(otevřený dopis Alexandru Tomskému)

Milý Alexandře!

Musím Vám napsat, že stejně tak, jak Vás mám celoživotně rád, jste mi tentokrát zdvihl mandle. A to svým „Havlovým aristokratickým naříkáním“ (LN 21.10), v němž obhajujete Havlem kritizované bezohledné developery jako nutné zlo, ba výdobytek demokracie, a to povědomým jazykem minulých dob („boháči“, „hrady a paláce“, „róby boháčů“, „luxusní automobily“, a vůbec pojem „aristokracie“ jako nadávka). Potvrdilo se mi bohužel nejhorší tušení, že ve Vás je (kromě vytříbeného citu pro kritiku slov a obdivuhodného smyslu pro ironii) i hluboko ukrytý dialekticko-materialistický marxista, o to bytostnější marxista, že o tom nevíte a nikdy si to nepřipustíte. (Podobně jako současný pan prezident, který – na rozdíl od Vás, jenž ničím z toho naštěstí netrpíte – kromě své sofistifikované ekonomické fachidiotie trpí i méně sofistifikovaným národovectvím, antiekologismem a populismem).

Jde o obdobu známého marxisticko-materialistického principu přednosti základny před nadstavbou. Mantra zní: nejprve EKONOMICKÁ ZÁKLADNA(jako bazální zbožně-zbožný fetiš, při jehož nekritickém uctívání je již méně důležité, zda byla nekritizovatelným dogmatem dříve plánovaná, nyní tržní ekonomika) a až hodně dlouho potom (těm blouznivcům našich hor, literátům a chaosům, co jim unikají jak píšete „realisticky ekonomické“ dimenze bytí) nabídneme, až si na to vyděláme, nějakou tu duchovní NADSTAVBIČKU (Klaus říkal „třešničku na dortu“, aniž tušil, že tím na sebe zcela po freudovsku semioticky prozrazuje podvědomé ztotožnění s polistopadovým symbolem jisté strany, z níž převzal v myšlení mnohem víc, než si je ochoten připustit). A abyste nevypadal jako přespříliš dogmatický tržní fundamentalista, závěrem elegantně připustíte, že externality odstraňování jedů a smradů „by měli hradit výrobci, nikoli celá společnost“. Už ale vůbec neřeknete, kterak to zařídit: tohle za Vás, milý Alexandře, „svatý trh“ (Vaše marxistická základna) věru nevyřeší, tohle vyřeší jedině Vámi opovrhovaná osvícená „nadstavba“ – shora nařízené daňové zatížení všech smraďochů a ukladačů nezlikvidovatelného odpadu (viz např. poslední návrhy Angely Merkelové na zpoplatnění jádra v případě zrušení moratoria).

Navíc, a to mi snad, milý Alexandře, na Vás mrzí nejvíce, jste předvedl parádní „ignoratio elenchi“ – nečistou figuru, kdy s veškerou svou duchaplností vyvracíte z 90% něco jiného, než co řekl Váš protivník. V.H. nikde nemluvil o dříve chudém středním stavu, o rodinách, „tísnících se v jedné vytopené místnosti“ a „jedné posteli“, nikde nemluvil o malých, řadových domcích a „dřevotřískovém nábytku“ či malých „standardních autech“ v němž se může vozit dříve chudý lid. To je, nezlobte se, kýč. Mluvil – a mluvívá do omrzení - přesně opačně o dnešní elitě (chcete-li „podnikatelském baroku“), o pyšných, tupých a prázdných stavbách, jež jsou odrazem mentality pyšných, tupých a prázdných myslí, stavbách, jež se svým megalomanským měřítkem DOSLOVA VYTAHUJÍ nad svým okolím, dusí a obkličují město a zabírají gigantické prostory, jež ukrojily přírodě. A to je – ne že není! – opravdu výrazem pýchy post-marxistických dogmatiků trhu a modly bezuzdného růstu, a růstu růstu dalšího růstu, bez jakéhokoli omezení lidským, kulturně-antropologickým či přirozeněprávním měřítkem. Tím měřítkem milionů průměrných lidí, jichž se neprávem dovoláváte.

Promiňte, milý Alexandře, že jsem to na Vás takto spontánně vychrlil, ale zrálo to dlouho.

Jinak v přetrvávající úctě

Vladimír Just