Dopis k 28.říjnu i 17.listopadu 2016

DOKUD NEBUDE POZDĚ....

(Několik slov k 28.říjnu a 17.listopadu) 

Milí přátelé,

samozřejmě, že s myšlenkami Michaela Kocába (viz níže) nelze než souhlasit. Už proto, že autor je jedním z mála, který měl tu zkušenost a čest být přímo u toho, když od nás po složitých jednáních odcházela okupační vojska, ve 20.století už bohužel v pořadí druhá. A proto jeho obavy, že by se mohla - v té či oné, třeba jen zatím mediální  podobě -  situace opakovat, je třeba brát vážně.
Nesouhlasím totiž s různými utěšovateli, že není tak zle, máme tady přece fungující parlamentní demokracii, svobodu podnikání i slova, jsme v NATO, tak proč se bát? Takoví chlácholilové
jakoby vzorně naplňovali definici, že optimismus je nedostatek informací.
Vždyť moc nescházelo (a možná ještě neschází), aby v čele nejmocnější země světa a, jak se v obou světových válkách ukázalo, zároveň garanta i naší svobody, stanul někdo, kdo už dopředu vyhlašuje, že je mu bližší represivní, nedemokratický Putinův režim než osud  legitimních demokracií střední či východní Evropy. A zaznamenejme prosím, že zvolení tohoto prokremelského "amerického Jakeše" veřejně podpořila i naše hlava státu, která - podobně jako ta hlava předchozí - učinila z Hradu de facto zastupitelský úřad cizího státu, střídavě ruského a čínského. A která už zcela cynicky šlape po Ústavě, včetně její preambule, zavazující nás k podpoře demokracie a občanských práv doma i ve světě, nikoli k lokajskému posluhování diktátorským režimům. Bude-li prezident a jeho kamarila, tak okázale pohrdající ústavností  i zákony (viz zpupné chování pánů Mlynáře, Nejedlého i samotného prezidenta vůči pravomocným soudním rozhodnutím) ve svém nepokrytém úsilí o únos republiky východním směrem pokračovat,  postupně tím jeho chování naplní všechny znaky vlastizrady. Ale potíž je v tom, že až své dílo dokoná, už ho nebude mít kdo (nezávisle)  soudit.To všechno jsou však věci vám všem dostatečně známé. Zdroje mých obav ale leží ještě jinde:
1) Už teď náš prezident a jeho příznivci "zleva" i "zprava", inspirováni brexitem, skrytě či zjevně spekulují o možnosti vyhlásit i u nás "všelidové" referendum. O čem? Mimo jiné i o našem setrvání či vystoupení z EU nebo z NATO. Za předpokladu ovládnutí médií, zahlcení sociálních sítí prokremelskými a pročínskými "trolly" a jejich nenávistnou protizápadní  a protiamerickou rétorikou, by se tento zdánlivě demokratický tah mohl překvapivě zvrtnout v ortel nad demokracií. (Onen předpoklad se ve chvíli, kdy i seriozní Lidové noviny, nejen tedy mateřská stoka jménem Parlamentní listy,  citují jako uznávaného "politologa" a relevantní zdroj informací dávno provařeného tajného spolupracovníka s krycím jménem "Houf", daří až překvapivě hladce plnit už teď ). Za tohoto předpokladu - se vzpomínkou na ne tak dávnou hysterii kolem amerického, tedy spojeneckého (!) radaru - si vůbec nejsem jistý, jak by takové referendum o NATO u nás dopadlo. Vy, páni optimisté, snad ano?  Pravděpodobnost, že by takový riskantní podnik dopadl úplně stejně jako případné referendum o placení či neplacení daní, je bohužel u nás, v zemi Švejkově, až příliš vysoká. V tu chvíli by všem optimistům splaskl jejich hlavní argument, a možnost, že bychom se po osmdesáti letech vrátili tam, kde už jsme jednou byli, by se hrozivě přiblížila.
2) Druhá moje obava vyplývá z mé profese. Učím na naší nejstarší univerzitě, a zděšen pozoruji něco, co jsem už čtvrtstoletí nezažil:  jak se po vzoru hlavy státu dnes a denně za obecného mlčení či dokonce souhlasného mručení většinové společnosti (s výjimkou těch, kterých se to bezprostředně týká) zvyšuje míra přehlížení a primitivní arogance ke vzdělanosti. Zejména pak ke vzdělanosti univerzitního (tj.univerzálně humanistického) typu. Začalo to svévolným nepozváním toho či onoho rektora na oslavy 28.října,  neudělením profesury jednomu, dvěma, třem mým vzácným kolegům - a končí to letos zpupně vyprovokovanou hozenou rukavicí prakticky celé akademické obci, jejímž přirozeným obranným důsledkem je masový bojkot  nejlepších mozků v zemi největšího státního svátku. Obávám se, že podobnou - buď trpěnou, nebo obecně sdílenou - arogancí ke vzdělanosti, ke kritickému myšlení či  k historii (viz nekonečně trapná kauza Peroutka) se vyznačovaly bez výjimky všechny totalitní režimy v dávné i nedávné minulosti. A to zejména ve svých nenápadných počátcích. Důsledky těchto vyhlášených válek proti inteligenci a vzdělanosti pak nakonec pocítili úplně všichni, včetně těch, kterým to původně vůbec nevadilo, nebo to dokonce populisticky podporovali.
A tak si nakonec kladu otázku, na kterou neznám odpověď:  jsme ještě na změnitelném začátku - nebo už jsme překročili Rubikon?  Doufám pořád v tu první možnost...

