Tak nám zabili Husa. Po koncilu v Kostnici a Otakaru Vávrovi teď už potřetí, prostřednictvím Jiřího Svobody. Byl jsem v Lucerně na té vlajkoslávě a fascinoval mě tam režisér, jak se k Husovi pěkně přihlásil – ač, jak hrdě řekl, je celoživotní ateista. Samozřejmě, že se k Husovi může hlásit kdokoli, třeba budhista nebo nudista, neb jeho odkaz a mravní postoj má platnost univerzální (ať už si o něm myslíme cokoli, Hus naplnil beze zbytku, tak exemplárně jako málokdo v ustrašených Čechách, tezi Josefa Šafaříka o ručení myšlenky vlastní osobností). Jen si nejsem jistý, zda právě programový ateismus je tím pravým klíčem k tajemství jeho osobnosti (není náhodou, že deníková recenzentka potom přečte film jako portrét „muže, který miloval královnu a koupání“, MfD, 29.5.) Už historik Josef Pekař považoval fakt, že se k Husovi hlásí ateisté a pokrokáři všeho druhu (to ještě nevěděl, že se k němu budou za pár let hlásit i Vlajkaři a poté po celé půlstoletí komunisté), za jednu z největších absurdit moderní doby. Stavěl se proti „modernímu Lžihusovi, tomu Husovi, jménem jehož se bojuje proti katolicismu, jménem jehož se vyzývá k odpadu od církve... Neboť není hrubšího paradoxu, než vyzývat jménem oslavy Husovy k vystoupení z katolické církve... Jakkoli prudká byla kritika této církve – všechen ten opoziční moralismus nepomyslil nikdy na to vytrhnout se z této církve, usilovati o nápravu mimo ni místo v ní samé.“ (1925). Autentické, ideologicky nezkreslené Husovo poselství dnešku by podle Pekaře – a dnešní výzkumy to plně potvrzují - muselo znít takto: „Hledej pravdy boží, slyš pravdu boží, uč se pravdě boží, miluj pravdu boží, prav pravdu boží, drž pravdu boží, braň pravdu boží až do smrti!“ (1925).
Svoboda snad až příliš okatě chtěl podat oproti patetickému Vávrovi civilnější hrdinův obraz (mj. zmíněnými koupacími scénami, hrou v šachy, cudně zamilovanými pohledy Husa a královny Žofie Bavorské – mimochodem historicky po Václavově smrti doživotní chráněnkyně císaře Zikmunda). A snad se tento záměr i místy daří, zejména ve třetím dílu, např. v disputacích Hádkova Husa a Kňažkova empatického Otce dominikána (postava, pointující celou trilogii, jakoby ovšem vystoupila z úplně jiného příběhu - z Ecova Jména růže). Také se mu (zejména ve 3. díle), podařilo dokázat, že Husův proces byl zprvu zmanipulován a že byl i pak, když to prasklo, odsouzen i proti pravidlům samotného koncilu. Jenže co je to platné, že Hus patetický z obrazovky zmizel, když místo věrohodného civilního Husa se podařilo vyrobit jen Husa nijakého, bez chuti a zápachu, nikoli plamenně výmluvného řečníka, bystrého debatéra, učence a teologa, nikoli intelektuála, ale spíš takového dobráckého a značně naivního, důvěřivého prosťáčka. A o jeho okolí raději pomlčet. Tady vidíme pochodovat ta nejtriviálnější schémata: udavačské církevní krysy jak z karikatur padesátých let (Jan Protiva Petra Klimeše, vikář Luboše Veselého), ve vaně se válející církevnické prase Cossu Tomáše Dastlíka, Páleče, co ochotnicky poulí oči v antivýkonu Jana Dolanského. Sbírku kreatur doplňuje opilý prchlivec Václav s pohárem přirostlým k ruce (Vladimír Javorský), zlotřilý Zikmund liška ryšavá (Michal Dlouhý), jakož i jeho barbarské hordy, pálící naše drahé české krovy (ani slovo o tom, že tytéž hordy v téže době chránily Evropu a tudíýž i tyto krovy před Turky!!!). Na univerzitě samozřejmě jen hodní Češi a zlí Němci (přesněji: cizinci), spravedlivě potrestaní Kutnohorským dekretem. Nejen vrávorající ochlasta (ano, i tento Václav by byl schopný málem pozvracet korunovační klenoty), ale i neurvalý mocenský zásah Hradu do univerzitních práv, garantovaných Karlem IV., to vše je nám dnes po čertech povědomé. Václav si prostě vynutil na univerzitě poslušnost proti „přivandrovalým cizozemcům“ - jen proto, že měli jiný názor na podporu jednoho ze tří papežů (ač byl jeden za osmnáct, a druhý i třetí bez dvou za dvacet). „Králův komisař vnikl do shromáždění téměř všech mistrů univerzity, sesadil rektora a z moci královské dosadil za rektora Zdeňka z Labouně. Cizinci se nepodrobili, národ bavorský a saský protestoval u krále, že dekret je porušením zřízení, k jehož obraně se zavázali přísahou... Profesoři a studenti cizí se odstěhovali koncem roku 1409 z Prahy na univerzity cizí... Nešlo, nemělo jít o boj Němců a Čechů; tento boj do sporu zanesla ulice. Šlo o spory o kacířství Viklefovo, a ty se nedají řešiti žádným dekretem, ani papežovým, ani královým“, píše historik a filosof Emanuel Rádla (1928). A uzavírá: „Nejmarkantnějším důsledkem dekretu bylo znacionalizování univerzity. Dekret kutnohorský byl aktem násilným“.
Typické je, že Svobodův film sporný kutnohorský akt, znamenající panovnickou mocenskou zvůli i faktickou mezinárodní izolaci univerzity, nacionálně glorifikuje.
(Psáno pro Divadelní noviny, podstatně rozšířeno)