(Glosy k jedné amnézii)

Tuto otázku od sousedů teď slyším stále častěji. A opravdu: naší zemí obchází strašidlo, je to strašidlo landsmančaftu, sudeťáků, flanďáků, feudálů a vůbec cizáků, kteří nám chtějí pod vlajkou Evropské unie obsadit Pražský hrad. Chtějí nám dokonce porazit posvátnou krávu Benešových dekretů! Jakoby tu ožil duch absurdního zákona, zvaného Lex Schwarzenberg z roku 1947: jelikož na rod Schwarzenbergů nešlo při konfiskaci majetku uplatnit žádný z Benešových dekretů, neb nejen že se nehlásili k Němcům a nekolaborovali, ale dokonce se zbraní v ruce v roce 1938 i 1945 hájili republiku a účastnili se odboje, zabavuje se jim majetek prostě proto, že jsou to Schwarzenberci, tečka.Takový zákon se mohl zrodit jedině v rodné zemi Franze Kafky.

KDO NESKÁČE NENÍ ČECH
Celé toto zaprášené strašidlo, zdánlivě definitivně odložené do sklepa národního podvědomí přinejmenším od časů česko-německé deklarace v roce 1997, vytáhl v argumentační nouzi Miloš Zeman a přispěchal mu okamžitě na pomoc v historicky nejnižším bodě své popularity i odcházející prezident.Tomu bylo asi líto, že by ve světě proslul jen jako zloděj per. Neváhal zapojit do nechutné šovinistické kampaně i svou ženu a syna: národní karta je Klausovi (jako každému politikovi v nouzi) dobrá, aby dala zapomenout i na debakl amnestie, jíž vyvinil spřátelené tuneláře. A oprášené strašidlo začalo řádit v hlavách voličů: po jeho vypuštění Zemanovy preference povážlivě stouply.Vážně se znovu kádruje, jako za komunistů i nacistů (čím a jakého původu byl tchán, zda má dotyčný správnou výslovnost a intonaci hymny, kdo je či není roduvěrný Čech). Kdo neskáče není Čech – a jen ten, kdo při tomto národoveckém odzemku, nebo spíš tanci svatého Víta?, skočí nejvýš, doskočí až na Hrad.

Bude-li to Zeman, tímto výskokem směrem k české podobě mečiarismu zároveň vyskočíme z vlaku základního směřování evropské unie, a zajedeme na zpětnou kolej zapšklého provincialismu a xenofobie jako národního programu. Bohužel v novějších českých dějinách najdeme příklady obého – apelu na vyšší mravní ideály (Masaryk, Patočka, Havel) i na ty nejnižší pudy závisti a rovnostářství (Nejedlý, Gottwald, Jakeš) – a oba apely se přitom dovolávají zdánlivě týchž tradic: jenže zatímco si Masaryk bral z husitství duchovní, mravní dimenzi, komunistům a národovcům jakoby imponovaly materiální a násilné stránky hnutí (loupení, vypalování klášterů), jež ještě ahistoricky přibarvili nacionalismem a germanofóbií. Nyní se národovci a komunisté v čele s Klausem znovu opevnili v dávno opuštěné tvrzi tzv. Benešových dekretů, jež nám v roce 1945 masovým znárodňováním definitivně vydláždily cestu k Únoru 48: ač z více než 140 dekretů (dnes dávno neplatných), se pouhých šest týká „Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu“ (!), v nouzi se i z tohoto paskvilu ještě teď dá, jak vidno, vytřískat slušný politický kapitál. Z tohoto jedovatého soudku, který objevili ve sklepě zatuchlého národního podvědomí, čepují nyní vydatně jak Klaus tak Zeman, a opíjí tak v době krize voličstvo nejlevnějším z drinků. Drink, namíchaný ze šovinismu, sociální demagogie a nenávistí vůči všemu cizímu, ba i k vlastní emigraci a k vlastním elitám, nezabíjí naráz (jako metylalkohol), nýbrž zachvacuje orgány společnosti teprve postupně. Až po volebním vystřízlivění si pozorovatelé pak marně lámou hlavu, jak je možné, že tak vzdělaný národ jako Němci mohli v posledních svobodných volbách v roce 1932 volit ze 37% Hitlera, a jejich neméně vzdělaní východní sousedi v roce 1946 zhruba stejným poměrem Klementa Gottwalda.

NÁROD MANKURTŮ?
Prvním poznatkem z prezidentské kampaně je kolektivní ztráta paměti, kombinovaná s kolektivní schizofrénií. Mediálním odrazem takové „schízy“ je už prolnutí extrémů: to, že provařený nahnědlý hradní novinář a antisemita Adam Bartoš denuncuje Schwarzenberga a jeho příznivce z „kulturní fronty“ stejně pokleslým slovníkem a podobnými argumenty jako narudlý Roman Sikora z Deníku Referendum (ten mluví o „pražském salónu“).Ti dva by mohli jeden od druhého opisovat. A jak už jsem jednou napsal, výsledkem kolektivní ztráty paměti je to, že tentýž občan, který kudy chodí nadává na tuneláře, věnuje v prezidentské volbě přízeň někomu, kdo tomu všemu na co nadává, pomáhal na svět. Kdo je nejen spjat dlouhou řadou skandálů s nejtemnějšími stránkami polistopadové historie, ale kdo se je snažil na věčné časy institucionalizovat formou geniálního českého receptu na přečurání demokracie - opoziční smlouvou (a připomeňme si: nebýt před více než deseti lety zásahu Václava Havla a Ústavního soudu, málem se to „Klauzemanovi“ podařilo). A kdo dnes milionům diváků u TV obrazovek bohapustě lže, když vydává tuto smlouvu za „standardní menšinové vládnutí, běžné v západní Evropě“. Neschopný moderátor ani nikdo z oponentů není chorobnému bajkaři namístě schopen tuhle drzost vyvrátit prostým poukazem na to, že vláda (v tomto případě Zemanova z let 1998 – 2002), která si koupí smlouvou opozici, aby nemohla být svržena (nesmí jí být vyslovena nedůvěra, musí hlasovat podle dohodnutého scénáře) není vládou demokratickou - za takovou by ji mohli považovat leda tak tvůrci poúnorové „lidové demokracie“ nebo pokvětnové „národní fronty“. Pořídit si opozici, která vás nesmí svrhnout, to je jako pořídit si manželství a nesmět spolu spát.

Tentýž obelhávaný občan už zapomněl na Bamberg, kam Miloš jezdil za úplatu nabízet posty v budoucí vládě česko-švýcarským podvodníkům; když to prasklo, pořad ČT Nadoraz, který na to upozornil, musel skončit. Až bude Zeman prezidentem, a jeho kancléřem plukovník Zbytek, nepochybuji, že budou v téže ČT končit i zbytky dnešní nezávislé kritiky. Zmizí i záběry o tom, jak Miloš pateticky klepe kladívkem na ostravskou dálnici D 47, jejíž stavbu zadal podvodné tunelářské firmě, čehož následky, kdokoli dnes pojede z Ostravy do Prahy, pocítí na svém zadku. Obelhaní občané (a TV moderátoři) už zapomněli, že člověk, jenž chce pracovat pod vlajkou PRAVDA VÍTĚZÍ, má černé na bílém od soudu potvrzeno, že je lhář: musel se přece v minulosti vícekrát omlouvat za hnusné pomluvy (např.o novináři Ivanu Brezinovi nebo o ministru Zieleniecovi, kdy mu jeho mafiánský komplic Srba - ano, tentýž Srba, který po ruském vzoru organizoval vraždu novinářky MfD Sabiny Slonkové-, nedodal včas falešné kompromateriály). O armádním papaláši, který v listopadu 89 nabízel zásah na Václaváku po čínském vzoru už jsem tu také psal. Ale zase: prý s přítelem Zbytkem, neškodným hoteliérem ze Šumavy, nemá Miloš a jeho kampaň nic společného. Jenže Zbytek se už před rokem ve svém bubenečském bytě v domě Ruské federace (!) před novináři z Týdne kasal:„Dáme mu udělat nové zuby a budeme ho víc cpát do médií. Na Hrad ho dostaneme!“ A co Zemanem zazděný korupční kšeft jeho vlády při prodeji akcií IPS povedené partičce zločince Františka Mrázka, na němž s Mrázkem spolupracoval Milošův šéfporadce – Miroslav Šlouf? Znovu a znovu se mi při Zemanově zazdívání těchto a podobných afér vrací jako společný jmenovatel u politika velmi nebezpečná diagnóza, jíž rozpoznal Jung už u Hitlera: postižený je pro nezasvěcené široké masy nesmírně přesvědčivý až charismatický, neboť celou svou bytostí věří v danou chvíli vlastním lžím (pseudologia fantastica). Ale aby měl takový pacient, onemocnělý bájivou lhavostí, u mas úspěch, musí mít tyto masy nejprve médii vygumovanou paměť. Proto pořád nevěřím, že už jsme tak daleko, a že při prezidentském paměťovém testu většina z nás propadne a zachová se (slovy kirgizského spisovatele Čingize Ajtmatova) jako mankurti...

(Psáno pro zítřejší vydání SME, rozšířeno)