(Faust v ND jako měřítko intelektuálního sesuvu)

Málokdy se mi podaří vměstnat množství uměleckých i neuměleckých zážitků, jakož i úvah jimi inspirovaných, do stále se úžících šanonů různých tištěných rubrik (a to nemluvím o rozhlasových nebo televizních prosbách typu „mohl byste zhodnotit celoživotní dílo zemřelého – ale prosím stručně, za minutu začínají zprávy“). A kvůli takovým hektickým chvílím, kdy na to jediné podstatné, kvůli čemu jsem souhlasil s rozhovorem, nikdy nedojde a kdy napsání článku mi trvá dvě tři hodiny a dalších šest hodin jeho osekávání do objednaného kadlubu, přičemž zpravidla to nejpodstatnější padne pod stůl, rozhodl jsem se zakleknout, vzít smeták a lopatku a posbírat pod svým psacím stolem všechno, co pod něj v poslední době padlo. Bude toho hodně...

I.
Začnu nejprve tím, co jsem – z důvodů drastického krácení – nestačil vměstnat do svého kritického zamyšlení nad nedávnou premiérou dvoudílného Goethova FAUSTA na naší „první scéně“ (první odjakživa co do finančních možností a společenské, ne vždy však umělecké prestiže). Stačil jsem sice do Divadelních novin napsat, že navzdory novému svěžímu překladu Radka Malého, vynikajícímu Mefistovi Saši Rašilova, dětsky naivnímu sborovému závěru jinak úmorného druhého dílu a až drtivě působivému scénografickému efektu dílu prvního (hlavním hracím polem milostné love story Fausta a Markéty je tu exteriér i interiér obrovitého kamiónu), vzdor tomu všemu jsem v představení nenalezl vnitřní důvod a motivaci řady krkolomně poslepovaných situací. A hlavně smysl nesmyslných úprav, jakými bylo např. vyhnání Markétina bratra Valentina z příběhu a namísto něho náhradní (???) zastřelení jeho sestry. Pod stůl mi bohužel padlo to nejdůležitější: absence smyslu celé výtvarně efektní, až bombastické šou, daná dramaturgickou bezradností, jež na vás vykřikne už z tištěného programu. Hrát Fausta o krizi středního věku, to snad ani samotní tvůrci, ani některá jejich echa v tištěné i internetové publicistice, nemohou myslet vážně. K tomu by jim namísto Goetha úplně stačil Viewegh.

Chcete-li nahlédnout míru intelektuálního sesuvu současného dramaturgického přemýšlení v ND, tedy onoho duchovního zázemí, bez něhož žádné dílo, hodné kterékoli velké předlohy, nevyroste, vezměte si do ruky dvě programové „knížečky“. Tu letošní a tu, vydanou ND u příležitosti FAUSTA z roku 1997. Obě brožury textově spojuje podobná výchozí situace: záslužně publikují nový překlad, vzniklý pro danou inscenaci. Ten v obou případech není celistvým překladem Goethovy předlohy, ale překladem její inscenační úpravy, resp. režisérem vybraných úryvků a obrazů z díla. Tím ale veškerá podobnost končí. Před dvaceti lety jsme si k tématu mohli nalistovat v pečlivém výběru imponující sbírku textových skvostů z dílny vynikajících myslitelů (od Jana Patočky, Karla Kosíka, Ladislava Hejdánka, Rio Preisnera až po historika Františka Černého, nehledě na dokumentárně cenný, vyznavačský rozhovor s režisérem, na výstižné, hutné citace z F. T. Bratránka, Thomase Manna atd. atd.). Sbírka ani po dvou desetiletích v ničem nezastarala, je ozdobou každé knihovny a lze ji s potěšením číst – a zpětně si evokovat zážitek z Krejčovy inscenace – i dnes. Listovat brožurou současnou je spíše tristní zážitek. Vedle snad jediné cenné stati opravdu k věci z pera překladatele, čteme tu neznámo proč přehledový text o české loutkářské tradici, přeloženou stať o Velikonocích, jakýsi obrazový deníček s povrchními faustovskými aluzemi v textech rockových hvězd a výkřiky typu „hustý!“, „povolili nám oheň“ apod. A taktéž explikace k inscenační úpravě, které častěji neodpovídají, než odpovídají tomu, co jsme viděli. A opakují, kromě chabé znalosti faustovské inscenační tradice tu-i cizozemské, i některé tradované nesmysly (například o tom, že Goethe prý vůbec nepřemýšlel o inscenační podobě díla: že o budoucím jevištním, resp. operním provedení druhého dílu, inspirovaném mj. Kouzelnou flétnou, vážně přemýšlel, dokonce i s konkrétně technickými pokyny budoucím interpretům, k tomu si stačí přečíst starého dobrého Eckermanna).

Podtrženo sečteno: rád věřím všem třem úpravcům díla (oběma dramaturgům a režisérovi), že o něm přemýšleli řadu let, jen se to přemýšlení v programové brožuře jaksi neobrazilo. A obrazilo-li, pak ještě povrchněji, klipověji a zmatečněji, než v inscenaci. A to už je opravdu co říct...

P.S. Příště si dovolím odcestovat z pražského ponura k věcem světlejším, do Brna. Ať žije tamní Veronika, Mojmír Vlašín a jejich dobře utajené divadlo!