NAJUST II
(Prázdninový glosář č. 2)

Některé mýty, jež jsme zdědili po téměř půlstoletém vymývání mozků komunistickou historiografií, osvětou a publicistikou, mají dodnes překvapivě tuhý život. Co zaráží je fakt, že je často šíří – vynecháme-li skandální scenáristické zhůvěřilosti filmové popkultury typu „Masaryk“ nebo seriálu „Bohéma“- samotní historici. A to jak historici starší (tady není divu – čemu se v mládí naučíš...), tak mladší generace.

Když jsem si například četl v Lidových novinách historiky zaštítěný, tematicky nesmírně záslužný seriál „Heydrich: Atentát na kata“ (publikovaný od konce května do 22. června), občas jsem se nemohl zbavit dojmu, že čtu noviny z časů normalizace. Opět je na prvním místě z těch, kdo v Národním divadle „slibovali věrnost říši“, jmenován Karel Höger (ten to dodnes schytává za stovky ostatních i ve smutné záležitosti o třicet pět let pozdější, při obdobné „antichartovní“ manifestaci z ledna 1977 – a málokdo přitom připomene, že jak za hnědé, tak za rudé totality šlo o osobu občansky a mravně bezúhonnou, vůči daným režimům rezistentní a také patřičně šikanovanou).

Zvlášť křiklavým příkladem pokračování ideologického komunistického nálepkování byl ovšem krajně zjednodušující, místy až urážlivý způsob, jak byla v seriálu dnešnímu čtenáři prezentována osobnost Emila Háchy. Osobnosti ne méně rozporuplné než glorifikovaný Edvard Beneš, který mu nikdy nezapomněl už kapitulační podpis z noci ze 14. na 15. březen 1939, ačkoli sám de facto vydal pod brutálním nátlakem republiku totalitním sousedům hned dvakrát. Autoři seriálu (v tomto případě Drahomír Jančík a Jan Němeček) jakoby nikdy neměli v ruce to nejlepší, co až dodnes k Háchově osobnosti vyprodukovala nezávislá česká historiografie, totiž dvě edice fundované, věcné a neideologizující háchovské monografie z pera Tomáše Pasáka (nepočítáme-li práce Václava Černého, Ladislava Feierbabenda, Josefa Jedličky aj.). Anebo je tu ještě horší možnost: autoři práce historika Pasáka a dalších znají, a určitá klíčová fakta, zpochybňující zažitou interpretaci, z nich záměrně vypouštějí.

Už v prvním čísle zmíněného seriálu je Hácha představen jako politováníhodný „politik, který podlehl době“. V desátém pokračování je však už rovnou prezentován pod palcovým titulkem coby kolaborant („Kolaborace prezidenta Háchy“), podobnými slovy se o něm hovoří i jinde. Přimlouval se prý sice za zatčeného generála Eliáše, ale na Heydrichovu hrůzovládu „neměl jinou odpověď než loajalitu k Říši“ a v „Heydrichově režii ostře odsuzovat londýnský exil.“ I v dalších dílech seriálu je Háchova osobnost prezentována takto jednostranně.

Lhát se nemusí pokaždé tak, že si přímo něco vymyslíme, lhát lze i tak, že ze skutečnosti, líčené jinak pravdivě (viz oficiální Háchovy projevy loajality), záměrně vynecháme nějaký podstatný fakt – vytrhneme jednu věc a pomineme hlubší kontext. A tím podstatným kontextem, o němž v celém pětadvacetidílném seriálu nepadne jediné (!) slovo, je například vítězné Háchovo několikaleté úsilí o osvobození vysokoškolských studentů, zatčených v souvislosti se 17. listopadem 1939 a odvlečených do koncentračního tábora (Háchovi se podařilo v roce 1943 takto téměř zázračně vyreklamovat 1 200 zavlečených studentů; Pasákova monografie přináší doklady i o stovkách dalších reálně zachráněných mladých životů studentů, například středoškoláků). Cenou za zachráněné životy budoucí inteligence národa, vybíjené systematicky každou totalitou, byly – právě ty projevy loajality. Uvést jen to druhé bez prvního je prostě nehoráznost a sprosťárna.