ANTI-LAUDATIO Vladimír Just
Podle Akademického slovníku cizích slov je laudatio „oslavná řeč, chvalozpěv, obyčejně na významného zemřelého“ (Academia, 2000). I když bych tuto neuvěřitelnou formulaci našich dosud živých akademiků bral sebevíc s nadsázkou, tedy jako chvalozpěv na celebritu, která ne svůj život, ale své dílo významně uzavřela, pak ani s takovou definicí má řeč nebude mít nic společného. Dosud takto žijících významných zemřelých znám z médií desítky. Nevím však o žádném, který by svým dílem inspiroval a provokoval k souhlasu i k nesouhlasu, a tím oživoval okolí tak, jak to činí náš laureát.

Ještě jeho nejnovější hra nevyšla, a už jsem o ní a o jejím tajnosnubném pozadí slyšel zaručené fámy a anekdoty. Sotva vyšla, četl jsem ke svému údivu v renomovaném týdeníku úvahu o tom, že bývalý prezident si natolik zvykl promlouvat k národu, až ho to jako dramatika zradilo a neodolal pokušení promlouvat přímo k divákům coby autorský Hlas. A že je tento, jak jsem se domníval, zjevný doklad autorské sebeironie ve skutečnosti dokladem jeho narcismu. V tomto případě byl ovšem narcisem už jistý Aristofanes, který ve své parabasis pravidelně též promlouval k publiku coby autor. Podobně na tom byl i další neumětel a narcis jménem Moliere, a u nás třeba pánové V + W se svými forbínami. O nesčetných autorech tzv. divadel malých forem nemluvě. Havlovo Odcházení je tedy spíše než kazem jeho prezidentování jakýmsi rozpomínáním na kořeny, z nichž v šedesátých letech rostla jeho dramatika. Stálá potřeba sebereflexe, ironického komentáře a komentáře tohoto komentáře, stála vlastně u zrodu i jeho poslední autobiografické prózy, knihy=koláže Prosím, stručně..

Stalo se už pomalu frází říkat, že hlavním hrdinou Havlových her je fráze. Že to ona, fráze, mluví postavy a hněte je k obrazu svému, nikoli naopak. Je to však opravdu fráze – nebo prosté konstatování stavu věcí? Připomínám si nedávný lehce udivený výraz tváře TV moderátora, s níž reagoval na Havlovy pokusy vnést do debaty téma čapkovské „kritiky slov“. Havel tu citoval – opět jsme u principu komentáře komentáře – některé i v tomto pořadu samozřejmě používané obraty, jako „v současné chvíli“, „umím / neumím si představit“, „není tu prostor na to…“, když jde ve skutečnosti o „čas“ atd. Moderátor to přešel jako milý, leč nepodstatný kapric pozvané celebrity. Stejně by ovšem reagoval kterýkoli z jeho kolegů – kdo se veze v mediálním autě, necítí smog, který produkuje. Na rozdíl od těchto lidí se domnívám, že právě toto Havlovo ústřední téma – korupce řeči - je téma nepoměrně důležitější, než většina toho, co zmíněný moderátor a jeho kolegové pořád stejnými slovy a pořád se stejnými lidmi jako na orloji kolem dokola týden co týden propírají na obrazovce. A právě toto téma je významovým svorníkem Havlovy dramatické a (většiny) esejistické tvorby. Základním postupem her je „neodpovědná“ promiskuita slov: stěhování replik z úst do úst. V Odcházení např. hlásá hlavní hrdina tyto nezpochybnitelné slogany: „V centru mého politického myšlení byl vždycky člověk! Stát je tu kvůli občanovi, nikoli občan kvůli státu! Méně státu, nižší daně!Vždy jsem chtěl, aby naše země byla bezpečné místo. Ale ne jenom naše země. Celý svět. A ne jenom pro člověka. Pro celou přírodu. Aniž by to bylo na úkor rozvoje průmyslu!“ A opět je tu ironický komentář: tytéž neprůstřelné věty říká nejprve hlavní hrdina Rieger, a nakonec jeho antagonista Klein. Už hlavní hrdina Pokoušení pronáší některé na první pohled rozumné „havlovské“ úvahy o existenci „čehosi nad námi, nějaké spravedlivé instance či mravní autority“, o tajemné „hlubší vůli bytí, světa a přírody“. Fráze z těchto vět udělá až kontext – to, že těmito slovy, jak se ukázalo, Havlův Faust jen „balil“ mladou Markétu. A opět se ta slova devalvují mj. tím, jak se v posledním obraze odstěhují do úst oběti, jíž předtím popletly hlavu. Jindy je tento princip promiskuity slov doveden až do podoby stále se zrychlujícího balábile banálních replik, jakési dramatické koláže, roláže či muchláže (Ztížená možnost soustředění aj.). Promiskuita slov, kdykoli zaměnitelných a směnitelných výroků, usvědčuje ze zaměnitelnosti a směnitelnosti i Havlovy figury. Jsou „bez osobního ručení“. Ne náhodou právě toto šafaříkovské spojení patří k frekventovaným výrazům Havlovy umělecké i politické esejistiky: bez osobního ukotvení pronášených pravd mění se jak umění tak demokracie v pouhou technologii (a je jedno, jestli v technologii lásky nebo politiky) a svět se mění v provoz, zbavený lidského smyslu.

Patron ceny, jíž dnes poněkud opožděně naše kultura oceňuje jednoho ze svých nejvýznamnějších představitelů, napsal:
„Fráze není ustálené rčení, ale ustálené lhaní. Je habituální a zmechanizovaná neupřímnost. Nemůže se jí tedy nikdy stát prostá, věcná, opravdově míněná výpověď, i kdyby byla omílána milióny úst denně. Z věty, že někomu umřela teta, neudělá frázi ani ten největší tlučhuba; jenže tlučhuba to neřekne, nýbrž bude hlásat, že nám neúprosná Morana vyrvala milovanou tetinku. Tlučhuba neřekne, že lidé mají těch daní zrovna dost, nýbrž že náš lid úpí pod břemenem nesnesitelných daní. Náleží tudíž k její povaze, že zveličuje nebo opentluje všecko, co bere do úst.“ (K. Čapek: V zajetí slov, 1933). Ponechávám vaší úvaze, zda konstatování o ústřední roli fráze v Havlově díle frází je či není. Co vím ale určitě je, že fráze se vylučuje s autorskou sebeironií: pokud tu si laureát dnešní ceny uchová, nebude jeho Odcházení ani zdaleka odcházením ze scény. Fráze totiž není Odcházení, fráze je obcházení skutečnosti: a Havlovo Odcházení naši skutečnost věru neobchází. Děkuji vám za pozornost.
(předneseno v Brožíkově síni Staroměstské radnice 17. 1. 08 k udělení Ceny Karla Čapka V. Havlovi)