Vláda věcí tvých....

16. 05. 2017 | 10:51
Přečteno 2672 krát
(Inspirováno dánským politickým seriálem).

Chyťte se prosím za nos!

Píšu to neustále, jsem si tím sám už protivný, a vždycky nakonec skončím u slov Ladislava Smoljaka: Je to marné, je to marné, je to marné. Žijeme v jakés takés demokracii (při pohledu do Ruska, Číny, Turecka nebo Maďarska zaplaťpánbu aspoň za to), ale je to demokracie jaksi zparchantělá, podivná, zbilboardelizovaná. Jejím symbolem je soudně usvědčený lhář na Hradě, nad jehož pracovištěm třepetající se heslo „Pravda vítězí“ se nám všem směje už pátý rok drze do očí. A koupená média hrají dál specificky českou hru na slepou bábu, totiž „na Zemana“ a „na Babiše“ (ať už Zemana či Babiše adorovaného, nebo kritizovaného: obojí je vyzkoušená marketingová reklama).

Prosím tímto, aby se všichni v médiích – včetně těch, kdo dnes Zemana nemohou vystát – chytli za nos a vzpomněli si, kdo to „pro bonmoty“ znovu a znovu servilně jezdil na Vysočinu za zlostným dědkem (ovšem dědkem reklamně na titulu dobře prodejným, tak jako byl od nepaměti Hitler nebo Kájínek). A to i v dobách, kdy jako politik všechno prohrál, byl na dně a nestál ani vlastní ženě, nyní si užívající všechny benefity první dámy, za společné pobývání na Vídrholci. Tehdy byl, zdálo se, už definitivně „down“, a při první zprávě, že hodlá po svém proslulém krachu na Hradě znovu kandidovat na prezidenta, se všichni za břicha popadali (asi tak, jako se smáli parlamentní naivové Gottwaldovi, když oznamoval, že se jezdí do Moskvy učit, jak jim zakroutit krkem, a asi tak, jako se smáli výmarští demokraté v roce 1924 jistému bláznovi z vězeňské z pevnosti Landsberg, a jeho grafomanskému blábolení o „Mém boji“). Ve všech těchto, a v desítkách dalších podobných případech, hrála podstatnou roli média a jejich senzacechtivost: kdyby blázna z Lansbergu nebo zakyslého lháře z Vysočiny ponechali jejich osudu a ignorovali je, kdyby na chvíli zapomněli na to, že blázen, lhář nebo zločinec líp prodává jejich mediální produkt než dejme tomu korektní profesor, neměly by to dějiny a diktátorské povahy s námi tak lehké.

Kapři a rybník

Naše demokracie není jako jinde, pravda, zatím nějak drasticky limitovaná, ale zato je od A do Z imitovaná. Máme v naší imitované demokracii svobodnou možnost si svobodně zvolit kohokoli, kdo sežene stamiliony na kampaň a nějaká Kancelář Blaník ho za ty miliony popostrčí do médií. A kdo se bude na obrazovce, netu a bilboardech vyskytovat aspoň tak často, jako ČESKÁ OKNA OD ČESKÉHO VÝROBCE. (Plukovník Zdeněk Zbytek: „Budeme ho tak dlouho ukazovat v televizi, až ho dostaneme na Hrad!“; autor prognostického výroku o Zemanovi z roku 2010 je prezident Klubu Rusko, bývalý velitel tankové divize, připravené v listopadu 89 zasáhnout na Václaváku; víc dodat netřeba). Máme možnost sledovat politické debaty ve „svobodných“ médiích (řízených ovšem buď Kancelářemi Blaník anebo mediálními „sověty“, fakticky dosazenými potěmkinskou imitací demokracie partajemi, jejich dohodami a protislužbami ve sněmovně). Už 25 let se mluví o odpolitizování mediálních rad, ačkoli všichni diskutující vědí, že kapři ve sněmovně si vlastní rybník zvaný ČT, ČRo nebo ČTK nikdy nevypustí. A nějak jsme si při té imitaci demokracie nevšimli, že se z médií vytratil stálý aspekt nezávislé kritiky, neboť roli nezávislých recenzentů politiky – nezávislých na nejbližších volbách – převzali v rozhodujících vysílacích časech a relacích aktéři samotní: dnes a denně, večer co večer, týden co týden píší u nás herci recenze na vlastní představení. I když se vzájemně (a imitovaně) tvrdě kritizují, vytvářejí si tak fakticky celoročně zdarma a za naše koncesionářské peníze sami sobě volební kampaň.