Vladimír Just
vjust@email.cz
        
---------- Původní zpráva ----------
Od: michael kocab
Komu: Michael Kocáb
Datum: 25. 10. 2016 6:55:57
Předmět: Fwd: Dopis k 28.10.16

 
Přátelé,
 
dovolte mi krátké zamyšlení nad naší současnou politickou situací, kterou považuji za alarmující.
 
Data 28. říjen 1918 a 17. listopad 1989 jsou nerozlučně spjaty s osudem České a Slovenské státnosti.  28. říjen nám připomíná vznik Československa, vyvzdorovaného na Rakousko-Uhersku, avšak v průběhu dvacátého století těžce decimovaného ze strany Nacistického Německa a Sovětského svazu a 17. listopad dosažení svébytnosti, svobody a demokracie, tedy obnovení smyslu naší existence. Měly by to být svátky smíření, radosti a vítězství. Prezident republiky by měl stát v čele těchto oslav s velkorysostí a nadhl edem a všechny partikulární politické rozmíšky by měly být v tyto dny zapomenuty.
 
Namísto toho jsme svědky nebezpečně negativního vývoje na domácí politické scéně, který může mít nepředvídatelné důsledky a který bychom měli společnými silami neprodleně zastavit.
 
Všemu předcházel dopis čtyř nejvyšších ústavních činitelů reagující na mírumilovnou návštěvu duchovního vůdce dalajlámy, kterým se prezident republiky, předseda vlády a předsedové obou parlamentních komor svévolným a nepřijatelným způsobem vemlouvali do přízně komunistické Číny. V souladu myšlenkou Václava Havla, že „neexistuje hospodářský zájem tak silný, že by směl mít přednost před solidaritou s trpícími či nespravedlivě postihovanými“, jsem přesvědčen, že jednali v  rozporu s politickou linií přijatou po 17. listopadu 1989. Za tento dopis se jako Čech opravdu stydím. Pominu-li dlouhou řadu politických pochybení Miloše Zemana, pak vrcholem bylo vyhrožování ministru kultury Danielu Hermanovi ohledně oficiálního přijetí dalajlámy a kupčení se státními vyznamenáními. Nejedná se jen o politický avanturismus, ale o přímou mocenskou zvůli. V takto odhalené podobě jsme ji od roku 1989 ještě nezažili. Bude velmi dlouho trvat, než naši občané opět získají důvěru, že na místě hlavy státu může stát člověk bezúhonný a oddaný myšlence demokracie, která nestaví na první místo výkon moci, ale službu svým občanům.
 
Dle  mého názoru stojíme před následující volbou: Můžeme se v duchu nejlepších českých tradic po čase semknout, vystavit panu prezidentovi stopku a přimět ho prostřednictvím našich parlamentních zástupců k rezignaci. Nebo můžeme podle jiných, méně pozitivních tradic vyčkávat, ale pak musíme udělat vše pro to, aby příští volba přinesla prezidenta důstojného a odpovědného.
 
V takovém případě znovu upozorňuji na veřejnou iniciativu Kroměřížská výzva, která chce všemi svými silami ukončit dlouhodobé trauma svévolných prezidentů, které započalo po prezidentském období Václava Havla. Jestli souhlasíte s jejími základními črtami, šiřte ji všemi dostupnými prostředky. Ať již internetem či v listinné podobě, ústně, přes studenty, učitelé, odborníky, dělníky, hasiče, lesníky až do místních hospůdek. A hlavně,  Poskytne paletu možností, jak vyjádřit svůj názor. Každý hlas navíc má v této situaci velkou cenu.
 
Ne v jednotě, kterou vyžadovali komunisté, ale ve společném otevřeném postupu všech různorodých demokratických sil je naděje. Dokažme to, co naši demokraté při nástupu Gottwaldova zhoubného režimu nedokázali. Spojit se a zastavit řádění nové neznámé temné síly. Nacházíme se v závažné situaci, kdy již dokonce USA nejsou schopné zvládat intervenci ruských tajných služeb. V takových podmínkách není naše země schopna vlivu Ruska a Číny odolávat jinak, než že do svého čela postaví osobnosti, které se dlouhodobě osvědčily v zápasu za demokratické hodnoty a prozápadní liberální orientaci. Pokud to nedokážeme, musíme poč&a mp;a mp;a mp;i acute;tat s tím, že rezignace na polistopadové hodnoty bude pokračovat a vzájemná nedůvěra občanů bujet. Ještě máme naději, že situaci společně vyřešíme, ale už se připozdívá. Chceme se jistě nadechnout opět čistého vzduchu. Dýchat se bude lépe i Evropě, když ji nebudeme trápit svým rozkladným vlivem.
 
Přátelé,
 
vším, co jsme s mnoha dalšími lidmi 17. listopadu ve službách společnosti udělali, jsme měli na mysli zejména svobodu, pravdu, spravedlnost, soucit a přátelské vztahy mezi lidmi. Sametová revoluce nám přinesla ukončení vazalských vztahů, demokracii, Evropu bez hranic a ochranu práv občanů. Přátelské vztahy se ale jaksi nedostavily. Dlouhodobé zhoršování atmosféry a nálady ve společnosti už nám jdou všem na nervy a nemáme je zapotřebí. Ano, žijeme ve světě velkých problémů, ale v Evropě žijeme stále v prostředí svobodném, relativně blahobytném a prožíváme nejdelší mírové období v evropských dějinách.
Udělejme všechno pro to, abychom si tyto historické výsady udrželi.
 
Srdečně zdravím
Michael Kocáb