Liší se věkem, osudem i profesemi, ale jedno je spojuje. Všechny tři mají letos na kontě, kromě stávajícího bohulibého díla v jiném než literárním oboru, knížku. Memoáry. Ve všech třech případech psané hloubavě a nepovrchně, neobyčejně živým, vtipným, frázeprostým jazykem.

I.
U vzpomínek Báry Hrzánové (Vinettou naší doby / Velký tajem Báry Hrzánové) spíš než o tradiční memoáry jde o bohatě komentovaný, netuctový knižní rozhovor, jehož literárním zpracovatelem, komentátorem, sparingpartnerem i oponentem je jeden z posledních básníků naší divadelní kritiky, Richard Erml. Rozhovor vede empaticky, kdykoli to jen trochu jde, přidá „druhý“ pohled, autentický zážitek souběžně prožívaných událostí (Erml studoval na stejném Nerudově gymnáziu, jež ovšem nebylo pro něj zdaleka takovou oázou svobody jako pro Báru, byl v osmdesátých létech i jejím hereckým kolegou v A-studiu Rubín a od devadesátých let sledoval její dráhu jako kritik). Ve zvlášť citlivém případě – jako je dramatický rozchod Hrzánové s Janem Hrušínským - použije s hereččiným svolením citaci svého rozhovoru již publikovaného. Vždy se však snaží ke svému odlišnému pohledu vyhledat svědectví třetí osoby a případně svůj původní názor poopravit (kdo z nás kritiků to umí?). Díky tomu ale dokáže poopravit i některé hereččiny utkvělé bludy – jeden z nich z pravěku A-studia se týkal i mé osoby a byl pro mne jako čtenáře šokem (jakou dobu v tomto bludu herečka, která si mě pětatřicet let zjevně pletla s Jaroslavem Čejkou, vězela?). Podrobnější pohled na knížku nalezne čtenář v mé recenzi v zářijových Divadelních novinách.

V tomtéž periodiku, tentokrát v posledním červnovém čísle, jsem se detailně rozepsal i o opusu Vlasty Chramostové, takže zde jen krátce. Oproti Hrzánové pracovala Chramostová samostatně, devatenáct let připravovala pokračování úspěšného prvního dílu vzpomínek, jež nyní tvoří první svazek dvoudílného kompletu Byl to můj osud, s podtituly Na přeskáčku I. - II. (editor Jan Lukeš). Podobně jako Hrzánová – a koneckonců i Vodňanská - dovedla dát i Chramostová vzpomínkám přesah: číst její paměti znamená skrze jeden neopakovatelný lidský osud spoluprožívat i dobu a její karamboly, a to od čtyřicátých let minulého do desátých let tohoto století. A při četbě se mi neustále připomínal filosof, jemuž autorka – na rozdíl od jiných, třeba Jana Patočky – pozornost nevěnuje: Josef Šafařík. Hlavně základní konstanta jeho přemýšlení: na každý argument lze nalézt protiargument, jednu pravdu potírat pravdou druhou, co je však jediné nevývratné, je ručení vlastní osobností. Vlastním osudem. U málokoho to platí tak bezezbytku jako u Vlasty Chramostové a její knihy.

II.
Zhruba polovinu let než Chramostová zpracovávala knižně svůj pozoruhodný osud významná česká psychoterapeutka Jitka Vodňanská (Voda, která hoří). Osud, prožívaný mj. po boku jedinečných osobností (vedle manžela Jana to byl především výtvarník a literát Karel Trinkewitz a Václav Havel). Jakkoli šlo u ní, zvláště ve vztahu k Havlovi, o lásky žhavé, symbolizované už výmluvným oxymóronem v názvu vzpomínek, kniha ukazuje, že největší, netrvalejší a nakonec vše přebíjející láskou Jitky Vodňanské naštěstí byla a je její profese. Společný s oběma dalšími knihami je tu důraz na vnitřně duchovní dimenzi života (u „komičky“ Hrzánové pro mnohé překvapivý, u Chramostové jde o důraz vypjatě etický). A také to, že se kromě vážných, patetických momentů, za něž se ani jedna z autorek sympaticky nestydí, i svérázný, netuctový humor. Zatímco u přímočaré Chramostové jde o humor spíš sarkastický až satirický (možný vliv životního partnera Stanislava Miloty?) a u Hrzánové jde o humor spíš dětsky hravý a proto, i v nahněvaných partiích a andersenovsky pravdivých výrocích (např. o „komunistech a Rusácích“), o humor už svou dikcí odzbrojující, u Vodňanské je to trochu složitější. Zde se projevuje tato vloha blahodárně tam, kde píše o jiných, kde ve zkratce črtá portréty svých blízkých, příbuzných a předků - méně šťastná je tam, kde nabízí až příliš bezchybný, sněhobílý portrét sebe sama, tady jakoby humor a nadhled ztrácela. Vodňanská je doma tam, kde ohledává své jihočeské kořeny, například u staročesky samozřejmé „bílé babičky“ Antonie, nebo naopak své vzdálené kořeny u osudové „černé babičky“ Monastýrské. Barevný a šťavnatý (řečeno autorčiným slovníkem) obraz více než stoleté ukrajinské babičky se line prakticky celou knihou, právě k ní cítí genetickou příbuznost. Přesně črtá i miniportréty osobností, s nimiž se na své pouti životem setkala (Jiří Voskovec; Ladislav Lis; Tomáš Halík; Jaroslav Skála aj.) i portréty svých partnerů (láskyplně ironický, až mateřsky shovívavý je zejména portrét Jana Vodňanského, ale i tiše neokázalého Karla Trinkewitze). Snad se jí portrétní dílo tak dařilo proto, že v obou případech je už „za vodou“, což se o nepřeboleném rozchodu s Havlem říci nedá.

