O imitované demokracii
(Prázdninový glosář č.5)
Svou předvolební minigalerii truchlivých portrétů partajních „expertů na slovo vzatých“ chci prozatím zakončit zvlášť křiklavou karikaturou české politiky, kterou byl a z dopuštění Božího dosud je mediální expert sociální demokracie, dříve na kulturu, nyní na média, Vítězslav Jandák. (Ano, to je onen zázračný muž, který po listopadu 89 dokázal suverénně zvítězit v tuzemské disciplíně nejklikatějšího partajního slalómu, když od prvotních fašizujících pre-sládkovských Republikánů a několikerého působení v ODS přešel až do významných partajních a parlamentních funkcí v sociální demokracii). Nuže, tento bezkonkurenční slalomář a opulentní mnohoobročník mnoha lukrativních správních rad, který kdykoliv hovoří o kultuře, připomene mi jako dříve narozenému svým slovníkem Nikitu Sergejeviče Chruščova neblahé paměti, tento muž byl nedávno za poměrně nulového zájmu apatických médií zvolen jako ten, kdo má nad nimi „nezávisle“ bdít (tzv. mediální rady, jež mají ze zákona reprezentovat kontrolu veřejnosti nad médii veřejné služby, jsou pro mne nejkřiklavějším symbolem odpudivé stránky toho, v čem žijeme – „imitované demokracie“: ten, kdo má manipulativní vliv partají na média kontrolovat, je delegován kontrolovanými). Považuji to za skandál roku.
Čert vem pana Jandáka (ostatně kdysi velmi nadějného herce). A dokonce i čert vem prožluklý systém trafik pro vysloužilé politiky a jejich podržtašky, jímž se mediální rady, zejména ta rozhlasová a televizní, reálně staly. Dvěma až třem zářným výjimkám nezávislých osobností – každá skutečná OSOBNOST je totiž z definice nezávislá - se tímto omlouvám: většinou ty výjimky poznáte podle toho, že příště nejsou do vysílacích rad vysílacími partajemi „zvoleny“. Ale co zaráží je drzost tohoto aktu. V době, kdy se díky Haně Marvanové a dalším osamělým robinsonům nezávislosti už už zdálo, že se začíná vážně hovořit o změně ostudného partajního klíče volby rad (bohužel ten hovor už trvá přes pětadvacet let), v této době vyslat do jedné z klíčových veřejnoprávních rad jednoho z nejprovařenějších augustů naší politické scény, znamená zároveň vyslat k voličům signál: je něco shnilého v sociální demokracii české. A nejen v ní – i v celé naší slavné nikoli limitované, ale imitované demokracii...