Když jsem v roce 1989 volal spolu s ostatními na náměstích „Svobodné volby!“, netušil jsem, že výsledek se bude řídit stejným principem, jakým je prodej pracích prášků: čím častěji v médiích (od televize po bilboardy), tím větší šance být „svobodně“ zvolen. Tak jako jste si „svobodně“ koupili výrobek, který vám šikovní reklamní šíbři podprahově vepsali do povědomí.

Zatrollená mediální krajina

Koncem dubna se na ČT 2 završila bezkonkurenční televizní událost roku, přesněji sezóny (neboť tato událost na českých obrazovkách začala v půli září a končila po půli dubna), totiž cenami ověnčený třicetidílný dánský seriál Vláda / Borgen (režiséři Jesper W. Nielsen aj., hlavní scenárista Adam Price). Na rozdíl od hloupého, patosem odrazujícího přejinačení skvělého titulu amerického politického seriálu Homeland na „Ve jménu vlasti“, měli tentokrát čeští překladatelé či distributoři šťastnou ruku: Borgen je Hrad, a přihlédnu-li k dánským reáliím, doslovný překlad názvu by zbytečně vzdálil dánský politický místopis českému vnímání, jež už od roku 1918 věru není zvyklé, že by na „Hradě“ sídlil parlament, premiér i Nejvyšší soud. Tři řady seriálu vznikaly v letech 2010, 2011 a 2013, a fakt, že dílo po více než sedmdesáti zemích světa uvedla ČT se čtyř až šestiletým zpožděním, mi v tomto případě vzhledem k jeho nadčasovosti až tak nevadí. Spíše zamrzí, vzhledem ke kýženému širšímu zásahu mimořádného díla do českého mediálního prostředí, obvyklý odsun náročnějších televizních projektů – nehodlám tu jako mí kolegové machrovat módní uniformou pojmu „quality TV“ - do převážně předpůlnočních a navíc pohyblivých časů. Jakoby na Kavčích horách vládla nepsaná direktiva: vše mimořádné zásadně mimo prime time! Ale na to už jsem si na za pětadvacet let zvykl - bez ohledu na to, kdo Kavčím horám vládne (neboť tu celou dobu, jak řečeno výše, skrze převodové „radní páky“ vládnou beztak partaje).

A mimochodem – právě toto, vztah moci a hlavního zpravodajského média, „zatrollená“ mediální krajina, jakož i její stále větší závislost na teroru sledovanosti (i zpravodajství pokud možno dle hesla „ubavit se k smrti“) - to všechno je nezanedbatelnou, průběžnou tematickou linkou seriálu. Jistě, v jeho středu stojí silný lidský příběh političky, „středolevé“ - chvílemi ovšem i „středopravé“ - čerstvé premiérky Birgitte Nyborgové, která se teprve „za pochodu“ učí umění vládnout. Dělá nutně chyby, chvílemi je svéhlavá, chvílemi nespravedlivá, špatně odhaduje situaci (zejména svou domácí, rodinnou a ve třetí sérii i zdravotní). Učí se postupně vyvažovat extrémy zprava zleva, hasit požáry kolegů i své, ale neztrácet přitom glanc i původní vizi. Vizi politiky jako praktikované mravnosti, a to i v nejbeznadějnějších situacích (jako jsou problémy domácích zemědělců i cizích běženců, úmrtí dánských vojáků při zahraničních misích, paritní zastoupení padesátinásobně většího Grónska v parlamentu, všestranně výhodný, obchodně i ekologicky prospěšný kontrakt s diktátorským režimem za cenu rezignace na lidská práva atd.).

Politika – vnitřní i zahraniční – jako praktikovaná mravnost je ovšem něco, na co už špičky zdejší politiky a jejich mediální nohsledi, kteří mají jinak plnou hubu Masaryka, dávno zapomněli. Morálka je sprosté slovo a do politiky nepatří. A přece seriál ukazuje, že skloubit tuto vizi s nejrůznějšími pragmatickými ústupky a dříve nemyslitelnými kompromisy lze, že dokonce lze (u nás nemyslitelná věc) neztratit podporu voličů a neupadnout přitom do populismu. To se samozřejmě daří jen se střídavými úspěchy. A tak jsme svědky i premiérčina rozpadajícího se manželství, rodiny, osobních i milostných vztahů a na konci druhé série i dočasného konce politické kariéry a poté i vážné nemoci (která nepochybně souvisí s jejím workoholismem). Ale přesto – nebo právě proto – není premiérka žádný Mirek Dušín v sukních: k její věrohodnosti i ve chvílích, kdy s ní bouřlivě nesouhlasíme, přispívá fenomenální herecký výkon Sidse Babett Knudsenové. Její příběh – a paralelní příběhy jejích politických druhů i oponentů – jsou hlubokou reflexí parlamentní politiky na modelu jedné malé, zavedené západní demokracie.

