Dvě prosincové premiéry v Divadle na Fidlovačce (Dům čtyř letor) a ve Vinohradském divadle (Zkrocení zlé ženy) jsou příležitostí k zamyšlení nad směřováním dvou důležitých pražských scén, z nichž jedna je bývalým a druhá nynějším (vlastně staronovým) působištěm dvou nepřehlédnutelných, významných osobností českého divadla: režiséra Juraje Deáka a ředitele, herce (i neohroženého bojovníka za svou doživotní imunitu) Tomáše Töpfera.

NEJSTROJOVĚJŠÍ NESTROY
Předesílám, že pro Fidlovačku mám slabost, vidím v ní scénu, jež svým přístupem k divákům hraje s otevřenými kartami (podobně se chová i Divadlo Na Jezerce). Pěstuje ten druh poctivého „předměstského“ řemesla, jež kdysi kvetlo v tzv. Arénách, divadlo postavené na bezprostředním, nekomplikovaném kontaktu s diváky, nestydící se za přímočarý atak na jeho bránici či srdce. A přitom se takové divadlo netváří, že nabízí něco, čím není, a pro co má němčina přesný výraz: Etiketten-schwindel. I v rámci tohoto omezení však Fidlovačka občas sáhne k titulu málokdy hranému a inscenačně náročnému. Takovým titulem s extrémními nároky na strojově bezchybný, až hodinářsky přesný temporytmus, je i Nestroyův Dům čtyř letor. Hra z roku 1837, předpokládající rozdělení hracích prostorů i paralelně probíhajících dialogů do čtyř simultánních jevišť (domácnost sangvinika, melancholika, flegmatika a cholerika), a jednoho proscénia, z něhož oslovují publikum slovem zpívaným i mluveným řemeslníci – jakoby se dlouho vzpírala uvedení. Československá premiéra byla až v roce 1973 v Liberci (průkopnická režie Karla Kříže), Národní divadlo hru neuvedlo nikdy, Vinohradské se na ni odvážilo až v r.1994 (režie Jiří Menzel) – a nyní tentýž Balvínův překlad i s Uhlířovou hudbou a Svěrákovými zpěvními texty převzala Fidlovačka (režie nový umělecký šéf Pavel Šimák). Karl Kraus před sto lety napsal, že nikdy nebylo „mezi těmi, co s rozesmátou tváří hlásili, že v životě je to špatně zařízeno“ nikoho většího nad Nestroye, u něhož „i v nejzapadlejším koutku frašky je víc životní znalosti pro jeviště a víc výhledů do zákulisí vyšších světů“ než u kohokoli jiného.Jak tuto šanci naplnili v Nuslích?

Mechanismus frašky se režii – alespoň o premiéře 6.prosince - podařilo spustit bezchybně, v jejím soukolí se někomu dařilo lépe, jinému hůře (trochu zdlouhavě rozehrávané byly převlekové intriky ve druhém dějství, i expozice některých nápadníků). Z rodiny flegmatiků na premiéře nejsuverénněji, protože bez přehrávání a s výtečným timingem, umisťovala své repliky mladičká Vanda Chaloupková, z choleriků pak „funesovský“ Vykypěl Zdeňka Maryšky a u melancholiků nejvíc zaujala přesnou studií permanentní sebelítosti Marie Doležalová; šaramantním protiúkolem, tj.opakem šarže „blbé blondýny“, se blýskla Iva Pazderková, a z nápadníků nápadně ožila „stará herecká garda“ v osobách Dalimila Klapky a Ladislava Trojana. Podstatnější je tu však otevřená, bezprostřední atmosféra v publiku – diváci jsou tu vstřícní jako málokde jinde, ač jsou v tomto případě konfrontováni s něčím nezvyklým a relativně novým,. Na neobvyklý dramatický princip montáže simultánních replik mohli na oficiální scéně – kromě inscenací této hry - narazit před padesáti lety u Otomara Krejči (Kundera: Majitelé klíčů, 1962).

