JSME JEŠTĚ POSTKOMUNISTICKÁ ZEMĚ?
Povyk, který ztropila část našich spoluobčanů při návštěvě Angely Merkelové, včetně urážlivých transparentů, nám, kteří pamatujeme prvomájové manifestační karikatury Adenauer = Adolf Hitler tolik povědomých (o antimuslimském pokřiku „do plynu“ ani nemluvě), to všechno by šlo ještě přejít mávnutím ruky. Každý národ má svou patologickou ssedlinu, která v kritických okamžicích vyplave na povrch – a ssedlina ještě není celý šálek.
Ssedlina na Hradě
Jenže co dělat ve chvíli, kdy ssedlina – nebo její reprezentant - sedí na Hradě? A co si máme myslet, když se v den návštěvy objeví průzkumy veřejného mínění - nevím do jaké míry jsou relevantní a do jaké míry dílem kremelských trollů - z nichž vyplývá, že kancléřka demokratického právního státu má u Čechů zhruba o polovinu menší popularitu, než agresor, který doma likviduje svobodná média i opozici a navenek hrozbou síly ohrožuje své sousedy, bývalé satelity, včetně nás, nevyjímaje? Je opravdu u Čechů víc než demokratický politik oblíbený diktátor, který protiprávně, za bezmocného přihlížení civilizovaného světa, anektoval cizí území a odmítá vpustit neutrální pozorovatele na hranici s neposlušným sousedem, jenž se marně brání jeho špatně maskovanému vpádu na vlastní území? Co si myslet o zemi, která nadšeně s praporečky, jako za dob hlubokého brežněvismu, vítá cestou z letiště jiného diktátora, navíc generálního tajemníka komunistické strany nejlidnatější země světa (ano, generálního tajemníka, jehož média pro středoevropské země manipulativně vydávají za regulérního prezidenta)? O zemi, jejíž policie rozhání jako zločince ty poslední ostrůvky občanské společnosti, které proti komunistickému diktátorovi protestují? Co si myslet o takové zemi jiného, než že už v mnoha směrech nejde o zemi post-komunistickou, ale, přinejmenším mentalitou většiny politiků i médií, zemi opět komunistickou?
Diktatura veřejného mínění
Nemyslím si, že se Češi rodí – ve srovnání se svými západními sousedy - s většími genetickými sklony k diktaturám, k uctívání silné ruky či dokonce se schopností ruku, která je ještě v nedávné minulosti škrtila, znovu lokajsky líbat. Ale myslím si, že mají oproti časům Václava Havla horší politickou reprezentaci – a také nemocnější média. To jest – média plněji ve vleku politiků, a ti zase (což mají v popisu práce) plněji ve vleku veřejnosti. Obě sféry přitom rozhodujícím způsobem veřejné mínění nikoli informují, nýbrž formují. U našich sousedů je běžné, že při relevantních politických debatách sedí vedle politiků představitelé občanské společnosti. A u nás?
Pár minut poté, co informovala o zmíněném „proputinovském“ průzkumu, pozvala si veřejnoprávní televize do studia – jak je jejím neblahým zvykem – namísto nezávislých politických komentátorů (nezávislých na voličských hlasech) politiky samotné. A divíte se, že tito politici - poté, co se seznamili s „hlasem lidu“ - se předháněli, tak jako na předvolebním mítinku své partaje, v odsudcích a předsudcích na adresu Angely Merkelové? Podle mluvčí voličsky nejsilnější strany v zemi přijela kancléřka proto, aby zahájila první fázi nepokrytého „nátlaku na Českou republiku“.
To všechno si mohou politici dovolit i proto, že proti reprezentantu patologické ssedliny budou působit ještě mírumilovně.
Ten totiž tváří v tvář kancléřce opakoval drzou lež o tom, že za všechno může Německo, jež si přece pozvalo ilegální migranty, a nemůže tedy přenášet odpovědnosrt na nás, kteří nikoho nezvali. Řekněme tedy jednou provždy, že průšvih s migrací nezačal kancléřčiným pozváním, to se pouze snažilo zmírnit již probíhající vlnu, ničivou zejména pro nárazníkové přímořské státy a jejich sousedy, a nabídnout jako nejbohatší stát Evropy solidární odpomoc přebráním podstatné části té vlny. Kdo říká opak, a třeba do očí kancléřce, v hrdlo lže. Stejně jako ti, kteří citují jen prvou část kancléřčiona „pozvání“ - a nedodají část druhou o tom, že ani bohaté Německo nemá kapacity na to přijmout kohokoliv (proto tam bylo jasné vymezení válkou ničené Syrie). Zda tato nabídnutá ruka nárazníkovým státům byla gestem prozíravým či neprozíravým (jak v LN usoudil k mému překvapení i soudný Martin Putna), to nedokážu posoudit, to rozřeší teprve budoucnost.