NAJUST I.
(Prázdninový glosář č. 1)

Vždycky, když vidím v novinách opakovaně strašit nějaký mediálně oblíbený nesmysl, vzpomenu si na jednu předválečnou forbínu V+W. Na Voskovcovu otázku, proč jeho partner plácá pitomosti, Werich odpovídá: „No já to říkám částečně z vlastní blbosti a částečně za cizí peníze“. Nedávno jsem si to připomněl při pohledu na fotografii protievropského letáku (LN 27.6.), na němž byla rozesmátá tvář Václava Havla zapasována mezi nápisy „Humanitární bombardování“, „Evropské hodnoty“ a létající bomby. Celé to bylo uvedeno podprahově sugestivním redakčním titulkem „Politika na ulici: zase humanitární bombardování?“

Jen částečně jsem si oddechl, když přítel Rychlík ze mne vzápětí sejmul svým článkem „To bude tím vedrem“ (LN 29.6.) truchlivou povinnost vysvětlovat posté dávno vysvětlené – totiž vznik, kontext a okolnosti této zlovolné mediální zkratky, jíž Václav Havel nikdy nevyslovil. Chtěl bych se však zastavit u něčeho, co mne zarazilo víc, než samotný nejméně tři měsíce starý leták evidentně z „trollí“ kremelské kuchyně. Totiž u „vysvětlujícího“ komentáře pana šéfredaktora. Šéfredaktorova poznámka neříká, proč protihavlovské letákové uplivnutí po tolika měsících vytáhl na světlo Boží – a zrovna ve dnech, kdy média řeší údajné odposlechy šéfa ANO s urážkami na adresu právě Havla. Zato jej pan Léko komentuje po způsobu chytré horákyně: ano, je to celé „ptákovina“ (alespoň podle tvrzení samotného Havla, který své autorství mediální zkratky o „humanitárním bombardování“ vždy popíral; právě on, dodejme, zásahy NATO na srbské pozice vždy zdůvodňoval nutností zastavit reálně probíhající humanitární katastrofu). Jenže, čteme v komentáři, „i tak při srovnání toho, co mladý Václav Havel říkal a psal do roku 1990“ a toho, „co se odehrálo potom“ (rozuměj: v době války v bývalé Jugoslávii), a dále čteme neznámo proč výrok Kurta Vonneguta jr., že „nic se nezdaří podle plánu. Ale tolik? Nebo se změnil plán?“. Spíše než absurdně přilepený Vonnegut se mi při tomto šéfredaktorově mlžení vybaví nesmrtelný výrok ze Švejka o tom, že kdosi buďto někoho okradl, nebo sám byl okradenej, ale každopádně to nebyl řádnej člověk. Že by se stokrát opakovaná lež opět stávala (polo)pravdou?

P.S.: Tento text jsem v mírně krácené podobě poslal na „místo činu“, do LN. Přiznám se, že to byl trošku i test velkorysosti redakce, zda snese kritiku úletu svého šéfredaktora. Uplynul přesně týden od uveřejnění onoho blábolu, a zdá se, že můj test nedopadl slavně. Proto své „najusty“, počínaje číslem dvě, už budu posílat rovnou sem.