III.
Z havlovských pasáží jsou nejlepší věcná líčení společných cest po republice, např. legendární cesty z léta 1985 s armádou fízlů v patách, jež skončila dvojím drsným zatčením. Mnohostránková pasáž právě tou absurditou, ukazující všední tvář vnitřně zrůdného režimu, je cenným doplňkem znamenitého dokumentu Jana Nováka Občan Havel jede na dovolenou (2005). Vodňanská ovšem režisérovi vyčítá, trochu zapomínajíc na to, že armády fízlů za nimi nejezdily kvůli ní, že ji ve filmu vynechal („...ani mě nekontaktoval, jako bych tam vůbec nebyla. Kristepane, co je tohle za censuru?“).

A jsme u eticky nejproblematičtější stránky knihy, autorčina zraněného ega. Zveřejňuje například desítky Havlových milostných dopisů (s citací svých vlastních, jež by leccos dovysvětlily, naopak šetří), z nichž je zjevné, že Havel uměl spoustu věcí, ale jednu nezvládal, umění rozejít se. A kniha je dost možná psychoterapeutčinou autoterapií. Po jejím vydání obchází televize soukromé i veřejnoprávní, rozhovor střídá rozhovor, stěžuje si na bulvár, jemuž se sama dobrovolně vydala všanc a argumentuje bohužel stejnými slovy, jakými se hájili autoři těch nejpokleslejších knih o Havlovi a jeho ženách (chtěli jsme přece tu ikonu trochu zlidštit!). Prohlašuje, jak je to pro ní dodnes citlivé: chodí do televizí říkat, nezlobte se, ale já o tom do televize nebudu mluvit, vyčerpává mě to - všechno je v knize! Snad je to i spontánní, ale působí to jako dokonale vykalkulované promo knihy. A vůbec to nesmaže narůstající pocit trapna, který jsem při četbě dopisů měl (sám jsem v životě napsal, asi jako každý, řadu milostných dopisů, a ač jsem mírumilovná povaha, adresátku, jež by je i po půlstoletí zveřejnila, bych šel asi zabít: naštěstí nikoho nezajímám, takže to nehrozí). Ale u Havla? Vždyť ty řádky nebyly sakra určeny mně, říkám si při četbě, co já vím, co mezi těmi lidmi bylo předtím i potom, co zraňujícího si v obapolně křehkém a složitém milostném vztahu – a který není? - udělali.

Ale jedním jsem si jistý: negativním názorem pisatele na jejich publikaci. A alibistické zdůvodnění tohoto zveřejnění – Vodňanská meditovala v čase jeho smrti před buddhistickým oltářem, a přišel k ní prý hlas Václava, napiš tu knihu, a tak ví, že tam, kde je teď, se zveřejněním souhlasí (LN, 8. 6. 2018) – by možná zařadil sám Havel do některé ze svých absurdních her. Vždyť ve své dramatické závěti (patřil jsem k těm, které o posouzení pracovní verze Odcházení roky před premiérou privátně požádal, takže vím, na co kladl důraz) je právě hrozba zveřejnění intimní korespondence hlavního hrdiny největším traumatem a příčinou jeho pádu. Ale téma je natolik citlivé, že si vyžaduje ještě hlubší zamyšlení...