Vládo probuď se, Stráský se zbláznil!

Existuje pět důvodů k tomu, aby Jan Stráský odstoupil z funkce šéfa našeho největšího národního parku, na níž manažersky nestačí. A to pokud možno okamžitě, dřív než stačí nevratně poškodit přírodu i prestiž ČR v zahraničí.

1) Jako člen výběrové komise Jan Stráský odsouhlasil kritéria, jež by měl budoucí šéf Národního parku splňovat. Na jejich základě vyřadil řadu žadatelů. Pak se nechal – jako když rozhodčí odhodí píšťalku a jako dvanáctý hráč rozhodne zápas neregulérním gólem - jmenovat sám do funkce, jejíž kritéria nesplňuje: je prvním ředitelem v historii našich národních parků, který nemá ani lesnické, ani přírodovědné vzdělání, ani praxi v těchto oborech.

2) Jako „krizový manažer“ selhal hned na počátku tím, že namísto aby usmířil znesvářené strany, jednu stranu, pro každý regulérní národní park relevantní – totiž stranu přírodovědeckou (mezi nimi i renomované zástupce lesnických fakult) - postavil bojovně proti sobě: poté, co ji fakticky vyloučil z rozhodování a její stanoviska okázale ignoroval, přírodovědci na protest opustili jeho poradní orgán.

3) Stráský poškodil hospodářský zájem i zájem republiky v zahraničí svým diletantským rozhodnutím odmítnout prestižní Diplom Rady Evropy, který by zvýšil kredibilitu a tím i návštěvnost NP ze strany zahraniční klientely. V historii Národních parků je takovéto odmítnutí mezinárodní ceny naprosto bezprecedentní, lze ho srovnat snad jen s odmítnutím Nobelovy ceny po nátlaku totalitních režimů. Stráský poškodil zájmy ČR i skandálním uzavřením smlouvy s rakouskou stranou, v neprospěch ČR a ekosystému Trojmetná.

4) Stráský vede instituci, jejíž statut nezná: připomeňme, že byla zřízena proto, aby upřednostňovala zájmy ochrany přírody před zájmy hospodářskými a podnikatelskými. Stráský však vyloučil ochranáře z rozhodování a domnívá se, že nebudou-li na Šumavě sjezdovky, fitcentra a bazény, „nikdo sem nepřijede a nedají místním vydělat“(LN 12.3.). To může prohlásit jen někdo, kdo nezná data o loňské i předloňské rekordní návštěvnosti NP, nebo kdo cynicky mystifikuje veřejnost: ani jedno ani druhé se neslučuje s funkcí ředitele. Stráský zamlčuje veřejnosti i to, že uskuteční-li své plány frontálního boje s kůrovcem i v jádru parku (ačkoli kalamita tam odezněla v nedávné minulosti přesně stejně u nás jako v Bavorsku, kde nezasahovali!), pak on, který léta bojoval za turistickou přístupnost parku, chystá pravý opak. Turista ustoupí těžbě, dle zásady, že kam nesmí on, bude smět jen harvestor.

Stráský plaší čtenáře LN i tvrzením, že v jádru parku, např.na Velké i Malé Mokrůvce, „žádné stromy nejsou“. Zase jsou jen dvě možnosti: buď vědomě lže, anebo tam v posledních letech nebyl, jinak by mu neunikly mezi Mokrůvkami a Pytláckým rohem statisíce vzrostlých zelených stromů pod uschlým horním patrem, jejichž výskyt exaktně – včetně družicových snímků - monitorují zprávy vědeckých týmů. Výrok že v NP „hodlá kácet zdravý les, aby vzal kůrovci potravu“ (LN 12.3.) by byl na pováženou i u šéfa hospodářských lesů nebo přírodních rezervací, u šéfa Národního parku je to výrok šílence, který zcela ztratil kontakt s realitou.