O expertech na slovo vzatých: Jan Zahradník, přírodovědec světového jména
(Prázdninový glosář Vladimíra Justa č. 4)
Nejprve dvojí oprava. Za prvé tradovaného nesmyslu, jejž většina z debatérů pod mým minulým článkem jeden po druhém – ať souhlasně, ať nesouhlasně – opisuje a opakuje jako hotovou věc. Václav Havel prý nemohl proslavit ve světě žádnou humanitní vzdělanost, protože studium humanistického směru nikdy neabsolvoval. Bylo by dobré, moji milí anonymové, než plácnete nějakou pitomost, si o tom přečíst ještě něco jiného, než názor jiného anonyma. Havel se, po opakovaném odmítnutí kvůli třídnímu původu, v šedesátých letech na vysokou školu humanitního typu konečně dostal a posléze ji řádně obhájenou diplomkou i absolvoval (šlo o Akademii múzických umění, obor dramaturgie).
A za druhé, nedělá mi naštěstí potíž jako Václavu Klausovi ml. (viz kauza „Šachový turnaj“) přiznat omyl. Hned jak jsem odeslal minulý glosář, zjistil jsem, že jsem částečně přiřkl vedle řady jeho autentických „hoaxů“ Václavu Klausovi ml. i jeden, za který nemůže. Spoluautorem bezprecedentního pamfletu tria popravčích Jáchyma Topola v Parlamentních listech, odpírajících spisovateli právo nazývat se Citlivým člověkem, nebyl on, nýbrž jeho otec. Omlouvám se upřímně oběma Klausům. Jednomu jsem autorství neprávem přiřkl, druhému odepřel. Možná to druhé bylo horší.
Nepochybuji, že si ten marxisticky řízný popravčí spis bude chtít „tata Klaus“ umístit do nejbližší knihy, jako to učinil od dob podání své docentury zatím vždycky se svou novinovou nebo časopiseckou publicistikou, vydávaje ji za nové literární nebo dokonce vědecké dílo. A když už jsme u té vysoké vědy – myslím, že právě teď, když zůstal otec Klaus se svým popíráním klimatických změn na celé planetě opravdu, ale opravdu posledním Mohykánem, kdy už i nadějný kolega klimatolog Donald po rozhovorech s Macronem „zvažuje“ změnu svého postoje k ochraně klimatu a i tradičně radioaktivní Francouz ustupuje od jádra (řečí Jiřiny Švorcové: utíká od praporu!), ano, právě teď by se měl konečně Klaus senior za svůj dlouhodobý popíračský názor přestat stydět. A znovu s ním směle vyrukovat na světové přednáškové turné, nejlépe do přímořských států se zvyšující se hladinou oceánu nebo do některého z dříve zelených afrických států, kde klimatické změny vyrábějí z místních obyvatel Klausovy a Zemanovy milované imigranty, rovná se teroristy. Být v něčem jediný znamená také být první, i když jsem poslední. To je jasná marx-leninská dialektika, hodná obou Klausů.
A tímto se elegantním oslím můstkem dostávám k minule avizovanému tématu. Dalším stranickým odborníkem na slovo vzatým je jihočeský „expert ODS na životní prostředí“ Jan Zahradník. Tohoto nešťastníka, jehož expertízy jakoby vypadly z některé přednášky Járy Cimrmana, přímo miluju a těším se vždycky, co z něj nového vypadne. V poslední době s oblibou kombinuji jeho výroky s Kaiserovou četbou Švejka na Vltavě. A přemýšlím o tom, že kvůli bývalému ex-hejtmanovi založím novou nadaci a novou cenu – Cenu Poručíka Duba. Pan Zahradník má ve „svém“ bezprostředním okolí v Jižních Čechách několik renomovaných přírodovědných akademických pracovišť, které se dlouhodobě věnují týmovému pozorování přírodních procesů na území Národního parku Šumava. Publikovali své výsledky už v řadě i jemu, laikovi jako já, dostupných publikacích a v jemu dostupných jazycích. Léto je dlouhé, tak doporučuju pro začátek namátkou například čtivá kolektivní díla profesorky Hany Šantrůčkové (Co vyprávějí šumavské smrčiny – Průvodce lesními ekosystémy Šumavy, 2010), profesora Pavla Kindelmana, Karla Matějky a Karla Doležala (Lesy Šumavy, lýkožrouti a ochrana přírody, Univerzita Karlova, 2012). Možná že po tomto samostudiu přestane expert na modrou planetu už druhé desetiletí vytrvale zásobovat média výroky o „suché Šumavě“, „kalamitě tisíciletí“, „šíleném experimentu vědců“ apod. Až si jednou k tomu přečte i stanovy kteréhokoli z regulérních národních parků na planetě, toho šumavského nevyjímaje, přestane nahlas mudrovat o tom, že bezzásahové zóny vznikly proto, aby se v nich zasahovalo. A že přírodu v národních parcích je možno pěstovat jedině motorovou pilou, popřípadě zpestřovat nudu jádrových zón sjezdovkami, bike či aquaparky, Disneylandy a adrenalinovými sporty všeho druhu.
My, dříve narození, v jeho frázích o „šílených experimentech vědců“ slyšíme dunět komunistické myšlení tu o kybernetice, tu o abstraktním umění, konkrétní hudbě, informatice, psychoanalýze, existencialismu, fenomenologii a dalších pavědách a pauměních. Pan Zahradník je uvězněn v diskursu minulého režimu natolik, že byl-li někdy pěšmo v Národním parku a neviděl-li ho jako kdysi pan prezident pouze z helikoptéry – je zvyklý hledět k zářným zítřkům pouze směrem vzhůru a nekouká se pod sebe, vedle sebe a za sebe. Jinak by pod ochranou uschlého horního patra lesa nemohl nevidět – u nás jako v Bavorsku - statisíce, ba miliony nalítlých a vědci exaktně monitorovaných semenáčků a stromků do jednoho či dvou metrů. Neboli dnes už nepopiratelné statisíce zelených argumentů pro bezzásahový režim.