Ranní úvahy 2: Paradoxní tradice TGM aneb Kritik kýče jeho předmětem?

Havel, Masaryk, Havlíček. Tři velké osobnosti české historie, jakkoli svým životaběhem rozdílné, potkal je stejný úděl. Všichni tři vynikali nad současníky kritickým myšlením, odvahou propichovat různé mediální bubliny i stát za svým názorem proti většině. Všichni tři celý život bojovali za všelidské hodnoty proti národnímu sobectví, národní výšivce v politice i v umění, zkrátka proti kýči v politice, žurnalistice i kultuře; vyhlásili válku frázi, předsudkům a účelovým pohádkám o nás samých. Všichni tři, kdyby žili, shodli by se i dnes – jako ve své době - v kritice tradiční ruské rozpínavosti vůči menším a slabším sousedům, i v kritice zastydlého českého slavjanofilství. Ač své kritické soudy pronášeli v různých dobách, mohli by se dnes shodnout na větě: „Došlo na má slova“. A všechny tři nakonec přece kýč dostihl: satirika Havlíčka dostihla hned po smrti masová národní slza, proti níž celý život bojoval. Pohřeb Václava Havla se statisíci truchlících byl také v některých rysech, a zejména u některých řečnících a dojímajících se celebrit, kabinetní ukázkou pokrytectví a kunderovské „slzy nad slzou“ - tedy definicí kýče. A Masaryk? Podobně jako Havel měl na pohřbu v pražských ulicích statisíce truchlících. Zdaližpak tu prolévali krokodýlí slzy i ti, kteří svého profesora v době hilsneriády před lety na pražské univerzitě chtěli lynčovat jako Jidáše, podplaceného židy a Němci, a vypískávali jej tak dlouho, až mu rektor musel dát po zbytek semestru nucené volno? Vzdělanci, kteří mu veřejně vyhrožovali šibenicí a vzkazovali: „České krve by se na Vás ani židák Hilsner nedořezal“? Ostatně podobné davy v pražských ulicích jako TGM a Havel, měl i Edvard Beneš – ani v jednom případě se ty zástupy, sotva oschly slzy, v reálném životě vzápětí nezachovaly v duchu ideálů svých ikon.

Ale případ TGM je jedinečný v tom, že kýč dostihl prezidenta už za jeho života. Masaryk kritik národního života a Masaryk na poštovních známkách jsou dvě různé osobnosti: první stvořila vůle k pravdě, druhou politická nutnost – a politická výšivka. Kritický duch chtě nechtě vstoupil do nové role, do uprázdněné niky, jíž mu na pražském Hradě vyhloubili jeho císařští předchůdci, proti nimž tak vehementně bojoval. Kvůli mediálnímu obrazu se TGM naučil jezdit na bílém koni, tančit před kamerou s krojovanými družinami, stát se pro podhradí „veřejným tatíčkem“ (naštěstí si svou střízlivou kritickou mysl zachoval do pozdních let aspoň v soukromí). Málokdo si dodnes uvědomuje, že celý ten mediální obraz „tatíčka“ je přiznáním infantilní nedospělosti těch, kdo jej vyznávali.

(Vysílá ČRO 3, Stanice Vltava, v týdnu od 12.1. - 16.1. vždy deset minut před sedmou ranní)