Jestli něco ukázalo žalostný stav naší kritiky (nejen z pera léta nevybírané žumpy samozvaných šaldů-internautů, ale i té kritiky „vyšší“, tištěné v tzv. seriozních denících), pak to byla premiéra Havlova filmu ODCHÁZENÍ. (Předesílám, že verbální výron Vítězslava Jandáka a dalších „celebrit“ za kritický projev nepovažuji.) V tak děravých, potrhaných a špinavých spodkách se česká kritika nedostavila snad na žádnou z diskutovaných premiér posledního desetiletí: až do ODCHÁZENÍ jsem nevěděl, že je to s naší mediální reflexí až tak zlé, a že se při čtení budu tak hluboce stydět za desítky nevzdělaných, tupých a slabomyslných soudů svých současníků, kteří z božího dopuštění dělají stejnou profesi jako já. Nejde tu vůbec o to, zda se tomu či onomu kritikusovi film líbil nebo ne, na to má svaté právo (a dokonce i povinnost). Jde o nulové umění svůj soud zargumentovat, a také se k jeho hodnocení (to patří jako conditio sine qua non k předpokladům profese, jež ji odlišují od pavlačového žvástu) alespoň minimálně připravit.Přinejmenším znalostí předlohy a pochopením jejích témat i poetiky. Jelikož se do jednoho z mála pokusů o opravdovou debatu, do sobotního Salónu LN 26.3., vešla pouhá ¼ mých poznámek k filmu (zbytek, týkající se kritického hodnocení filmu, redakce jako patrně příliš konkrétní /?/ čtenářům zamlčela), dovolím si čtenáře obtěžovat zbývajícími třemi čtvrtinami, které se do LN nevešly. V úvodu bych rád telegraficky zopakoval některé postřehy, které jsem již publikoval i v MfD.

KRITIKA KRITIKY KRITIKY?
Opět se mluví více o autorovi než o díle, zdůrazňuje se pohoršlivě nebo obdivně autorův věk (jako by nám nebylo už 200 let jedno, kolik bylo Goethovi, když dokončil Fausta), posuzují se zcela mimo mísu jeho přátelské i rodinné vazby ke spolupracovníkům filmu. Ondřej Neff v Neviditelném psu píše o uměle tutlaném „průseru“ dokonce ještě dřív než film viděl, jindy soudný Petr Fischer hledá v LN specifikum ODCHÁZENÍ i Havlovy dramatiky v „pocitu myšlenkového koktání, nejistého zadrhávání, které má u Havla až fyziologický rozměr, třeba jako u Thomase Bernharda dlouhé věty bez nádechu, jež jsou výrazem jeho vrozené plicní nedostatečnosti. Je to jeden z mnoha přímých dramatikových otisků do hry, jimiž oplývá i jeho nový snímek“. Už dlouho jsem od renomovaného autora, jehož je proč si vážit, nečetl tak čirý blábol. Znamená to snad, že kdyby Bernhard měl v pořádku plíce, psal by jinak – a že poté, co Havlovi odoperovali jejich půlku, měl by chrlit podobné tirády jako Bernhard? Korunu zmatení však nasadil Kamil Fila v Aktuálně.cz, který zřejmě netuší, že absurdní drama, reprezentované jmény jako Beckett, Ionesco, Albee či Pinter, nemá co do činění s naším režimem, a tak usoudil, že „poetika absurdního divadla se s pádem minulého režimu vyčerpala“, tečka. Problémem ODCHÁZENÍ je pro něho „samozřejmě společenský status hlavního tvůrce a jeho spolupracovníků. Nejde jen o to, že Havel nevystihnul dnešní dobu nebo rezignoval na to zajímat se o nové problémy a analyzovat je jiným způsobem, než byl zvyklý v době, kdy byl disident, jde i o to, že být Václavem Havlem znamená stavět se na určitou stranu barikády. Film přitom střílí jen po ´těch druhých´ (klausovcích, zastáncích neomezeného trhu), přestože i sám Havel a lidé okolo něj nesou zodpovědnost za to, jaká tato země je.“ K tomu není co dodat, snad jen to, že každý si z umění vezme jen to, co sám pobere. Vidí-li třeba Tereza Spáčilová ve filmovém ODCHÁZENÍ komunální satiru, zkritizuje pak právě jen tu komunální satiru, nikoli hořký existenciální rozměr příběhu: je to však komunální satira Terezy Spáčilové, nikoli Václava Havla (totéž se týká všech výhrad vůči tzv. politické agitce: agitku v ODCHÁZENÍ vidí logicky ten, kdo přistupuje k dílu – na té či oné straně - politicky). Nejsmutnější je snad pohled na ty z kritiků, kteří – namísto toho, aby uznali neudržitelnost svých bludů – trvají si na nich i za cenu, že vyrobí nesmysly nové a ještě větší. Tak například kolega Fila na věcnou výhradu, že absurdní drama vůbec nesouvisí s pádem komunismu, reagoval ještě neudržitelnějším konstatováním, že Samuel Beckett nebo Alfréd Jarry, když tedy přísně vzato nebojovali svými texty proti komunismu, bojovali zase proti jiné ideologii, totiž proti kapitalismu (LN 26.3.). A k těm neustále propíraným a údajně „neodpáratelným“ tzv. „politickým konotacím“? Samozřejmě, že odstupující kancléř Rieger má některé vlastnosti Havla-politika (stejně tak má ale i vlastnosti Krále Leara nebo žvanivého Gajeva z Višňového sadu), a samozřejmě, že jeho nástupce Vlastík Klein zase má některé vlastnosti Václava Klause (viz ve finále jeho podpis knihy Demokracie, svoboda, trh a já – právě tak má ovšem ve svém kolotočářském nevkusáctví vlastnosti Klausovi zjevně protichůdné). Zároveň, jak ještě uvidíme, tentýž Rieger, otec dvou dcer, je od počátku líčen jako politický fachidiot, který nic jiného než politickou profesi neovládá, což je přímý protiklad profesního vybavení autora.

Další absurditou jsou námitky, že ODCHÁZENÍ není vlastně žádný film. Co to tedy je, line-li se to na nás z plátna a oslovuje nás to, občas nás to rozesmává, občas štve a občas (například v závěru) emotivně dojímá, ba přivádí k nadšení? Není to náhodou regulérní filmové dílo, jen z jiného světa, než je ten náš? A jak jste, přátelé Filo, Spáčilová, Hejdová a jiní, přišli na to, že autor už světu nerozumí? Co když nerozumíte vy jemu – tématům a ohrožením, které on považuje za důležité? Neprivatizovali jste si náhodou pojem filmovosti s tím, že se vám tam řada vrcholných opusů, od Dvanácti rozhněvaných mužů přes Godarda, Němce (O slavnosti a hostech), Triera (Dogville) až po Havla, Jařaba či Švankmajera (Zahrada, Don Šajn) prostě nevejde? Není to náhodou jen nadutý apriorismus, s nímž řada kritiků, kteří přece vědí lépe než my ostatní, co je a co není film (a co je a není „trendy“) suverénně odstřelí Havlův opus, aniž se jediným slovem zabývá jeho tématy? Bohužel však tyto a podobné absurdní debaty zvrhávají potřebnou kritickou diskusi nad jedním konkrétním filmem, snad v inspiraci s koncem ODCHÁZENÍ o „poradcích poradců poradců“, pouze do jakéhosi nového ryze havlovského žánru, zvaného „kritika kritiky kritiky“. A pak že absurdita už není aktuální!

VIVAT ABSURDITA!
Bylo mnohokrát řečeno, že absurdita je realitou dneška. Proto i absurdní dramatika, včetně té Havlovy, vyčpěla asi tak jako vyčpěl Shakespeare, Kafka nebo Aischylos. A nebo jiný klasik „absurdity po česku“ – Jára Cimrman. Podobné generalizace a zatracování celé jedné linie dramatiky či prózy vychází z názoru na divadlo a na film jako na koňské dostihy – kdo je první v cíli, ten je „in“, vše ostatní je „out“. Opakovanou generální výtku, že film ODCHÁZENÍ „nenavazuje na žádné trendy“ (Kamil Fila), být Havlem, chápu jako pochvalu. Jinak jde ovšem o krystalický výron kritického snobismu, a snad i podvědomé touhy patřit ke stádu (být „trendy“). Na jaké trendy proboha navazuje Rembrandt, Švankmajer, Váchal, Vachek? Umění přece nejsou závody ani módní přehlídka - můžu udělat velký film nebo divadlo z antiky, z Kafky a jeho následovníků v líčení absurdna, stejně jako z protokolů z procesu s Miladou Horákovou (mezi tím druhým a třetím ostatně není žádný podstatný rozdíl, a Urválek opravdu působí, jakoby ho napsal klasik absurdity; jinými klasiky novodobé patafyziky jsou třeba pánové Hájek nebo Jakl, které jakoby napsala k obrazu svému hlava státu). Záleží přece vždycky na úhlu pohledu a invenci, na tom, jak s těmi či oněmi podněty a poetikami naložím jako režisér, scenárista, herec. Beckett, Ionesco, Kafka nebo Pinter nejen že neměli s tou či onou totalitou naštěstí nic společného, ale jejich texty se inscenují či jinak uvádějí dál, nezávisle na Kamilu Filovi i na pádech nějakých režimů, protože pojmenovávají existenciální, nadčasová témata a naše vnitřní úzkosti z civilizace a z nejrůznějších blížících se „konců hry“ (Beckett). Ostatně jako hry Havlovy – hrají se po světě už zhruba půlstoletí, hrály se v časech, kdy nebyl Havel ani disidentem, natož prezidentem, a budou se hrát, dokud člověk bude s dramatikem sdílet úzkost z bytí, stále více sešněrovaného různými byrokratickými aparáty (politickými, mediálními, kulturními, jazykovými), jejichž funkcionáři zabydlují všechny Havlovy hry bez rozdílu, od Zahradní slavnosti po Odcházení. Dokud bude člověk schopen se vysmát vlastní existenciální schizofrenii, že žije v jiném světě, než ve kterém myslí, bude se smát i Havlovým postavám a hrám.

TI PRAVÍ RIEGEROVÉ A KLEINOVÉ
Napsal jsem, že kdo se nedokáže odpárat při ODCHÁZENÍ od primitivního čtení typu Rieger = Havel, Klein = Klaus, měl by si najít jiné zaměstnání než kritiku. Nedokáže-li kritik přečíst základní profesní charakteristiku Riegera jako člověka, který nic jiného než politiku dělat neumí (i když ji dělá trochu víc v rukavičkách než ještě bezskrupulóznější křupan Klein), a proto v závěrečném rétoricky mistrovském monologu dokáže tak kouzelně sebe obelhat, jen aby v té politice i za cenu ztráty sebe i partnerky zůstal, pak takovému kritikovi nedojde, že ta postava může mít sice některé vedlejší autentické rysy autora, zobecňuje určitě jeho zkušenosti z vrcholové politiky, ale jinak s ním nemá nic společného. Není mezi námi mnoho lidí, kterým se tak jako Havlovi podařilo svou původní, na politice nezávislou profesí prosadit ve světě, znám asi tři. Zatímco po parlamentech a ministerstvech pobíhají (abych to řekl Havlovou oblíbenou floskulí) „v tuto chvíli“ stovky nýmandů a jejich tajemníků, kteří by si bez politiky nevydělali ani na slanou vodu, natož na zlevněný koňáček v jejich současné „závodní kantýně“. Někteří z nich sedí i ve vládě, reálné i stínové. A to jsou přece ti praví Riegrové (a Kleinové)! Naprosto tedy nesouhlasím se zmíněným hodnocením ODCHÁZENÍ jako jakési nepovedené (nedotažené, krotké) agitky, jíž si stárnoucí autor vyřizuje politické účty. Probůh! Viděl jsem čtyři inscenace, a čtyři naprosto jiné Riegry (Bratislavský chaplinovsky nebohý Labuda nemá vůbec nic společného s budějovickým mafiánem a de facto vítězem nad systémem Šestákem) a čtyři absolutně jiné Ireny, teď se k nim přidala pátá (a opět: hradecká hudrmanice Tomicové nemá nic společného s jemnou čechovovskou studií Dagmar Havlové, ale obě jsou pro mne výkonem roku). Mnohovýznamovost jak hlavních postav, tak celkového vyznění příběhu je přece spolehlivým rozpoznávacím znakem uměleckého díla od prvoplánové agitky. Tím se liší Shakespeare od Dietla, Havel od Švandrlíka a Čechov od Ringo Čecha. A taky třeba Rembrandt od Knížáka. (Mimochodem: celý film mi připomíná svou potutelným humorem a atmosférou Rembrandtův pozdní Autoportrét s úsměškem ve tváři, 1665).