MUSSOLINI V ŽUPANU
Přiznávám bez mučení, že do vinohradského hlediště usedám jinak naladěn – chcete-li svátečněji, ale o to kritičtěji. Usedám nejen do hlediště druhé nejdotovanější scény v republice, ale i do divadla, které za posledních 100 let bylo několikrát i faktickou první scénou země, scénou vskutku evropských, nikoli zápecně lokálních parametrů, kde se zdařil málokdy vídaný zázrak: shoda enormního diváckého i odborně kritického ohlasu (éra Hilarova 1911 – 20, Frejkova 1945-50, Pavlíčkova 1965 – 70). A na této scéně vidím teď malované kulisy, které by i K.H.Hilar považoval za archaické, i s kýčem patrně vážně míněných barevných žároviček v happyendu, sleduji – až na eruptivního, přitom však nakažlivě hravého a charismatického Petruccia Filipa Blažka a stoického, v této konstelaci výjimečně nepřehrávajícího Oldřicha Vlacha v roli otce Battisty – herecké výkony a režijní polopatismy, jež by působily podbízivě i v Nuslích, natož zde. A k tomu čtu program, v němž se tvrdí, že Shakespeare v letech 1604-1607 se „jako autor prosazoval mnohem méně“ - dodejme, že tehdy vznikaly nepodstatné bagately jako Othello, Král Lear, Macbeth - datuje se tu už „jeho spolupráce na textech s jinými autory: Othello, Král Lear, Macbeth“. Macbetha měl „revidovat do výsledné podoby jiný dramatik Thomas Middleton“ (ve skutečnosti žádná taková spolupráce na textech neexistovala, pouze existuje hypotéza, že do foliového vydání, 1623, Middleton dodatečně vsunul několik veršů: to je celé). Horší je, že tu čtu jako klíč ke Krocení, že hra se dotýká základních hodnot, jako „obyčejné štěstí, prožité v obdivu i lásce a úctě jednoho k druhému“. Nevím, ale já za projev úcty k bližnímu (po všem, co se dělo ve 20.století s mučením vězňů) nemohu považovat – nebo se tomu dokonce smát (což na Vinohradech příliš nehrozilo) - primitivní inscenační důraz na ponižování psychickým terorem i fyzickou silou, mučení hladem, násilné buzení či finální vymytí mozku málem jako u Přeletu nad kukaččími hnízdy (Velkou Sestrou je tu ovšem Petruccio). Momenty, které samozřejmě už u Shakespeara i renesanční předlohy hry jsou, ale které moderní divadlo může buď primitivně a tučně podtrhnout nebo naopak zcizit, komentovat tisícerými způsoby, jak to činí třeba aktuální inscenace v Národním nebo Špinarova na Letních shakespearovských slavnostech – obě s jasným, dnešním výkladem, obě, i při všech možných výhradách, jsou divadlem tohoto desetiletí. To se o Deákově starožitném opusu, jenž je replikou 15 let staré ostravské koncepce, i při vší úctě a pokoře k některým hereckým výkonům, říci nedá: Deák opravdu tučně podtrhuje vše, co už naši předkové cítili u Petruccia jako machistický anachronismus („Není to Mussolini v domácím županu? Krotitel pro rodinný řád!“, Jindřich Vodák, 1928). Tato inscenace i ze mne – jemuž jsou z duše protivné všechny fundamentalismy včetně genderového – málem učinila feministu. Za krajně scestnou považuji představu, že nejprve je třeba se vinohradskému divákovi podbídnout, a teprve pak mu dát „hodnoty“: kdyby takto postupoval Hilar, Frejka i Pavlíček, jejich éry by nikdy neexistovaly. Divadlo má takového diváka, jakého si vychová: výchova kýčem neznamená nic víc ani nic míň, než že bude mít diváka kýče se už provždy dožadujícího.Chce-li učinit současné vedení z Vinohrad druhou, dost možná horší a podbízivější Fidlovačku, nic proti tomu: měla by však být dotována i přiměřeně stejnou sumou z veřejných zdrojů.

(Psáno pro LN, zde v původní verzi a rozšířeno).