K nejvíce šokujícím zjištěním "prázdninové" kauzy Brožová nepatří to, že komunistická prokurátorka lže (to komunisté dělali vždycky). Daleko víc překvapuje, že většina médií její lži akceptuje.

FALEŠNÝ MEDIÁLNÍ OBRAZ
Kreslí ji jako podivného, nepoučitelně zaslepeného exota, jako fanatičku z časů, jež se nás už naštěstí netýkají (kéž by tomu tak bylo!). Jako člověka věrného svému přesvědčení, jež nemění ani po půlstoletí: „Své přesvědčení brání i dnes, kdy jí v jejích šestaosmdesáti letech hrozí patnáct let vězení“, píše dokonce se špatně utajovaným obdivem Jana Bobošíková. Tato největší česká ostuda v europarlamentu má dokonce tu drzost klást kata a jeho oběť na stejnou rovinu – chápe totiž Brožovou jako protipól současných prohnilých politiků: „Zdálo by se, že Milada Horáková a Ludmila Brožová-Polednová nemohou mít vůbec nic společného. Ale přece. V něco věřily. Každá po svém… V co věříme my? Proces s prokurátorkou tedy těžko může být něčím jiným než střetem dvou naprosto rozdílných světů, které si nemohou rozumět. Natož se navzájem soudit.“ (Metro, 3.8.)

Pomiňme extrémismus tohoto názoru, byť je na hranici žalovatelnosti (neboť je de facto veřejným schvalováním čtyřnásobné vraždy a vyjádřením podpory hnutí, směřujícímu k potlačení lidských práv a svobod). Věnujme se raději jeho soft podobě, která bohužel převažuje i u méně extrémních komentářů: nelíčí Brožovou jako vědomou lhářku a podvodnici, jíž vždycky byla a je, nýbrž jako politováníhodnou fanatičku, jež zůstala věrná své víře. Jelikož tento rys věrnosti vlastnímu přesvědčení může budit u neznalého čtenářstva i jisté sympatie (Jana Bobošíková by ovšem stejnou vlastnost mohla obdivovat i u takového Reinhardta Heydricha), považuji tuto interpretaci nejen za lživou, ale i nebezpečnou.

INSCENÁTOŘI NEVĚDĚLI O INSCENACI?
Paní prokurátorka totiž i při své prudké inteligenci nemohla nevědět, co činí. A co vidí každý průměrně gramotný člověk, který se seznámí s průběhem inscenovaného procesu: ona inscenovanost vykonstruovaných vin totiž například z mnohahodinového filmového záznamu přímo bije do očí (napsal jsem o tom před rokem teatrologickou studii). Je absurdní, že by o inscenaci nevěděli samotní inscenátoři. Měli po celou dobu scénář otázek a odpovědí před sebou a kdykoli se obžalovaní od něj odchýlili, rozeřvali se na ně. Činila to i Brožová. Například při výslechu Františka Přeučila, jenž patřil k těm, kdo se v urputném, milimetrovém zápase o každou slovní formulaci snažil zachoval vlastní tvář. Prokurátorku „vytáčel“ tím, že se neustále – mimo protokol - odvolával na Košický vládní program a užíval pojmu „svoboda“:

BROŽOVÁ: (Skočí mu do řeči) Svoboda je věc názoru! Šel jste se zeptat dělníků do továrny, co říkají té vaší svobodě, vašemu názoru na svobodu?
FP: (ochotně – asi rád, že nejde o nic horšího) Bohužel, to se přiznávám, že jsem neuměl najít snad tu cestu, abych si přezkoušel tyto své názory…
BROŽOVÁ: (posměšně) Koho jste se ptal na ty názory: snad ne těch, co tady sedí?
FP: Diskutoval jsem s mnohými…
BROŽOVÁ: A jim podobnými!
FP: To nepopírám.

Podobně demagogicky se lidová prokurátorka oboří na ženské obžalované, kdykoli se odchýlí od generálního tématu války, předepsaného procesu. Takto pavlačově přeruší výslech Fráni Zemínové: „A to jste nemohla posoudit jako žena, že používat zbraní proti našemu lidu je zločinné?“

PODNĚCOVÁNÍ K VRAŽDĚ
Brožová byla jako jediná žena později fyzicky přítomná pankrácké popravě čtyř odsouzených – poslední z nich byla Milada Horáková, což představovalo sadistické zostření výkonu trestu. Během exekuce Horákové se podle některých svědectví „ozval ze skupiny přihlížejících příšerný, křečovitý, zlý ženský smích.“ Čí asi? Dnes Brožová říká: „Uznávám jediné – že to byly moc přísné tresty. Mohli třeba dostat milost. Nejvyšší soud to mohl zmírnit.“ (LN, 2. 8.)

To už je opravdový vrchol pyramidy lží: byla to totiž sama Brožová, kdo se zasazoval i mimo soudní síň, aby Horáková a tři další na smrt odsouzení milost nedostali! Ještě když čtyři odsouzení žijí, v čase mezi hlavním přelíčením a odvolacím řízením, Brožová neponechává nic náhodě a iniciativně vyvolává pogromistické nálady veřejnosti: „Na veřejném shromáždění v Nuslích“, dovídáme se ze zprávy ČTK z 16. června 1950, „promluvila ke shromážděným občanům lidová prokurátorka L. Brožová. Řekla: Nejvyšší soud bude o odvolání čtyř k smrti odsouzených – mezi nimi i dr. Horákové – rozhodovat jako soud lidově demokratického státu, kde rozhoduje vůle pracujících. Již dnes k nám docházejí rezoluce, aby trest byl neprodleně vykonán. – Tato odpověď byla přijata s potleskem. Byla manifestačně odhlasována a Nejvyššímu soudu odeslána rezoluce, v níž občané okresu Prahy 4 děkují St. soudu za spravedlivý rozsudek a žádají, aby Nejvyšší soud rozhodl co nejrychleji o odvolání těch, kdož byli odsouzeni k smrti, aby mohl být vykonán spravedlivý trest.“ K tomu je snad už každý komentář zbytečný.