Jak se bránit mediálním lžím, nechcete-li trávit zbytek života po soudech? Je sobota, dvacátý říjnový večer. Nova v hlavní zpravodajské relaci dělá servilně píár nejnesmyslnějšímu ze všech nápadů z oblasti kultury, jaký kdy vyšel z uměnímilovné pražské radnice (a že už těch nápadů bylo v poslední době až až), totiž novému grantovému systému. Ten se řídí, jako snad jediný na světě, zásadou: těm, co mají hodně (rozuměj peněz a diváků), bude ještě přidáno, těm, co mají méně (nekomerční sféře), bude ubráno.

A jako odstrašující příklad přežilého, subjektivního grantového rozhodování tu vždycky užitečně poslouží jakýsi odpudivý Just, nadutý pablb, který podle Novy už snad po desáté přisuzuje „nulovou dramaturgickou objevnost“ něčemu, co nikdy neviděl. Prohlašuji místopřísežně, že tento novácký Just nemá se mnou a s mými skutečnými výroky nic společného: výrok se týkal jiného divadla, než ku kterému byl vzápětí přesunut, a lží bylo i následné tvrzení, že jsem prý dotyčné divadlo nikdy neviděl. Bohužel viděl, a prchal zadním vchodem, neboť se mi udělalo špatně z nejpokleslejší produkce desetiletí. Ale doufáte-li, že veřejnoprávní zpravodajství je o mnoho serioznější, doufáte marně.

Přesvědčil jsem se o tom 18. října večer, kdy jsem se při sledování ČT 1 a ČT 24 propadl o deset, dvanáct let nazpět. Vzpomínáte si, jak nám tehdy vládní ekonomové kreslili na obrazovce hrozivě vypadající grafy, dokazující, že nedostavíme-li Temelín, budeme za deset let a) svítit loučemi, b) nebudeme „energeticky soběstační“, c) nebudeme moci odstavit hnědouhelné elektrárny? ČEZský národ, masírovaný médii, tomu uvěřil. Dnes se ukázalo, že nás chladnokrevně obelhali: hnědouhelné elektrárny nejen neodstavili, ale plánují spolu s atomovými další. Nejen že nesvítíme loučemi, ale stali jsme se jedněmi z největších vývozců elektřiny na světě. Přitom platí, že vývoz energie, získávané z neobnovitelných zdrojů, je tak či onak vždy i vývozem životního prostředí. Ničíme si tedy krajinu, ukládáme odpad, znesvařujeme si sousedy a plánujeme likvidovat další a další poddolované vesnice jen a jen proto, aby nepřišel polostátní socialistický moloch ČEZ o miliardové zisky (převážně z vývozu). Přitom nám jako monopolista na trhu může kdykoli zdražovat elektřinu, až do alelujá. Po deseti letech slyším teď v televizi z týchž úst „zaručené“ prognózy nové: neprolomíme-li limity těžby uhlí a nepostavíme-li nové atomovky, budeme od tehdy a tehdy už zase svítit loučemi. A staneme se závislými na dovozu, tvrdí nám evropští tygři vývozu. A jelikož si jejich monopol necháme líbit, zdražují dál libovolně energie – a byli by hlupáci kdyby to nedělali.

Nejsmutnější je, že média těm zaručeně vědeckým báchorkám, z nichž účelovost trčí jako sláma z bot, znovu starostlivě přizvukují. Elektronická i tištěná, všichni lobují vesele dál za ČEZ (např. Pavel Páral v MfD). To se kruci v té televizi nenajde nikdo, říkal jsem si, kdo poukáže na ten obludný nesmysl, na ten náš pokračující vývoz krajiny? (Inu, najde: jelikož však hlásají už sedmnáct let pravdy neoficiální, suneme je bez upoutávek k odpoledním vysílacím časům: nevím jen, proč si říkají nadále Nedej se – když se dali, bez křiku, trpně jako ovce takto odsunout až k bezvýznamnosti) Závěr pro nás pro všechny je bohužel více než tristní. Necháme-li se obelhat jednou, jsme ještě k politování. Necháme-li se však obelhat podruhé či potřetí, nikdo nás nepolituje: patří nám to.