KARNEVALOVÁ MASKA
Přejděme konečně k samotnému dílu. Havlovi režisérovi (odpovědnému ovšem i za kameru a za skvělý výběr Jana Malíře, jenž v tomto filmu dělá čest svému jménu jako v málokterém jiném, i za hudbu, s hravými parafrázemi Rusalky či Ódy na radost Michala Pavlíčka) se podařilo obdivuhodně skvěle udržet základní karnevalový styl filmu. Ano, hledáte-li stylový klíč k filmu, tu ho máte. ODCHÁZENÍ je od úvodních titulků do posledního záběru vzorovou ukázkou hravé karnevalové poetiky, poetiky důsledně vážné nevážnosti, jíž ruský teoretik M. M. Bachtin nazýval také „smíchovou kulturou“. To se týká strnulé „zámecké“ scénografie, bizarních kostýmů (Chramostová málem jak Kaddáfí!), i typologie herců, od výběru po jejich přísně stylizovaný – a přitom uvolněný - projev. Tento karnevalový styl přesně dodrželi jak Abrhám s Havlovou, tak Holubová, Vilhelmová, Budař, Lábus, Zindulka, Krobot, Chramostová, většinou i Dušek a zejména, ten výkon bych zvláště podtrhl, znamenitá Barbora Seidlová jako Bea. Vidím však také bohužel dvě výjimky, které potvrzují pravidlo. První výhrada se týká veledůležitého mediálního motivu „nejmenovaného“ deníku Fuj: neznámo proč režisér vizáž i projev obou reportérů (Macháček, Milota) nápadně zvágusovatěl (nebyli vůbec „navrch huj, vespod fuj“, byli trochu polopatisticky navrch fuj i vespod fuj, více než bulvár připomínali mi reportéry z Nového Prostoru). Druhou výhradu bych adresoval důležité postavě původně nohsleda, vzápětí odpadlíka od Riegera, úlisného dvořana Viktora. Opět trochu polopatisticky jej v grimase i v gestu od počátku zbytečně přehrával Oldřich Kaiser. Přitom „má-li hra vyznít, je třeba ji hrát civilně, a nevyzdobovat ji nějakými groteskními pohyby, žertovnými nápady, přehnanými gesty či intonacemi, pitvořením či čímkoli nápadným, co se pokouší buď text povysvětlit, ilustrovat nebo prostě udělat zábavnějším.“ To jsou Havlova doporučení, jichž se v tomto případě jako inscenátor sám nedržel – jako by v těch slovech mluvil právě o Kaiserovu Viktorovi. Ale to všechno jsou jen malé, možná i úmyslně (?) pikantní pihy na celkové kráse dokonalé karnevalové masky (teprve v závěru geniálně odložené), jíž nám Havlův tým připravil. Dávali-li kolegové filmu od 30 – 50%, dávám tedy procent 99, jakkoli procentuální známkování umění považuji za zvrhlost a beru ji jen jako rovněž karnevalovou součást dobové absurdity, mat!.