„Výborný, opravdu výjimečný student... Byl lidskou bytostí a pro své přesvědčení, pro svou víru dlouhá léta trpěl. Statečný, obětavý, idealista... Muž idejí, který pro svou víru strašně moc obětoval a nebál se pro ni nasadit vlastní život“.

Uhodnete, o kom byla řeč? O Husovi, Nepomuckém, Komenském, Havlíčkovi, Toufarovi, Palachovi? O generálu Josefu Mašínovi nebo Heliodoru Pikovi? Nebo snad o jednom z osmi statečných z Rudého náměstí? Třikrát vedle!

Těmito slovy charakterizuje americký historik Stephen Kotkin v rozhovoru s Přemyslem Houdou jednoho z prokazatelně největších masových řezníků 20. století (a možná všech dob) Josefa Vissarionoviče Džugašviliho, zvaného Stalin (Stalin nebyl žádný hlupák, Lidové noviny, 23. 3. 2019). A Kotkinův novátorský portrét „historicky rozporuplného“, ale „lidského“ hrdiny jde, alespoň podle nadšeného mínění Lidových novin, do „takové hloubky“, jako žádný jiný. Výborně!

Kdo jede v autě, smog necítí
Přečíst si Babišovy Lidovky po delší pauze je vůbec zážitek (pravidelněji tu až na výjimky typu Jiřího Hanáka nebo Petra Kaina sleduji už jen kulturní rubriku).

Možná, že ten milimetrový posun východním směrem samotní redaktoři či každodenní čtenáři už ani nezaznamenávají: kdo jede v autě, smog necítí. Z mého pohledu je to ale skok – nebo spíš šok. Šok z toho, kam šéfredaktor Ištván „Orbán“ Léko noviny se skvělou tradicí dovedl.

V tomtéž čísle, kde vyšel pod názvem Stalin nebyl žádný hlupák rozhovor o vrahových úžasných intelektuálních i lidských kvalitách (k nim se ještě vrátíme), je na názorové straně kritická stať Filipa Tesaře Bomby, které nepomohly, věnovaná leteckým úderům NATO před dvaceti lety.

Jakkoli můžeme spolu s autorem o smyslu podobných akcí, nahrazujících pozemní operace, z pohodlí dnešního odstupu pochybovat, jedno nelze popřít: údery – po nichž západní demokratické společenství několik let marně volalo – byly morální posilou nejen pro etnické Albánce, ale pro všechny oběti Miloševičovy expanzivní politiky. A znamenaly faktický zvrat v konfliktu: v důsledku ukončily probíhající humanitární katastrofu.

Bomby byly podle Tesaře omylem, ale nakonec i on sám nemůže vyvrátit holý fakt, že akce NATO vedla k tomu, že „Miloševič vzápětí kapituloval.“ Takže akce, která prý ničemu nepomohla, „nakonec kupodivu [?] vedla i ke svržení Miloševiče“. To bylo málo? Kéž by v lecčems také problematické spojenecké údery v posledních letech 2. světové (a kterékoli!) války, vedly vždycky ke svržení těch, kdo ji rozpoutali!

A to nejlepší nakonec. Ve stejném sobotním čísle čtu celostránkový článek Kachny nelétají jenom z Moskvy (zaráží už bohatou češtinou: čtu-li hned v prvních dvou odstavcích třikrát po sobě slovo „zásadní“, obvykle takto jazykově negramotný text odkládám; čtu-li to u studentů, seznámím je zpravidla s 37 – slovy třiceti sedmi – přesnějšími adjektivy, jež jim namísto zmíněné slovní uniformy nabízela čeština).

Článek horlí proti „dramatické militarizaci debaty“, proti tomu, že směšovat „hoaxy“ či „fejky“ s ruským vlivem je hrubý omyl (takže převážná část v oboru renomovaných osobností, institucí i bezpečnostních služeb západního světa se nezabývá žádnou reálnou hrozbou, ale neexistující prkotinou: odkud tedy ty kachny k nám do Čech přilétají, jsme se z článku až do konce nedozvěděli).

A stejným nedopatřením je vidět současný svět pouze pod zorným úhlem „sporu mezi proruským a prozápadním táborem... V tomto schématu se pak celá řada témat smrskává na otázku [?], zdali chceme podporovat Rusko nebo Západ“. A to je přece obrovská chyba! Neboť „pokud chceme hledat nejlepší řešení, musíme vystoupit z této zjednodušující polarizace“ a uvažovat „v širších souvislostech, než v rámci zjednodušeného schématu Západ vs. Rusko.“ (Toto necituji z Gottwalda ani Beneše čtyřicátých let, ba ani z dnešního Miloše Zemana, Vojtěcha Filipa či Tomia Okamury, ač jsou to i jejich myšlenky - autory jsou dva mladí, dnešní, akademicky vzdělaní lidé Dagmar Rychnovská a Michal Smetana).

Jejich „otázka“ ovšem ignoruje vstupní fakt, že my všichni, včetně obou tázajících se autorů, jsme integrální součástí Západu. A nikoli – zatím? – Ruska. Je tedy jejich otázka vlastně otázkou, když to řeknu hodně slušně, schizofrenní: chceme být sami sebou, nebo jinými?

Autory sugerovaná „polarizace“ probíhá maximálně uvnitř jich samých, nikoli v realitě. Chápu, že k definici západní civilizace patří schopnost tázat se a pochybovat. Naším hrdinou je spíš Hamlet než Tamerlán. Jde jen o to, aby vznesená otázka nebyla pitomá a předem nevyvracela sama sebe. Pro autory je „zásadní [!] kultivovat veřejnou debatu“ a „dlouhodobé funkční odpovědi“ chtějí hledat ve „skutečně otevřené a kultivované veřejné debatě“. Výborně! Stačilo by začít u sebe. Třeba tím, že bychom „kultivovali“ svoji mateřštinu, svým slovníkem kriticky rozlišovali a nepsali v odpudivých frázích. Jinými slovy, abychom kultivovali základní nástroj kritického myšlení, po němž autoři volají: náš jazyk.

P. S.: Nebojte se, domácí fanklub idealistického lidumila Džugašviliho nezklamu a rozhovoru s hlubokým historikem a jeho mělkým českým Eckermannem se budu věnovat příště.