternativy k převažujícímu postoji konzumnímu (chcete-li k mainstreamovému).
Pokud však v úvodních dokumentech Nedej se ukazuje jen hezké obrázky přírody s reklamně náladovou hudbou a mudrujícím odborníkem (většinou svou osvětovou přednášku, v níž si on i režisér pletou krajinu s posluchárnou, na kameru staticky „ustojí“ nebo „usedí“), pak je to de facto etiketní podvod na smyslu, názvu, tradici i divákovi cyklu. Takový přírodovědný nebo reklamně krajinný dokument patří úplně jinam než do sousedství a pod vinětu investigativní publicistiky (příkladem falešného vína nabízeného pod pod klamavou vinětou byly v prvých dvou měsících letošního roku např. čtyři díly jinak přírodovědně velmi fundovaného režiséra Mariána Poláka – daný formát prostě patří do úplně jiného cyklu). Doufejme, že šlo o výjimky a že se formát „hezkých obrázků přírody“ nestane pro dokumenty formátem základním. Po takřka půlhodinovém vstupním sledování podobných – často esteticky ambiciozních - snímků bez společenského, etického, sociálního či filosofického přesahu, zato s atraktivními krajinnými útvary, úchvatnými scenériemi, horstvy, vodstvy či hezkými zvířátky, je mi potom upřímně líto vynaložené práce, oné „nevybuchlé“ investigativní nálože druhých dvou částí cyklu, nesměle ukrytých ve stínu vstupního naučného obrázkového leporela.

Blogeři abecedně

A Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy