Neonormalizace? (II.)

07. 03. 2019 | 10:33
Přečteno 3637 krát
(Teze k Pullmannovi)
Historie je disciplína, která spíše než o době, o níž píše, vypovídá o době, v níž píše. Právě dnes, kdy podmínky vládnutí od zákonů až po obsazení křesel diktuje drze strana s totalitní minulostí, s nejhorším polistopadovým volebním výsledkem a přitom největším polistopadovým vlivem, a kdy to většině lidí nevadí, se můžeme od historiků nadít lecčeho. Například toho, že v pojmu „normalizace“ i seriózní historici nevnímají jeho ideologicky manipulativní jádro a berou jej doslova. Tedy jako návrat od „excesu“, rozuměj tzv. krizových let šedesátých, k „normálu“. Ke „konsenzu“, který prý většinová společnost „přijala za svůj“ (Michal Pullmann, A2 / 24, 2018).

I.
Podle Pullmanna komunistická diktatura „nebyla výsledkem mocenské svévole, nýbrž i vnitřního konsenzu.“ (Tamtéž). Podobná převyprávění historie nadbíhají - často právem kritickým - náladám ve společnosti, jež 30 let po Listopadu dospěla k názoru, který bych vyjádřil parafrází slavné Vančurovy věty: „Tento způsob kapitalismu zdá se mi poněkud nešťastný.“

Podle citovaného historika a děkana FF UK, který se považuje za mluvčího těchto nálad („jsem jen jejich nástrojem“), „normalita“ normalizace spočívá v tom, že většina společnosti tehdejší poměry vnitřně přijala: „Představa režimu jako vnější entity, která k nám spadla odněkud z Ruska nebo z Marsu, a které se lidé jen podřizovali, je úplně mimo.“ Normalizační poměry byly totiž „výsledkem společenských procesů, nikoli dovozu zvnějška“.

Tedy: žádný půlmilionový „dovoz“ 5 armád se nekonal? Žádná největší vojenská akce od konce 2. světové války v Evropě, řízená opravdu nikoli z Marsu, v tom má Pullmann pravdu, nýbrž z Kremlu, se stovkami zastřelených? Žádná vynucená legalizace okupace, žádné Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ - nejmasověji vydávaná brožura normalizace, jedině platný narativ výkladu minulosti až do roku 1989? Žádné statisíce z práce či ze země vyhnaných odborníků, žádná masová emigrace mozků, srovnatelná snad jen s emigrací pobělohorskou? Na nic z toho v tomto vyprávění nezbylo místo, a zbylo-li, šlo jen o bagatelní průvodní jevy normalizace jako - „modernizace“. No nekupte to, tak lákavou reklamu na minulost.

II.
Jak jsem tu už řekl minule, teatrolog ve mně se ale nejvíce bouří při Pullmannově líčení role divadel, hlavně malých, při budování vydumané normalizace jako modernizace. Nad těmito historikovými řádky jsem si říkal, že jsme opravdu žili každý v úplně jiném, paralelním a vzájemně neprostupném vesmíru. Problém je v tom, že do toho Pullmannova dosud, alespoň v oblasti divadla, nevstoupila základní empirická data.

Například se mu do jeho světa nevejde už vstupní fakt, že malé scény (Redutou, Zábradlím, Paravanem a Semaforem počínaje a Nedivadlem, X-kou, Ypsilonkou, Cimrmany, Kladivadlem, Hadivadlem, Husou na provázku, Křesadlem, Orfeem, Divadlem Na tahu, Lampou nebo soubory Pražské pětky konče) vznikaly bytostně zdola, mimo zavedené struktury a sály, a to úradkem samotných tvůrců, nikdy úřadů. Nejdřív byl nápad, pak se teprve hledal zřizovatel. A i poté byly tyto scény často úředně zakazovány (Dostavník, Antitalent, Orfeus, Quidam, Křesadlo, Kladivadlo, Vedené divadlo, Bílé divadlo, Divadlo Na tahu, Dílna 24, projekt Cesty, jindy Cimrmani, nejdrastičtěji pak v letech 1971-72 ostravské Waterloo, s bezprecedentním soudním postihem víceletými tresty odnětí svobody; jiným brutálním zásahem s celosvětovou ostudou byla v roce 1972 likvidace Krejčova Divadla Za branou). Maximálně byly tyto scény během normalizace pouze trpěné, střídavě brané na milost a nemilost, nikdy však shora fedrované nebo dokonce, jak píše Pullmann, režimem „vědomě, možná dokonce cíleně pěstované“. Vždy šlo o scény z pohledu režimu tak či onak apriorně podezřelé. Vím o tom jako autor první, pět let klopotně schvalované souhrnné knihy o malých scénách i dvou zakázaných vlastních inscenací své.

Pullmann v rozhovoru v A-dvojce sice připouští, že hnutí malých scén bylo sice „nejprve klepnuto přes prsty“ [tím eufemismem myslí patrně v úhrnu desítky let kriminálu + následně zničené životy protagonistů ostravského divadla Waterloo za nevinnou studentskou parodii sovětské klasiky - anebo tím myslí 2 a půl roku natvrdo pro loutkáře Emila Hauptmana za protistátní výroky Škrholy v roce 1974?], „ale pak bylo státem financované“, A to prý záměrně, neboť „režim chtěl ukázat, že kritiku chce a že ji nejen ustojí, ale že ji i podporuje“. Pullmann opakuje, že stát sice zprvu malé scény „všelijak reguloval“, ale „poté finančně podporoval“. To je ovšem argument nulové výpovědní hodnoty: po celou normalizaci stát zřizoval, a tedy i financoval, všechny profesionální scény v republice (státem nedotované soukromé scény, které si na sebe musely vydělat, většinou skončily už dekrety ministra Nejedlého v roce 1945).

Podobně nepřípadné jsou Pullmannovy ódy na Laternu Magiku jako na úžasný normalizační fenomén, který se v sedmdesátých letech snažil „zprostředkovat avantgardu obyčejnému člověku, což je modernizační moment“, který Pullmanna fascinuje, „protože v západní společnosti neměl obdobu“. Nechápu, proč jej redaktoři A-dvojky neopraví, že Laterna Magika, za normalizace už fenomén věru ne avantgardní, žijící z minulosti, byl původně propagační projekt let padesátých, nikoli sedmdesátých, který ve chvíli, kdy chtěl být jen trochu uměleckým a „avantgardním“ (Radokovo a Martinů Otvírání studánek) byl zakázán a jeho režisér na hodinu vyhozen?

III.
Historická vyprávění jsou nejen vyprávěními o přítomné době, ale i o samotných vypravěčích. Jestliže bude o normalizaci autenticky vyprávět (ve vzpomínkách, dopisech, rozhovorech či básních) Ivan Martin Jirous, bude to podstatně jiná referenční perspektiva, než jakou nám předloží třeba sebesvědomitěji a s nejlepším vědomím a svědomím, dnešní historik a děkan Filosofické fakulty. Mnohaletá basa se zostřeným dozorem a v téže době v Moskvě studující mladík v prominentní rodině činovníka RVHP, to jsou opravdu dvě křiklavě odlišná výchozí prostředí, která nemohou budoucího vypravěče nepoznamenat.

Připomínat tento fakt není žádné kádrování (ač se s touto nejapnou nálepkou na některé mé kritické kolegy sesypaly desítky Pullmannových apologetů, při svém mládí zjevně nic netušících o obsahu a dosahu oné nálepky). Je to jen připomínka paradoxního faktu, že je tu průkopníkem „nového“ pohledu na normalizaci člověk bez žité zkušenosti právě s tím, na čem si jako historik nejvíc zakládá: se sociální, banální každodenností života tzv. většinové společnosti z let 1969 – 89. Se skutečnými motivy masových účastí při volbách a při holdovacích průvodech režimu nemají historikovy omezené prameny, vycházející převážně z oficiálních dat, stanovisek a grafů, nic společného. Tady je pořád Havlův zelinář s transparentem ve výloze realitě skutečného chování „malého člověka“ v normalizaci nepoměrně blíž...

V něčem má ale Pullmann přece jen pravdu. Řadě jeho prací (Konec experimentu. Přestavba a pád komunismu v Československu, 2011; Co byla normalizace?, 2017; rozhovory v Právu, A2 aj.) je společné odmítnutí šablony „my“ (stateční, slušní) a „oni“ (odněkud shůry, mimo nás a naší odpovědnost k nám poslaní). Tedy konstatování faktické, povýtce morální spoluodpovědnosti a spoluúčasti „většinové společnosti“ na dlouhém trvání režimu (jakkoli, doplňme Pullmanna, spoluúčasti vynucené strachem o existenci, o materiální i sociální výhody, o postavení, získané již na prahu normalizace jen za cenu lži o Srpnu 68, že totiž okupace nebyla okupací). Je to i spoluodpovědnost za přetrvávající marasmus (od katastrofálního stavu životního prostředí přes kybernetickou zaostalost, vyhazovy schopných, trezorování filmů, likvidaci divadel, knih, časopisů, památek, kostelů až po chronické výpadky služeb i nejzákladnějších potřeb typu vložek; tyto a podobné trapnosti každodenního života spojovat jakkoli s „modernizací“, Pullmannovou oblíbenou mantrou, je ovšem při prosté komparaci se západoevropským standardem naprosto neudržitelné).

Samotné odmítnutí černobílého vidění je ale i tak sympatické. Jenže kdyby si Pullmann pozorněji četl v pro něj zřejmě překonané Hannah Arendtové, nahlédl by, že také ona odmítá definovat totalitní režim jako, jeho slovy, „antikvovanou představu o (…) frontové struktuře“. A naopak by zjistil, že právě odmítnutím rozdělení na „ovládající“ a „ovládané“ Arendtová rozlišuje systém „diktatury“ od systémů „totalitních“ (vládnoucích ne „nad masami“, ale „skrze masy“). Tedy od toho, čemu se právě Pullmann celým svým dílem brání jako čert kříži.

A koneckonců je meritorně pravdivý i sám Pullmannův argument o překvapivé a stále výrazněji prosakující kontinuitě polistopadového režimu, jeho elit, symbolů a trendů, s mnohými trendy a symboly normalizace (viz nahoře zmíněná faktická, volbami neprověřená vydírací moc KSČM).

Nezbývá ale, než naše úvahy uzavřít otázkou. Není způsobem myšlení, záměnou legitimity za legalitu, vyprávěním s účelovými vynechávkami (jako jsou důsledky srpnové invaze, masové čistky, přinucení občanů k masové lži, zákazy a represe v oblasti divadla, filmu a školství, Poučení... coby snaha převyprávět nedávnou historii tak, aby akt okupace zpětně legitimizovala), není celým tímto narativem nejvýmluvnějším dokladem kontinuity s normalizací právě sám Michal Pullmann? A není tímto dokladem i povážlivý ohlas jeho díla mezi mladší a střední generací zdaleka nejen historiků?

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy