Od Husáka k Zemanovi – a zpět?

„Alebo s Dubčekom odídem, alebo s Dubčekom budem stať. Tretí cesty nie je!“ Toto prohlásil v dramatickém létě 1968 po návratu z Moskvy dr. Gustáv Husák, aby vyvrátil chýry, které se o jeho postoji k Pražskému jaru, a konkrétně k ikoně Dubček, ve veřejnosti šíří. Bohužel tento výrok, který otisklo i tehdejší Rudé Právo, bývá v různých Husákových portrétech (naposledy se o něj s ne příliš velkým zdarem pokusil Robert Sedláček) zamlčen, resp. překryt notoricky se opakujícím záběrem ohnivého Savonaroly, který od řečnického pultu v touze po čistotě volá: „Nechť odpadne vše, co je kolísavé a oportunistické...“ Jenže ten první výrok Husáka jako cynického lháře charakterizuje mnohem přesněji. Od plamenného slibu, že bude s Dubčekem buď stát, a nebo s ním odejde, uplyne pouhý rok. A poté co Dubček v srpnu 1969 jako předseda Federálního shromáždění ochotně vykoná špinavou práci, téhož Dubčeka tentýž Husák vyhazuje ze strany a usazuje se na dlouhá desetiletí v jeho křesle prvního, od roku 1971 generálního tajemníka. A od roku 1975 obsazuje na čtrnáct let post symbolicky nejvyšší - Pražský Hrad. Tím dostal nápis na prezidentské standartě o pravdě, která vítězí v krátké době už podruhé (a bohužel, jak vidíme, ne naposled) povahu čisté parodie. Patnáct let předtím tu standartu znectil přinejmenším Antonín Zápotocký svými bláboly o měnové reformě. Na rozdíl od „dělnických prezidentů“ ovšem Husák budil až do srpna 68 určité naděje – inteligencí i řečnickými schopnostmi převyšoval nejen své předchůdce, ale i celé slavné předsednictvo ÚV KSČ. Navíc měl pověst vězně padesátých let, který se nenechal zlomit k veřejnému pokání. Málokdo si tehdy vzpomněl, že tentýž Husák krátce předtím, ještě před Únorem 1948, vykonal pro Gottwalda práci z nejčernějších, v podobě kriminalizace a následné likvidace slovenského vítěze voleb – nekomunistické Demokratické strany. Šlo o faktickou slovenskou generálku na český Únor 48.
Ať tak či onak, faktem zůstává, že v osobě Gustáva Husáka obsadil pražský Hrad dosud zřejmě největší (a nejobratnější) lhář. Tato vlastnost je bohužel v nejkřiklavějším rozporu s jedinou smysluplnou rolí našich prezidentů od Masaryka po Zemana: tou rolí není reálná moc, nýbrž moc obrazu, moc identifikačního symbolu. Zdroj moci tu není v rovině reálpolitické, ale mediální – a mravní. Tak jak se národ mohl bez problémů mravně identifikovat s Masarykem nebo Havlem, nemůže se bez újmy na svém charakteru identifikovat s někým, kdo například tvrdí, že byl při masakru na Národní třídě, a jako důkaz banality té události uvádí strejdy milicionáře, kteří tam jak známo nebyli. Ale o tom až někdy jindy.
(Odvysíláno v pátek 16.1.2015 na ČRO3 Stanice Vltava v 06.50. K dohledání všech 5 úvah: www.vltava/rozhlas.cz)