Cenu poručíka Duba za publicistický paskvil by však měla dostat Nova tentýž den (18. 10) za večerní mediální duel Kaplický x Bém o národní knihovně, neumětelsky moderovaný Pavlou Charvátovou. Zásadní otázky položeny nebyly, o nějakém sporu nebylo vidu ani slechu. Bém si tu debatu v podstatě moderoval sám, choval se na Nově zcela nenuceně, s prohnaností Vladimíra Železného: jako doma. A přitom primátora nebylo třeba vůbec „smažit“, ten se už dávno usmažil sám svými vlastními výroky, z nichž jeden popírá druhý a čtvrtý třetí. Stačilo mu ty výroky hezky popořadě připomenout. (Tak jak to naštěstí udělala tři dny poté ČT 1 v mimořádně vyvedené relaci 167, věnované populární „chobotnici“ a primátorově „saltu mortale“). Manipulace Novy však spočívala i v obvyklé parodii na „objektivitu“, za kterou zpravidla vydává anketu „mezi obyčejnými lidmi“. Zeptala se takto na Národní knihovnu jak „odborníků“ (až na Davida Vávru samé hvězdy popmusic, mezi nimi jeden bývalý agent StB), tak mužů „z lidu“ (zde, při pohledu na černou tvář horníka a dalších právě pracujících, jsem se propadal ne o deset, ale o dvacet, třicet let zpět, do časů brigád socialistické práce). Takováto blesková „anketa“, vyrobená na tom či onom mediálním koleni, bývá zpravidla podvodem už z definice. Zeptáte-li se na ulici třeba jen dvaceti lidí na jakýkoli problém, můžete i ze zcela menšinového názoru vyrobit většinu – a naopak (uvedete třeba jen pět hlasů „pro“, víc se vám do kratičké reportáži stejně nevejde - a o patnácti zbývajících „proti“ se nikdo nikdy nedoví). Jiná věc je – a v tom spočívá její manipulativní nebezpečnost – že takto uměle vyrobený a odvysílaný „hlas lidu“ pak zpětně veřejnost reálně a měřitelně ovlivní, takže příští, již relativně serioznější ankety a průzkumy už ani nemusí tolik lhát.

II.
Ještě že jsou na obrazovce, říkám si otráven zpravodajstvím, pořady o umění, o divadle. Jenže ouha! Zdá se, že zejména česká verze Divadla žije je nereformovatelná: jakoby v ní pořád ještě řádil bodrý duch silně již naštěstí upozaděné Anežky Millerové. Pořad preferuje některé typy scén a jiné (mj. Strašnické divadlo, Krytové divadlo, Alfréd ve dvoře, La Fabrika) spíše ignoruje; namísto odborné reflexe dává slovo výhradně kritické samoobsluze tvůrců (navíc diletantsky vyslýchaných jakousi orwellovskou metodou anonymního Velkého Bratra, kdy zpovídaný ani divák nevidí, kdo tu ke komu mluví). To Jiří Šlupka Svěrák v moravské verzi je aspoň nepřehlédnutelný, dokonce v dílu, věnovaném SD Opava, odvážil se slůvkem „no…“ nesměle kritizovat nemožné fráze bankovního specialisty, jemuž božím neopatřením svěřili tamní konšelé řízení divadla (tomu minulému, náhle odvolanému z funkce, nedokázali nic víc než formální pochybení v položkách „náklady“ a „zásoby“: jako bychom to neznali odjinud, např. před rokem v ND!).

Stejně tak jsem ocenil Ivana Pokorného, že v pořadu o Pražském quadrienále nepomníkoval, nýbrž nechal zaznít i oponentní hlas Vladimíra Franze, právem odsuzující jako exhibici naši letošní „pouťovou“ expozici z dílny oslavované bratrské dvojice Formanů. To, že se původní účel (ať už jde o prezentaci scénografie nebo o předávání prestižních cen) tak často, zpravidla za účasti televize, mění v exhibici, je úkaz žel už běžný: nejnověji jej předvedla v sobotu 13. 10. ČT 2 v pořadu Sázka na kvalitu. Stejnojmenná cena Divadelních novin je jistě věc bohulibá a potřebná, ale v rámci kabaretního rozjívenosti se její účel i smysl i s jejími laureáty jaksi ztrácel. Poetika trapnosti, jež možná jakž takž fungovala v hledišti Divadla na provázku, se ukázala jako totálně televizně nepřenosná.

P.S. Ještě k Divadlu žije: co to je proboha za pořad o divadle, když soustavně ignoruje naše dva největší mezinárodní festivaly, jeden v Hradci Králové (Theatre Evropean Regions), druhý v Ostravě (Spectaculo Interesse)! Namísto toho zajíždějí tvůrci pravidelně do Nitry, což je sice podnik bohulibý, ale rozsahem, významem, počtem souborů i účastníků nejmíň pětkrát menší než ten hradecký. Kdyby tvůrci jezdili do Hradce, věděli by třeba, a s nimi i televizní diváci, za co dostal letos v Nitře cenu Martin Huba (Popol a vášeň); kdyby jezdili do Ostravy, neochudili by sebe i diváky o znalost špičky soudobého světového loutkářství a pohybového divadla (Eduardo „Duda“ da Paiva z Amsterodamu; Neville Tranter z Amstelveenu).

(Psáno v kratší verzi pro Divadelní noviny)