Seriál tak – oproti jiným proslaveným dílům zejména anglosaské provenience, zaobírajícím se rovněž politikou (např. aktuálně běžící Dům z karet, zčásti i nedávný šestidílný Noční hlídač, zmíněný Homeland) boří řadu mýtů. Především mýtus, že politika je všude apriori svinstvo a čím vyšší politika, tím větší svinstvo. Vše je předem domluvené a zkorumpované, rozhoduje se, milý občane, jinde než ve tvé zemi a tvém městě. To má jednoznačný podprahový efekt a takto přesně to establishment potřebuje – od politiky ruce pryč (zejména ty ruce, co házejí lístky do volebních uren). Výsledky vidíme na každém kroku.

Dánsko povědomé i vzdálené

Obraz dánské politiky je nám někdy až překvapivě důvěrně známý, jindy je naopak z říše snů (neodvažuji se soudit, do jaké míry reflektuje seriál skutečné dánské poměry, jde o model, ale vzhledem k tomu, že tento model při premiéře se vzrůstajícím zájmem sledovala víc než třetina obyvatel „mateřské“ země, asi nebude daleko od skutečnosti). Například si můžeme nechat leda zdát o samozřejmých etických hranicích, po jejichž překročení se politik z vrcholné funkce automaticky poroučí, aniž opakuje babišovský monotónní kolovrátek o „cílené mediální kampani“.

Jenže, podobně jako geniální dánský Zločin nebyl jen kriminálním seriálem, ale od počátku umně splétal motiv vyšetřování vraždy s motivem všednodenní partajní politiky a s její paranoidní starostí o „mediální obraz“, i tajemství úspěchu Vlády je v tom, že seriál není jen o politice. Je totiž také, ne-li především reflexí televize v televizi. Jistě není náhodou, že minimálně tři ze čtyř hlavních hrdinů celé série byli profesně propojeni s médii (ať už je to původně premiérčin mediální poradce, později novinář Kasper, zprvu konformní, v závěru se však pochlapivší šéf zpravodajství Torben, mimochodem vynikající Sören Malling, nebo druhá hlavní ženská hrdinka Katrine – rovněž ve znamenitém podání Birgitte Sörensenové: její etický maximalismus se zákonitě setká s podobnou vlastností premiérky, jejíž se stane „píár“ asistentkou). Sledujeme formou televize v televizi i odkryté zákulisí a tlaky na „zábavnější“ koncepci zpravodajství (hrůzná byla na poslední chvíli odvrácená vize předvolební „superdebaty“ jako zábavné, např. míčové hry – postava perspektivního digitálního dementa a „inovátora“ byla pro mne varovným předobrazem typického manažera kterékoli z našich televizí). Slyšeli jsme pokyny z velína moderátorům i komentátorům, jak a proč toho kterého politika „podusit“, kam zaměřit kameru, kdy zůstat a kdy nezůstat u otázky. Předvolební duely politiků byly v seriálu opravdu v předvolebních nebo jinak oprávněných časech, nikoli každodenní rutinou. A poučná byla i standardní situace veřejnoprávního kanálu, kdy týden co týden probírá s moderátorem uplynulé události osobně ředitel zpravodajství. Opakuji – ředitel zpravodajství, novinář, nikoli jako u nás politik v roli novináře. Nikoli propachtovaná židle pro čtyři, pět, šest vyvolených zadků, jimž dělá televize zdarma celoroční „píár“ kampaň.

P.S.: Nic nemohlo zvýšit aktuálnost dánského seriálu víc, než parodie na vládnutí, jíž od počátku května řadu týdnů předvádí v reálu česká politická garnitura, v čele s paranoidním vládcem pražského „Borgenu“. Prezidentovo nyní už ostentativní pohrdání ústavou, chorobné lhaní a hulvátství v přímém přenosu, to vše je žel dosud jako legitimní akceptováno značnou částí veřejnosti. Znamená to snad, že stejně jako prezident ochořela polovina populace, že nastal čas Brechtova receptu „vyměnit voliče“? Nikoli: i na to dává dánský seriál pádnou odpověď. Elektorát bude vždy takový, jaký si jej vytvoří média. A i bublina zvaná prezident je z větší části nafouklá – a to už od dávného zajíždění za zkrachovalým politikem na Vysočinu až po dnešní dny – hypertrofovaným zájmem o jeho osobu.

(Psáno pro Divadelní noviny, trojnásobně rozšířeno)

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza C Cimburek Ludvík Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav O Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Palik Michal · Paroubek Jiří · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy